Nevím, jestli mi to bylo souzeno, poselství, nebo já nevím, jako to mám napsat, je to něco hodně divného. Nepopsatelného…
Je to právě rok, co jsem mojí nejlepší kamarádku zabila v autě. Sue byla jsi pro mě více než kamarádkou… po té nehodě, zemřela ráno až na velké krvácení do mozku, dávali jí 24hodin života, byla v umělém spánku… svůj životní souboj prohrála Sue pátek 13.
Né, vykřikla jsem hlasitě ze snu a rychle jsem se posadila na postel. Před barákem stálo auto, věděla jsem že už konečně Rob dorazil domů. Božínku, oddychla jsem si po hrozném snu, který se mi vracel noc, co noc… pořád do kola a do kola… připadala jsem si jako blázen, když se u mé postele jedné noci objevila Sue, chytla mě za ruku a povídá : ještě se vrátím. A bylo ráno… neprobudila jsem se jen sebou házela na posteli, Rob si mě k sobě přitiskl, a nepustil, to mě vzbudilo, hned jsem se uklidnila a byla zase ok. Začal nový den zlatíčko, vstávej, odezírala jsem z Robova úst.
Nejhorší bylo, že cesta vedla do kostela, ve kterém se měla vdát, ach můj bože, jak se to mohlo stát? Kdo mi poradí a odpovědi hledat bude? Proč jen nás tam nemohl odvést Chester? Blbost, ženich většinou na svou svatbu nevozí svou budoucí ženu… a tak Rob, Mike, Joseph, ??? kdo? Proč? Chci odpověď, TEĎ …
To byl hrozný sen. Sakra! Klela bych , nadávala, ale co by mi to bylo platné? A tak jsem
se utápěla ve svém svědomí a vzpomínkách na ni. Vždyť jsem spolu vyrostli. Jak se to mohlo stát? jsem asi hodně naivní člověk. Když si kladu otázky, které nejsou jisté. Vrátit zpět čas, to nelze… kdyby to šlo, udělala bych to již mnohokrát…
noc za nocí den za dnem furt je to stejný… jednoho dne na naše dveře zaťukal Chester, zděsila jsem se… !.!.! „ahoj Chestere“ ahoj Lauro, teď už vím, že osudová vteřina, se nedá vrátit!!!!! Stalo se to náhle, ty jsi to nemohla vědět… a že žít život jako člověk mi bylo dáno, a s tím se budu muset smířit… holt realita je svině!
Když Chester povídal tyto slova, slzy mi tekli proudem po tvářích, nevěděla jsem co
mám dělat. Moje deprese se zvyšovali, a já šla do kolen.
Večer Rob zavolal sanitku přes pláč jsem se nemohla nadechnut, sanitka mě odvezla do nemocnice, kde si mě nechali na pozorování. ))
V neustálém stresu a napětí, z výčitek, že já zabila svou nejlepší kamarádku na cestě na její vlastní svatbu…
Jsem na psychiatrii kde si mě nechávají už několikátý měsíc. . . můj život je u konce a já jsem s tím smířená tady nebudu. S vědomím, že tu nechám milovanou osobu, je hrozná ale smířená s osudem a realitou, injekce ukončila můj život…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář