Tak sem se dočkala konečně dne a můžu letět do LA. Děda byl tak hodný a celé mi to zaplatil vlastně mi ten půl roční pobyt dal k narozeninám. Pronajmul mi tam nějaký malý byteček a nějakou prácí mi tam dohodnul a to docela za slušný peníze, pracovat budu jenom dvakrát týdně a to dny které si vyberu prostě super, jenom mámě se to nelíbilo ale prosadila jsem si svou.
Sbalila jsem si jenom potřebné věci, takže čtyři kufry s oblečením jednu cestovní tašku s fotkama a cd, pak batoh různých blbostí co jsem na rozloučenou dostala od kamarádu a pak ještě jeden menší kufr s kosmetikou a hygienickýma potřebami?.
Konečně jsem doletěla na místo. Nějaký chlápek přede mě složil všecky moje kufry. Hm tak to odsaď sama nedostanu. No aspoň se pokusím za zkoušku nic nedám. Ne to nezvládnu, přejíždím to kritickým pohledem. Nějaký týpek v kapuci a ve velkých černých brýlích se mi posmívá, nejde mu vidět do obličeje jenom ten velký škodolibý úsměv. Normálně bych už vypálila z nějakou poznámkou k jeho osobě ale můj kritický stav to nedovoluje. Po asi pěti minutách co se mi směje vstane a míří ke mně. „tady někdo cestuje na lehko co?“ rozesměje se ještě víc. „Nechceš s tím nějak pomoct.“ „ jo to by mi bodlo jenom to dostat ven k nějakému taxíku a budu ti vděčná.“ Začnu něco sbírat on vezme ten zbytek a nese to kdo ví kde. „Hej co děláš? Taxík je tady.“ Zakřičím na něj. „Vykašli se na taxík.“ Pokrčím rameny a jdu za ním. „Mám tady auto.“ Řekne pyšně a vezme moje zavazadla a nastrká je do auta. „ tak kam to bude slečno?“ „No nevím jak se tam jede ani jakým směrem se tam dostanu ale tady mám napsanou adresu a tady…“ podám mu papírek s adresou a ukážu na název. „ … tady je název ulice kde se mám dostat.“ Nastartuje a vyjede někam pryč.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ prolomím po dlouhé době ticho. „Bred Delson.“ Prozradí. „Jo a já jsem španělská královna, myslíš, že ti sežeru, že si Bred Delson se skupiny Linkin Park.“ Jedním pohybem ruky sundá kapuci a brýle. „Bred Delson.“ Zopakuje. „No ty vole.“ Ujede mi. „Já jsem Amy, Amy Kranvel.“ „Těší mě.“ Pousměje se.
Dovezl mě tak před to moje nové bydlisko, takový malý domeček spíž to připomínalo chatku než dům ale vypadalo to hezky. „ehm tak tady asi bydlím.“ Promluvím. „Dobře no tak ahoj.“ Vyloží mi věci před dveře. „hm, nechceš na kávu nebo tak, sice tam nic nemám ale něco málo sebou zabaleno mám.“ „nemám moc času, musím za klukama ale dej mi tvoje číslo a já ti zavolám by jsme mohli někam zajít?“ zahledí se na mě. „tak to mi dej spíž číslo ty, protože já tady to neznám ani nevím jestli v tom domě je telefon.“ Jenom pokývne hlavou a vytáhne centrák. Začnu po kapsách lovit aspoň kousek papíru ale nic. Chytne mi ruku a vyhrne rukáv od mikiny a přes celou ruku mi napíše číslo. „tak děkuju a ahoj.“ Řeknu rozpačitě. „Ahoj Amy.“
Konečně sem nacpala všecky tašky a kufry dovnitř a začala sem lítat. „AAAAAAAAAAA, já sem se potkala s linkinem, hustěěěěěěěě!!!!!“ řvu a běhám všude. Sednu si na gauč a podívám se na tu tlupu tašek, začnu se přemlouvat, že když to vybalím budu to mít za sebou. Zvednu se a všecko vybalím na zem pak to začnu všude ukládat. Po třech hodinách hotovo. Unaveně si sednu k televizi a pomalu usnu.
Vzbudím se ráno a trochu se leknu kde že to sem. Vzpomenu si a jdu si udělat kávu, bez kofeinu nefunguju. Umyju se a začnu přemýšlet co tu první den budu dělat, podívám se na ruku. Zavolat nezavolat. No dneska to nechám ještě tak a jdu se podívat tam kde mám pracovat.
No dneska tam nikdo nebyl takže jediná možnost, jdu hledat telefon. „prosím.“ Ozve se zachraptěle až ospale. „Brede?“ zeptám se. „ne, ale je to jeho mobil počkej.“ Chvíli nic a pak najednou… „No prosím.“ „A-ahoj Brede.“ Řeknu a přeju si ať je to už on. „Amy, ahoj jak se máš? ožije. „dobře no, ehm…“ „Máš dneska čas??“ skočí mi do řeči. „no mám.“ „A nechceš zajít na oběd snídani už nestihnem.“ Zasměje se. „Hm, tak kde a kdy?“ zeptám se. „klidně hned pro tebe přijedu kdekoliv budeš chtít. A může zajít do takové malé restaurace mám to tam moc rád.“ „fajn, jsem v centru města ale bůh ví kde to je.“ Vzdychnu. „no co je k tobě nejblíže?“ rozhlídnu se. „No nějaký supermarket, je velký oranžový a velký.“ Zopakuju, protože název nikde nevidím. „Jo asi vím kde to je.“ Vypne mobil. Fajn tak já tu počkám. Docinknou mince z veřejnýho telefonu a já se jdu postavit před vchod obchodu.
Konečně dojede v tom svojem kostitřasu. „ahoj“ vyskočí hned ven. „je ahoj.“ Otevře mi dveře od auta a už mě někam veze.
Zabruslili jsme do takový malý krásný restaurace. Přišli jsme v pravé poledne a už je šest večer, trochu popíjíme a pořád něco ochutnáváme. Skvěle se bavíme a mluvíme o všem možném. Breďas má už kapku připito a tak sem tam ztratí rovnováhu a buď spadne na mě nebo v tom horším případě na zem. No nakonec jsme se vydali do města se projít. Autem to prostě nešlo.
„No ty jo já nevím kde bydlím ani jak se tam dostanu?“ zadívám se do nebe když zjistím, že je deset večer. „No já už si to tím tuplem nepamatuju.“ Sedne si doprostřed silnice na zem a začne meditovat. Sednu si naproti a napodobím ho. „Ommhhhhh, oOmMhHhH.“ Začnu taky meditovat. Najednou se ke mně nahne a začne mě líbat. Bez protestu se přidám. Rukou mi začne vjíždět pod tričko. „Počkej jsme uprostřed cesty.“ Zašeptám. „Jo jsme.“ Zasměje se. Vstaneme a ruka v ruce se vydáme kdesi do neznáma. „tady bydlím.“ Řekne po chvíli a postaví se před velký barák. „jo takový malý útulný.“ Řeknu ironicky. Zatáhne mě ke dveřím a začne bojovat z klíčem a zámkem. Prostě se mu nedaří odemknou. Vezmu ty klíče do ruky a vítězně odemykám. „No to je tak když tam srkáš blbý klíč.“ Poklepu mu na čelo. „Jo pořád.“ Sundá bundu a bez starosti ji hodí na zem. „tak tady kraluju já.“ Rozhodí rukama. „vážně.“ Podívám se posměšně. „No jo tak jenom panuju.“ Jde někde nahoru po schodech. „hej počkej, já se tu ztratím.“ Pochvíli běžím nahoru za ním. „hej kde si?“ octnu se na chodbě s hodně dveřma. Zkusím jedny, koupelna velká jak můj barák. Druhé, nádherná ložnice, Bred zalomil na posteli. Lehnu si vedle něho jen po tom co si sundám mikinu a kalhoty. Taky spokojeně usnu.
Ráno mě budí pronikavý hlas mobilu, což je blbost tady jsem si ještě mobil nekupovala. Otevřu oči a rozhlídnu se po pokoji. Příšerně mě bolí hlava. Jo, už vím kde jsem. „No prosím.“ Ozve se někdo za mnou. Otočím se a tam rozespalý Bred snaží vnímat telefon. „No.“ Zasténá. „možná.“ Odpoví na něco dalšího. Spadne znovu na postel. Zavřu znova oči a převrátím se na bok. Ze zadu mě obejme a vypadá to, že usíná, stejně jako já.
Probudím se znova ale to už není ráno. Chci se otočit na Breda ale ten tam není. Seberu kalhoty a zkusím se tu porozhlédnout a najít ho. Tohle to je hledat jako jehlu v kupce sena, zvlášť když to tu člověk nezná. Projdu celý vršek a pak se odvážím na schody. Sejdu a vrazím do prvních dveří. A hned zase vypadnu z té místnosti ven. „sakra“ ulevím si a vyletím zase nahoru a už instinktně vletím do koupelny. Před zrcadlem se trochu upravím ale není to žádná velká změna. Opláchnu si pusu hodně studenou vodou. „Co blbneš?“ ozve se zamnou. „ha, a-ahoj Brede. Hm jak ses vyspal?“ začnu plácat abych nemusela odpovídat. „Jo dalo se ale hodně mě bolí hlava.“ „hm mě ani tak moc ne.“ „Proč si zespoda tak vypálila.“ „vypálila? Já? Hm, to si nepamatuju.“ –sakra přestaň plácat- řekne mi někdo uvnitř hlavy. „teďka před chvíli.“ Oživí mi paměť. „Jo teďka, hm nevím. Lekla sem se.“ Jenom zakroutí hlavou a nechá mě tam samotnou. „debile.“ Šeptnu narážku na mojí osobu a plácnu se do čela.
Tak zkusím to znova dolů, opatrně sejdu, otevřu, ale tam už nesedí všichni jenom dva. Chester a Bred. „hm, ahoj.“ Zamávám rukou jak tři roční děcko. Bože co to semnou je dneska? „nazdar.“ Věnuje Chester a Bred se jenom zašklebí. „To je Amy.“ Řekne bolestně. „já jsem Chester, těší mě.“ Věnuje se dál Bredovi. Tak nenápadně si k nim sednu a dělám, že jsem v jiném vesmíru. Už se baví docela dlouho, „Ty si naše fanynka?“ otočí se najednou Chester na mě. Zarazí mě to. „ehm, no jako vím kdo jste a co zpíváte, ale že bych tála jenom po pohledu na vás to ne.“ Zalžu. Bred se jenom usměje. „no nic já půjdu, dneska se za náma ani nestavuj, jak vidím si nepoužitelný.“ Sjede ale pohledem mě.
„Auch.“ Zašramotím. „chceš něco jíst?“ „he jo, byl by si moc hodný.“ Mávne rukou ať jdu za ním. Zavede mě do místnosti kde to pro změnu neznám ale odhaduju to tak na kuchyň. „něco jsem už udělal, věděl jsem, že se mi pak chtít nebude.“něco se tam snaží objevit. „ty nejsi naše fanynka?“ otočí se najednou na mě. Než stačím něco říct. „Slyšel jsem tě.“ „co a kde si slyšel?“ nechápu. „jak jsem tě vezl s toho letiště. Stál jsem ještě chvíli před tvým domem, rozhodoval jsem jestli zazvonit…“ Přejde ke mně. „...nebo jestli mám jít za klukama. Buď a nebo. Buď půjdu za tebou…“ opře mě o stůl. „… a vyslechnu si milion stížnosti a nebo budu poslušný a nechám tě tam…“ obejme mě ale pořád se mi dívá do očí. „… rozhodl jsem se pro dlouhé kázání, ale jak jsem tě tam slyšel, byla si hodně milá, vyslechl sem si to celé. Nakonec jsem odešel…“ nakloní se ke mně. „připadalo mi, že bych tě měl nechat uklidnit…“ políbí mě. Přidám se, proč ne? „Proč si byl na to letišti?“ přimáčknu se na něho trochu. „moji rodiče mají vyročí. Chtěl jsem jim dát zájezd do Francie.“ Zašeptá. „Hodný syn.“ Usměju se a znova ho políbím. „a ty si hodná holka.“ Řekne a položí mě na stůl…
Ležím na stole pod ubrusem. Tak to se mi ještě nestalo. Zabalím se do toho ubrusu a jdu na exkurzi tohoto domu. „Ahoj princezno.“ Vejdu do obýváku. Otočím se ale moc to nestihnu a Bred mě ze zadu obejme. „proč si mě nevzbudil?“ zeptám se. „Nemohl jsem si pomoct, byla si jako princezna.“ Lehce mě kousne do ucha. „Tak jo, měla bych už jít.“ Říkám i když nerada. „Si snad děláš srandu.“ Řekne nahlas. „ne už bych opravdu měla jít, jsem tu byla hodně dlouho na to jak dlouho se známe.“ Řeknu. „no a taky jsme udělali toho moc na to, že se známe dva tři dni.“ Sedne si na gauč. Přicupitám k němu v tom ubruse nějak moc normálně chodit nedá a sednu si mu na klín. „a vám to nějak vadí pane Delsone?“ obejmu ho kolem krku. „hm, no o tom by se dalo přemýšlet.“ Zamyšleně se zahledí do stropu. „hej nech toho.“ Praštím ho lehce do ramena. „no vysoce přemýšlím.“ „HEJ, sakra přestaň.“ Vstanu a zase blbě cupitám, protože to fakt jinak nejde. „Chodíš jak nějaká větnamka.“ Uchechtne se. Jenom se otočím a vypláznu na něho jazyk. Jdu do kuchyně, pro svoje věci. Obleču se, rozloučím se s Bredem a mažu.
Sakra nějak se ochladilo, neochladilo, já jsem si jenom zapomněla u něho doma mikinu. Zkusím zajít do té práce. A taky tam chvíli zůstanu. Celý den pak proležím doma u televize. „sakra.“ Vzbudím se rychle když dopadnu na zen po tom co někdo zazvoní. „au moje hlava.“ Praštím se při tom ještě do stolu. Při cestě ke dveřím stačím ještě zakopnout o rovnou a holou zem ani nevím jak se mi to povedlo, pak podklouznu na nějaké loužičce vody, což nevím kdo to sem dal ale budu to asi já jak jsem si nesla kolu a narazím do dveří. Po té cestě plné nástrah otevřu. „no konečně, co si tam dělala, jsem slyšel nějaké rány.“ Vleze po mém kývnutí rukou dovnitř. „proplétavala jsem se cestou džunglí.“ Vysvětlím ale nějak moc to nepochopí. „no chtěl sem se zeptat, abych na to nezapomněl.“ Sedne si na sedačku. „na cosi se chtěl zeptat?“ optám se když nepokračuje dál. „já to zapomněl.“ Zčervená. Začnu se strašně smát ale opravdu moc. „no to je směšný se smát starému člověku se sklerózou.“ „no ať ti náhodou nevypadnou zuby. Chceš pití?“ pokývá a já ženu pro pivo. „tu máš.“ Podám mu to a on samozřejmě využije situace a stáhne si mě na klín. „možná sem si vzpomněl.“ „máš děravou hlavu, to bude tím, že se moc nemyješ.“ Zasměju se. „pak, že nejsi fanda, jinak bys to nevěděla. A koupu se přiměřeně jednou za týden tu sprchu navštívím neboj.“ Mrkne. „Vymáčkni se nebo to znova zapomeneš.“ Přesednu si na gauč. „Je prý někde v určitou dobu dneska nějaké shromáždění lidí.“ „no a co já s tím.“ Řeknu. „nechceš tam jít bude sranda“ otočí se najednou. „no budu přemýšlet.“ Zrovna třikrát se mi nikam nechce. „bude tam možná nějaká hudba a jídlo…“ „Dobře jdu!!“ zařvu. „Co?“ zasměje se. „Když je řeč o jídle, sem blázen miluju jídlo, já sežeru všecko.“ „fajn tak jdeme.“ Zvedá se. „Už?“ vyprsknu. „ne až zítra. Jdeme.“ Začne zkoumat strop. „mám ještě šanci se převlíknout.“ „no možná tak dvě minuty.“ Sedne si zpátky. Nakonec na sebe něco natahám a už to někam ženeme.
„říkal si, že to je až zítra, ne?“ konečně se odvážím položit tu otázku co mi vrtá hlavou. „ne neříkal.“ Odpoví . „ale jo říkal, tak proč tam jdeme už dneska?“ nedám se odbít. „ne neříkal, dělal sem si srandu.“ „ne nedělal.“ Dorážím do něho. „nemáš něco z hlavou? Nepraštila ses do ní?“ zastaví se najednou a starostlivě mě prohlíží. „jo praštila.“ „to hodně vysvětluje“ rozejde se znova.“ „už tam budem?“ začnu z něčím novým. „ještě chvíli.“ Odpoví. „hm, a teď? už tam budem?“ zeptám se znova. „Ne! Si horší než ten osel ze Shreka!“ otočí se najednou. „Už tam budem?“ řeknu, protože nevím co na to říct. „říkáš věci a pak to popřeš.“ Vyčtu mu. „dělal sem si srandu.“ Zuří. „konečně!“ plesknu do dlaní. „a já si jí dělám celou dobu.“ Jsem na sebe hrdá za ten můj krásný výkon otravnosti. „co si tím myslela?“ nechápe. „nic.“ Zakroutím nevině hlavou. „hej, no tak co si tím myslela?“ do konce naší výpravy na nějaké shledání jak to nazval se mě dokola ptá.
Docela velká “sešlost“, jsou tu nějací lidi co vidím poprvé v životě ale pak tu je i par známých lidí jako mediálně, takže to bude barák nějaké hvězdy, asi. Bred se mi nějak ztratil takže tu bloudím po domě, nikoho neznám a snažím se ho najít. „auch.“ Zapištím když do mě někdo prudce vrazí a já se natáhnu na zemi jak široká tak dlouhá. „ježiši, promiň.“ Někdo se ke mně sehne a zvedá na nohy. „tebe neznám.“ Koukne na mě už dost podnapilýma očima Mike. „hu já sem tu přišla no s tím, ehm, s Bredem.“ Vymáčknu ze sebe. „nějaká kamarádka jo? No dobře pojď za tu srážku ti tady udělám speciální nápoj.“ Chytne mě za loket a táhne mě kdesi. „taaak, tady to je, speciální koktej který jsem teďka vymyslel.“ Podá mi to. Nejsem si nějak moc jistá jestli mě to neotráví. Je to ve velkém půllitru a má to divnou barvu. „a co v tom je?“ zeptám se opatrně. „ no trochu vodky, rumu, absintu, a pomerančové šťávy.“ „aha a to mě má otrávit nebo seknout na zem?“ „ne to tě má uvést do stavu dobré nálady.“ Vnutí mi to. Dobře má mi to dát náladu tak ať dá, kopnu to do sebe a skoro se udusím a následně skoro pozvracím a složím ale jinak sem naprosto v pořádku. „no vidíš a teďka dvě minutky a máš to v hlavě.“ Dvě minutky? Tak možná dvě sekundy… už to mám v hlavě. Možná ví kde je Bred a tak jdu za ním. Trochu se mi už točí v hlavě, když řeknu trochu myslím naprosto megatotálně moc. Jen tak se o něho opřu, jinak bych asi spadla. „ty jo to zas bude ráno.“ Chytne se za hlavu. „ jo nejlepší je, že nevím kde bydlím.“ Řeknu naprosto vážně. „já to mám lehký já bydlím tady.“ Řekne bezstarostí. „začínáš se mi líbit.“ Řekne. „nevíš kde je Bred?“ zeptám se. Změří mě pohledem. „jo vím.“ Jde nahoru po schodech. Otevře nějaké dveře a řekne mi ať jdu dál. Vejdu je tam docela tma. Najednou cvaknou dveře, Mike mě zezadu obejme a natočí k sobě a začne mě líbat na chvíli se mi to líbí ale pak najednou uvidím záblesk a Breda. „nemůžu.“ Odstrčím ho. „proč ne?“ namáčkne se na mě. „prostě to nejde.“ Zakopnu o postel a spadu do ní, už po druhé se praštím do hlavy a díky mé opilosti hned omdlím.
„Miku, kde mi tvoji kámoši ztratili holku?“ slyším jenom otevření dveří a cítím, jak se na mě někdo lepí. „kurva drát, to je co?“ zařve. Rychle se proberu. „Brede!“ vyjeknu a hrabu se ven. Běžím za ním ven před dům. „Brede já vím, že to bude znít blbě ale není to tak jak to vypadalo.“ „drž hubu! Chceš něco slyšet? Myslel jsem, že si jiná. Ale jenom si mě využila!“ řve po mě. „ale takhle to sakra není!!“ rozbrečím se. „chtěla ses dostat k tomu slavnýmu ksychtu.“ „to není pravda,to přece není pravda!!“ snažím se ho obejmout. Jenom mě odstrčím a já letím k zemi. Odejde. Radši rychle vstanu a snažím se dostat k sobě domů. Nakonec se mi to povede, odemknu a vlezu dovnitř. Lehnu si do postele a čumím do zdi.
Na druhý den jdu do práce a zůstanu tam do večera i když nemusím, ale nikde jinde nechci prostě jít. Podívám se na pravou ruku, mám tam ještě jeho číslo, zase se rozbrečím. „slečno Kranvelová, není vám něco?“ ptá se něco jako šéf. „není mi nic. Jenom mě chytla nějaká alergie.“ Utřu si oči. „už asi půjdu“ vstanu a vypařím se.
„Brede?“ zkouším mu zavolat. „Píp, píp, píp.“ Ozve se ze sluchátka. Nechce semnou mluvit, nechme mě vidět. Skvěle to skončilo. Sedím u stolu a hlavu mám opřenou o ruce. Něco zvoní, bez duše jdu otevřít. „cosi udělala Bredovi?“ řekne naštvaně Chester. „právě, že nic jenom jsem se opila, trochu.“ naznačím mu ať jde dál. „odjel s rodičema do Francie na dva týdny a nikomu nic neřekl.“ „jel pryč?“ zpanikařím „jo jel pryč.“ Odpoví. „panebože.“ Rozbrečím se znova. „co se stalo?“ zeptá se na rovinu. „ten den co byla u Mika ta sešlost, jsme tam šli spolu, ztratil se někde já ho nemohla najít. Našla jsem jedině opilého Mika a ten mi udělal něco hodně silného, takže mi to hned naběhlo do hlavy. Když sem se ho zeptala kde je Bred, řekl, že ví. Dovedl mě nahoru a v jeho pokoji mě začal líbat, řekla jsem mu že to nejde a jak sem se odtrhla spadla sem na postel a o kraj postele jsme se praštila do hlavy, musela jsem asi omdlít, protože si pak nic nepamatuju a ráno jsem jenom slyšela nějaké zvuky a najednou tam byl Bred a nenechal si to vysvetlit." skopím hlavu. "nevím jestli ti to mám věřit. Mike si nic nepamatuje byl absolurně namol." řekne s opovržením v hlase. "já vím, on za nic nemůže nevěděl co dělá." rozbrečím se ještě víc a snažím si hlavu schovat rukama. "počkej co to tu máš?" vyskočí najednou Chester a šáhne mi na hlavu. "to je zbytek zaschlé krve. Musela si fakt rozbít hlavu." klekne si přede mě. "takže mi věříš?" podívám se na něho prošebně. "už ano, musíme něco vymyslet jak to s Breda dostat." usměje se a obejme mě, se konečně pořádně vybrečím.
Mě překecal ať jdu s ním za Mikem, že by jsme to měli řešit i s ním. Zavezl mě tam autem, jsem mu v tom autě skoro usnula. Mike má slušnou kocovinu, je docela hodně bledý. Pozve nás domů a sedne si do křesla. „mě by jenom zajímalo co se včera stalo?“ proškrábe se na hlavě. „no právě že nic.“ Zakření se Chazzy. „ale Bred i přes to odjel do Evropy.“ Dodá. „No Miku je spíž naštvaný na mě.“ Klesnu. „že se tak blbě zeptám ale ty si kdo??“ zčervená Mike s otázkou na mě. „Jsem Amy, jsme tu taky včera byla. Byl si slušně opilý.“ „ty seš ta holka co jsem se ráno vedle ní probudil.“ Vzpomene si. „hlavně je to Bredova holka!!“ přeruší ho Chazzy. „ajajaj. To je špatný, už mi došlo proč je v Evropě.“ „teďka by si měl spíž přijít na to jak ho dostat zpátky.“ Nařídí mu Chester. „proč já? Já teďka nemůžu, mě nejvíc zajímá jak se teďka dostanu s tohohle stavu.“ Zašklebí se na jeho rozkaz Mike. „Proč mám takový neblahý pocit, že si s toho děláte srandu?“ naštvu se. „ne neděláme, už jsme prostě takoví, i když něco myslíme vážně nikdo nás tak nebere.“ „jo! Je to tak vždycky.“ Potvrdí odpověď i Bennington.
Mike nakonec vymyslel jenom to, že mu zkusí zavolat a nějak mu to vymluvit a jestli to nevyjde tak mu zavolá Chester a jestli ani to ne tak ho budeme pořád otravovat všichni dokola. Není to nic moc ale s toho co je napadalo je to asi nejlepší.
„CRRRR.“ Zvonek, ráno, vražda. V takovém rozespalém stavu můj mozek pracuje jen skromně. Po přemáhání vstanu a jdu otevřít. „Brede?“ řeknu překvapeně.“aho..“ „CRRRRRRRR.“ Znova, to předtím byl sen. Sakra, to by bylo hezký. Jdu otevřít. „ty si ještě spala?“ zeptá se nevině máma. MÁMA?!! Co ta tu dělá? „a-ahoj, mami, co ty tady? Pojď dál?“ snažím ze sebe udělat to nejmilejší stvoření. Cestou se snažím to tu trochu uklidit. „No vidím, že ses tu zabydlela.“ Podá mi nějakou mikinu, Bredovou mikinu. Co ta tady dělá? Ani nevím jak se tu dostala. „to je tvoje?“ zeptá se překvapeně. „ne. Teda jo! Jsem si ji nedávno koupila.“ Sednu si k ní. „tak dlouho vyspáváš. Co práce?“ „dobrá! Jak dlouho tu budeš?“ „mohla bych na pár dní.“ „Co?“ vyjeknu. „teda… ehm mami.. víš já teďka zrovna nemám moc času, já totiž… no teďka mám takovou blbou situaci.„ přiznám. „No , výborně, já ti to tady domluvím ty mě odsaď vyhodíš.“ Naštve se. „no ale já to tak nenechám.“ Odejde. Skvěle to sem zas něco pro změnu posrala, ale co pořád chce, vždyť jsem už nějaký ten pátek dospělá. Už se dá jenom čekat co zase vymyslí. „ahoj, ono bylo otevřeno.“ Vejde Chazz. „jo pohoda, jsem se ještě chytla z mámou.“ „máš asi blbý týden co?“ zakroutí nad tím hlavou. „to je normální s mojí matkou nevychází nikdo dobře, ani otec ji nesnesl.“ Ušklíbnu se. „taky z rozvedený rodiny?“ „taky, taky.“ Potvrdím. „jo posaď se.“ Vyhrknu
Takže Mikovi prej mobil nebere, a když zavolá z jiného telefonu a Bred slyší jeho jméno, zavěsí. „tak mu zkus zavolat ty!“ navrhnu. „no a proč myslíš, že jsem tady? Chtěl jsem se domluvit co mu říct, ať neřeknu něco špatně.“vezme mobil a vytočí jeho číslo. No tak ten se fakt domlouval. „Jee,ahoj Brede.“ Ticho. „Jak se vede brácho?“ ticho. „proč špatně, jo já jsem v klidu.“ Ticho. „jo aha. Víš jsem zjistil, že máš skvělou holku.“ Ticho. „jak nech toho, zkus to položit a už se na tebe nikdy nepodívám.“ Ticho. „já o tom taky vím, máš špatný informace.“ Jak nepředpovídatelé-- TICHO. „já vím, že si je viděl, ale nic špatného nedělali, leželi vedle sebe….“ Zdá se, že ho přerušila, zase ticho. „sakra to, že nezvedáš telefon Mikovi chápu ses naštval, ale proč nedáš aspoň prostor jí to vysvětlit.“ Zase ticho. „ta holka tě miluje a to se jí na to nemusím ani ptát. To že si utekl jak malé dítě tím si to zhoršil, takže se co nejrychleji vrať a vysvětlete si to!! Nazdar.“ Odhodí telefon. „jo teďka si to vyhrál, teď ses s ním pohádal ještě ty a to už nepřijede vůbec.“ Podám mu mobil. „ale přijede na to ho znám dlouho a teďka mi řekni co to furt drtíš v těch rukách.“ Nic, podívám se na ruce a mám v nich Bredovu mikinu, no ty vole sem myslela, že jsem ji dala pryč. „ to je Breda. To, že ho miluju, jde tak moc vidět?“ „podívej se na tu mikinu.“ Odsekne, chvíle ticha. „tak už se zeptej!“ poručí. „na co?“ přesně vím co tím myslí ale nevím jestli se mám zeptat. „no tak!“ povzbudí mě. „tak co říkal, do posledního písmena!!“ „konečně, no že ho to s těma rodičem moc nebaví, řekl, že tě má strašně rád ale, že si prej využila jenom jeho aby ses dostala k jednomu z hlavních. Ale to sem mu vyvrátil a možná už brzo přijede.“ „no to nevíme protože si vyhodil mobil.“ Opravím ho. „ještě jedna blbá poznámka o tom mobilu a vlastnoručně ti vytrhnu mobil… ehm teda jazyk, vidíš to už si mě dopletla, teďka si mě spletla, výborně já jsem se nakazil tebou, ještě začnu nosit podprdu a milovat Breda, ne?“ vystartuje kvůli maličkosti. „prostě ses přeřekl.“ Snažím se ho uklidnit. „jak? Přeřekl, nepřeřekl, normální by bylo kdyby si u toho nebyla, tak jde vidět, že to mám kvůli tebe, bože já se na to vyprdnu.“ Vzteká se. „sklidni se Casanovo.“ Zavrtím nad ním hlavou. „myslel jsem, že si jenom pitomá fanynka.“ „Co?“ vyletím. „ale změnil sem názor.“ Ha se snaží omluvit to mu nevyjde už ho strkám ze dveří pryč. „jo lidi se mílí, třeba já jsem si myslela, že jsi pohodový kluk, ale co sem tě poznala. Nenenene.“ Vystrčím ho ze dveří. „jo to je pravda… počkej co si..“ zabouchnu dveře. „magor.“ Vzdychnu.
Zajímalo by mě jestli se teda vrátí. Mohl by, musí, jinak to tady nepřežiju. Mám nápad. Pojedu za ním. Pokud mě vykopne, dobře pojedu rovnou domů, pokud ne, vysvětlím mu to. Fajn jenom si zjistím kde přesně je. Odjedu tam… nemám na to peníze. Sakra, vypůjčit… to je blbost. V tomhle duchu rozmýšlím snad ještě hodinu a půl.
Já se tu zblázním, jako naschvál pustím televizi hraje one step closer. Jeden krok k záhubě, jo jestli se tam nedostanu nebo on se sem nevrátí, nevydržím to. Jo jenom jeden krůček. Fajn zajedu k Chazzymu. Snad bude mít něco nové.
„Takže si mu volal?“ zeptám se znova už po milionkráte a on m znova odpoví tím samým jako pokaždé. „Nebyl dostupný, zeptej se ještě jednou a už ti neřeknu nic.“ A k svojí odpovědi něco přidal, jak milé. „počkej, jak nic, ty víš víc??“ poposednu na sedačce a málem se poliju džusem co mi dal. „Jo vím, ale když mě nenecháš domluvit…“ skočím mu „nečekaně“ do řeči. “Povídej hned, chci to vědět.“ Teďka už se poleju úplně, ale to je mi očividně jedno. „Jako bych to neříkal, volal jsem jinde, jeho mámě, ta mi prvně nic nechtěla říct ale jsem její oblíbenec s party..“ sladce se uculí, protočím panenky a hlavou kývnu ať pokračuje. „… řekla, že odjel, aby si doma něco zařídil a že se jí zdá smutný a vypadal, že neví jestli odjed nebo ne. Ale odjel.“ Jenom co to dořekl, jsem vyhodila za sebe skleničku, ta se roztříštila a já začala tancovat kolem Chestera a zpívat. „Víš co? Příště se sejdeme u tebe v bytě jo?? Tak to bude pro mě levnější.“
Už je to týden co údajně měl odjed s Evropy, ale zatím se nikomu neukázal. Moje nadšení znova opadlo. Sice ve mně svítá naděje ale ne tak moc velká. Celý ten týden jsem seděla doma a upřeně pozorovala dveře, připravena kdykoliv vyskočit otevřít příchozímu.
Fajn druhý týden jsem už tak doma neseděla, často jsem se šla projít po městě, sama, bloudila jsem vždy až do setmění. Chazzymu jsem už přestala volat nějak mě to nebaví, vlastně nic mě nebaví. Zase se vracím s procházky, je něco po jedenácté večer a je tma. Před vchodem do mojeho domu sedí „někdo“. Schovám se za strom a chvíli ho pozoruji. Nevím kdo to je a vůbec se mi nelíbí, že tam je. Chmatnu první velký klacek co mám po ruce a potichu se tam vydám, přetáhnu toho „někoho“ po hlavě a sundám mu kapuci.
To snad ne… proč já magor se prvně nezeptám kdo tam je a pak až konám. Odtáhla jsem ho dovnitř, dalo mi to sakra zabrat, a nasáčkovala na pohovku. Na čelo jsem mu dala mokrou utěrku. „No tak Bebe, lásko, prober se.“ Pohladím ho po tváři. Nic. Jen tak ho pře pusu plácnu. To někdy pomáha. Nic. Tak fajn nechceš se probrat, tak to uděláme po mojem. Dám mu dvě šlehy s obou stran a čekám na reakci. Začne pomalu vrtět hlavou. „ kde to jsem… ?“ pomalu otevře oči a když mě uvidí znovu je zavře. „promiň.“ Snad pochopí, že to je kvůli té hlavě. „ty jsi hodně nebezpečná,co?“ řekne omámeně ale oči neotvírá. „Já se polepším, slibuju..“ udělám psí oči ale stejnak to nevidí. „ne zůstaň taková jaká si.“ Vysvětlit… teď nebo nikdy… teďka je omámený možná mě nechá mluvit. „no, víš s tím Mikem to ráno…“ dá mi ruku na pusu. „vím.“ Otevře oči, huraa. „jak víš?“ zarazím se a trochu se od něho odtáhnu, doteď sem mu docela zblízka čučela do obličeje. „Mluvil jsem s Mikem a chazzem.“ Hajzlové, ne že by mi něco řekli, to ne. Fakt domluva jak s děckama ve školce. „sem magor.“ Řekne bolestně . „a já jsem zase nebezpečná.“ Sklopím hlavu. „ a si moje?“ prstáka mě chytne za bradu a donutí se na něj podívá. Jenom hbitě pokývám hlavou a dám mu pusu na čelo….