Sedím tu a co jiného mi zbývá než jen čučet do blba, a probírat si v hlavě ty různé vzpomínky jak to bylo předtím! Hej Lauro, není ti nic? Leknu se, škubnu sebou tak že spadnu na zem a praštím se do hlavy o stůl. Kurva Chezy. Takhle mě vylekat. Promin omluvil se mi Chester a navrhl plán na dnešní den, že by jsme mohli s kapelou vyrazit k moři… No to je super a kdy? No zítra brzo ráno. Tak jdi pro kluky já si zatím sbalím kufry lásko. Ok, už pádím. Miluju tě ozve se ještě ze dveří a pak zmizí...já si balím kufry a za chvíli přilítne Chester že se ráno sejdeme ve čtyři ráno u nás. Fajn odpovím, zbalila jsme ti nějaké věci ale mrkni se zlato jestli to budeš chtít… jj) Zlato vstávej kluci už jsou tu. Ježiši no jo já už lezu… Nasedáme do letadla a odjíždíme… Cesta byla nádherná a počasí jak by smet, no paráda. Seděla jsem s Mikem a Chester s Robem, klucí? Nedáme si něco k pití? No už raději nee bo budeme zachvilku přistávat. Ale ty si dej, ne tak já už taky ne. Připoutejte se prosím budeme přistávat, ozvalo se z malinkých mikrofonků nad sedadlama. No já začínala mít horečku bála jsem se letadel a kort přistání, čapla jsem křečovitě Mika za ruku a pak jsem ho čapla kolem krku a nepustila dokud jsme nepřistáli… Miláčku je i fajn? Jo, jasan. Lásko něco jsme ti zapoměl žíct, a co? No to že je tu i v té dovolené turné. No paráda! To je OK! No to je ale hned dneska řekl Rob a vzal mi jeden kufr… Díky Robe. Není zač. Po vybalení kufrů a malém odpočinku, vrdli jsme se do auta. Můžu řídit kluci? Jo ale nezabiješ nás? Ne já umím řídit. Tak tahle odpověd Breda mi zní v hlavě do ted, po té co jsme je v tom autě zabila a sama se probudila z komatu, neslyším v uších nic jiného než : "ale nezabiješ nás" Jak tak několik hodin sedím nehnutě v křsle nemocničního pokoje! Neustále brečím a trpím depresemi, že je to moje vina. Bylo to asi nějak tak: Vjíždím na dálnici a mám přednost v jízdě, vjedu tam a sejme mě řidič nákladáku, který usnul mikrospánkem. Kéž bych tam umřela já místo nich. Má ted dál smysl žít?Nech toho ozve se z pokoje, a já se vyděsila!!! Je tu někdo? Zavolám do pokoje. Na stolku vedle mě ležel blok a tužka, v bloku bylo napsáno jméno : Chester, a já nemohla věřit omu co vidím, jsi to ty? Jsem lásko, bylo opět napsané na papíře… Já to vážně nechtěla udělat víš to on, já chci umřít lásko, řekla jsem. A na papíře bylo zase napsáno že mi v tom nikdo nikdy nemůže zabránit. Sednu si na postel a tou největší silou z celého srdce zařvu, jak moc mi chybíte. Láska a žal po vás mě vevnitř svírá v beznaději, není uniku smrt mě přijme, když bude chtít, ochotně a s láskou. V každém dechu, v každém vydechnutí. A proto já nemohu bez vás žít, každou minutu se musím dotýkat vzpomínek na vše"!!! Na tebe, tvé oči, vlasy a rty které tak jemně uměli líbat, a na to ostatní také.Dlouhá je cesta, když ztratila jsem krok, Jak dostat se k tobe? Jak hledat mám tvůj sen? Když cesta ztratila směr, a svou víru. Už není cesta, je jenom bolest a děs snad strach z neznáma…………………………… O pár dní později mě propustili z nemocnice home a mě hned napadlo že to ted můžu provést, měla jsem hrozný strach že to bude bolet. Musíš s citem lásko ozvalo se po pokoji a já neváhala a lehla jsme si do naší postele a podřízla jsem si zápěstí, matně ale přeci vidím kluky jak stojí před mojí postelí, Chezz mě chytá za ruku a já se jí ujímám. Cítila jak pomaličku z mého těla uniká teplo ale i můj život. Vidím se stát u kluků ják je to možné? Když ležím v posteli? Ach tak, já vlastně umírám. Áááá. Já nechci tak moc se bojím! Neboj naše milá. Mi tě už tady čekáme… Nic to nejni! Deka si ochotně bere mojí krev a já už nemám sílu ani otevřít oči a podívat se jak pohromadě čekají na mojí duši. Tělo chladne, já umírám, už kluky nevidím rozmazaně jako v mlze. Ale čistě a jasně! Já půjdu k tobě a tiše zašeptám jak moc tě miluju! Jsem u vás. Vítáme tě spátky zlato… ted už nemusíš jen vzpomínat.. jsme už navždy spolu. Obejmula jsme se ze všema ale hlavně Chesterem, po kterém se mi nejvíc stýskalo, a u nikdy od tebe lásko neodejdu slibuju!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář