Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsem jen krůček od toho všeho trápení. Jen malinký kousek od toho celého prožívání. Chybí málo a prožiju něco,co už prožívám celé dlouhé tři roky. Od znova se budu trápit. Všechno poběží od začátku a já nevím,jestli na to mám znova sílu. Už nechci zase někoho milovat bez úspěchu. Už nechci myslet jen na jednoho jediného človíčka a mučit se tím neopětovaným citem. Nechci brečet po nocích, vzpomínat přes den a celou tu dobu vědět, že je to úplně všechno zbytečné. Už dál nechci. Měla už bych si na to asi zvyknout, ale když jeden vystřídá druhého…..a já už teď vím, že to bude to samé. Úplně to stejné trápení, které nemá konce. Které vlastně nemá ani začátek a teď nevím, co je horší: hra bez začátku nebo bez konce? Znovu chci proklínat všechny city. Znovu chci proklínat všechnu tu vášeň. Proč to nikdy ON nepochopí?! Proč nikdy neví, co cítím a prožívám? Já vím proč-protože ho to nemusí vůbec zajímat. Žádný z nich nemá ke mně vůbec žádné závazky. Ale copak se polibek dává jen tak? Ano dává a já ho neumím jen tak přijmout. Neumím za tím vším už konečně udělat tečku a obrátit list. Neumím zapomenout, i když on to nejspíš zvládl už dávno! Vždyť on ani nechtěl vzpomínat….pro něj to byl jen omyl, jen ubohá hra s mými city, jen volná chvilka, kterou chtěl vyplnit. Jen polibek….a pro mě to byl ten nejkrásnější polibek v mém životě, nejkrásnější chvíle, která zaplnila všechny ty volné okamžiky dopředu. Hra, která se zdála být snem. A do teď se zdá být snem, ale nějak už né tím šťastným…..nějak se mění v noční můru a já nevím, co s tím!? Nevím, jestli dokážu zapomenout, nevím jestli se s tím dovedu zase smířit, nevím jestli se přes to dovedu přenést. Proč to sakra nejde? Proč lidé neumí zapomínat? Proč prostě neumím říct dost a vymazat ho ze své paměti? Proč? Protože tohle nedokáže nikdo. A kdo ano, tak ten nemá srdce. Necítí a neprožívá nic. Přála bych si být aspoň na pár vteřin jen bezvýznamným, hluchým, slepým a obyčejným kamínkem. Abych necítila, nevnímala a nevzpomínala. A možná se toho jednou dočkám. Možná, že za nějaký čas tahle mučící a neřešitelná hra skončí a mé srdce už nebude cítit, tak jako teď….už bude stejné, jako ten kamínek, kterým si přeji být v tuhle chvíli!!! Kůli tobě Robe!!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář