Chystali jsme se s kámoškama na Meet and Greet s Linkin Park. Byla jsem šíleně nervózní, stejně jako holky. Ten den mi všechno padalo z rukou. Než jsme odešly, stačila jsem ještě rozbít mamčinu velkou vázu, kterou dostala jako svatební dar. Ani nevím jak, ale najednou, místo ní, leželo na koberci tisíc střepů. "Ber to optimisticky," domlouvala mi Iva, jedna z mých kamarádek, "střepy přinášejí štěstí." "Myslíš jako, že mi dá Chester pusu?" rozplývala jsem se při té představě. "No, zas tak velký štěstí to asi nebude. Myslela jsem to tak, že tam už se ti žádnej trapas nestane." "Hlavně se hlídej, abys mu nějak neublížila." smála se Verča a já po ní hodila smeták s lopatkou. Koza, dobře ví, že já nejsem jako slon z porcelánu, což se nedá říct o ní. Jenže jí to nemá cenu říkat, ona si z toho dělá jenom srandu. Jí prostě nikdy a ničím neurazíte.
Venku před halou se už mačkalo spoustu lidí. Všude, kam se jen člověk podíval, se to hemžilo lidmi, kteří drželi v ruce ať už plakáty nebo CD linkinů. A pak to vypuklo. Pořadatelé začali pouštět dovnitř skupiny po šesti. Jelikož jsem přišly skoro poslední, trvalo dlouhou dobu, než jsme se dostaly na řadu. Moje sestra, která se k nám připojila venku, byla však sedmá. "Nepustí tě tam." šeptala jsem jí, když jsem viděla toho bodyguarda u vchodu. "Neměj péči zlato." odbyla mě moje starší sestra. Stoupla si vyzývavě před bodyguarda, nechala mu pohlédnout do svého velkého výstřihu a přejela si rukama boky. Přitom nasadila na tváři sladký úsměv nevinné sedmnáctileté holčičky. Jako vždy to zabralo. Bodyguard ji oplatil úsměv. Začaly jsme se dohadovat, kam si necháme udělat podpisy. Sandra se nám smála a řekla, že jsme jak malý. Sama nic na podpis neměla. "Závidíš, viď, že sama nic nemáš." řekla Míša. Moje drahá sestra si poklepala na čelo: "A k čemu mám asi tělo. Myslete trochu děvenky." odpověděla a vkráčela ladným krokem modelky dovnitř jako první. Šla jsem za ní, potom šla Iva, obě Míši, Zuzka a nakonec Verča.
Když jsem uviděla Linkiny začala jsem mít mdloby. Pohledem jsem hledala Chestera. Seděl v řadě jako poslední. Byla jsem tak vynervovaná, že jsem nechala jít holky první a sama se zařadila až na konec.
První byl Brad. "Ahoj Brade." povídám a usměju se. "Ahoj." řekne a úsměv opětuje. Podepíše se mi na plakát. Podám si s ním ruku a vyfotím si ho. Na řadě je Phoenix. "Ahoj Phi." řeknu. Odpoví, podepíše se, podá mi ruku, já si ho vyfotím. Potom Joe. Přesně to samé, co ostatní. Holky melou a blbnou, ale já nejsem z to něco říci. Pak Rob. Směje se na mě a ptá se kolik mi je let. "Bude mi šestnáct." odpovídám, ale zdá se, že jsem ho tím moc nepotěšila. Nechápu, proč se na to ptá. Nakonec přicházejí moji dva miláčkové. Nejdřív Mike. Zubí se na mě a podepisuje můj plakát. "Jak se jmenuješ?" ptá se mě. "Zuzka." říkám, potěšena tím, že se na to žádné jiné z holek nezeptal. "Takže taky Zuzi, že jo?" řekne Chester a směje se na mě. "Jo,"usměju se, "třeba i Zuzi." "To je pěkný jméno." dodá a nespouští ze mě oči. Dost mě tím teda znervózňuje. Zachrání mě Mike, který do něj strčí, aby se probral a řekne: "Podepiš se." Chester se na něj zazubí a vykouzlí mi na plakát velký podpis, stejně jako Mike. "Máš nějaké sourozence, Zuzi?" vyptává se Mike dál. Hodím pohledem na Sandru, která je teď černá od LP fixů, ale všimnu si, že na žádných intimnějších místech, což mi zvedne náladu. "Sandra je moje sestra." ukážu na tu kozu. Oba se na ní zadívají, potom na mě, potom zase na ní, potom zpátky na mě. "Jo, jste si dost podobný." řekne Chester. "Nechceš taky podpis na tělíčko?" zeptá se mě Chaz a usmívá se. "Ne, díky," řeknu, "já se spokojím s plakátem." Kluci se smějou a podávají mi ruce. Jejich stisky jsou pevné a upřímné. Mikeova dlaň je horká a jemná, až se zachvěju. Chesterova je o něco drobnější, málem chlapecká, teplá a sametová. Přitom dotyku jsem měla pocit, jakoby mě zasáhl elektrický proud. Hleděli jsem si do očí a on mou ruku stále nepouštěl. Mike nás se zájmem a s úsměvem na rtech pozoroval. Všimla jsem si ho a svou ruku pomalu vyprostila. Vyfotila jsem si je, poděkovala jim a rozloučila se. Na to, abych je požádala o fotku s nimi, jsem jaksi už neměla sílu. "Měj se hezky Zuzi." loučil se se mnou Mike. "Jsme rádi, že jsi přišla, bylo to příjemné setkání." loučí se se mnou také Chester. "Ahoj." řeknou oba najednou, já jim odpovím a to je poslední, co si stačíme říci, jelikož bodyguard už mi ukazuje cestu ven a mě přijde, jakoby mě odtamtud vyháněl nebo co. No, je sice pravda, že jsem se u těch dvou trochu zdržela, až mě to samotnou překvapilo, že jsem se s nimi takhle dokázala bavit, ale může se ke mně chovat slušněji. Při pohledu na hodinky, už mu tolik nenadávám. Vždyť já jsem tam s nimi stála půl hodiny! Holky už na mě netrpělivě čekají venku a netváří se příliš přívětivě.
Tak plakát už mi visí v pokoji nad postelí. Sandra se kysele šklebí, protože nedostala podpisy tak, kam si přála. Prohlásila však, že Chestera nebo Mikea stejně dostane. Ta si teda věří. Nejradši bych svou milovanou sestřičku někam nakopala.
Středa. Nudnej den jako vždycky. Ve škole s holkama ještě rozebíráme Meet and Greet. Všímám si, že už každá si našla svého oblíbence. Dokonce i Iva, která nikdy nemohla pochopit, jak po jednom z nich můžeme tak vzdychat. Říkala, že je poslouchá kvůli jejich muzice a na vzhled se moc nedívá. Teď však celé školní dopoledne mluví jen a jen o Mikeovi. Že Mike udělal to a tohle, co jí řekl, jak se usmál atd. atd. Jsme z ní s holkama fakt hotový. "Ty ses do něj normálně zabouchla." říkám a holky se ke mně přidávají. "Ne," odporuje, "přece jsem vám stokrát říkala, že je poslouchám…" "My víme, kvůli jejich hudbě." přeruší ji Zuzka, "ale to bylo před Meet and Greet." "Jo, teď ti úplně svítí očička, když o něm mluvíš." směje se jako vždy Verča. "Očaroval tě poloviční japoneček. Jen si to přiznej." pokračuje Míša a druhá dodává: "Za to se nemusíš stydět, já ho taky žeru." Iva chce něco namítnout, ale my jí nepustíme ke slovu. "Ív, mě se taky líbí. A hodně." říkám. "Vidíš Ivo, Zuzi se nespokojí s jedním, jí se líbí hned dva najednou." dodává Zuzka a směje se. Hodím po ní tužku: "Závidíš, co?" "Ne. Mně stačí Chaz. Já jsem prostě věrná jednomu, na rozdíl od tebe." "Ale to já taky puso. Chester je na prvním místě a Mike až na druhým, chápeš?" "A jak se krásně směje, že?" říkám a mrkám na Ivu. Ta už to nevydrží a spustí: "Vy jste se všechny zbláznily, fakt. Nebo domluvily. Tak za první se mi nelíbí a už vůbec do něj nejsem zamilovaná. A za druhý odmítám se o tom s vámi bavit, protože vy jste schopné říct, že ho chci do postele." Ta se tedy rozjela. Smějeme se. Iva je rudá jak přezrálé rajče a zbytek našich spolužáků se po ní se zájmem otáčí. Když si toho všimne, přestane, odklidí se do své lavice a zbytek dne s námi už vůbec nemluví, protože my stále probíráme Linkiny a jak řekla, na toto téma se s námi odmítá bavit;)
Odpolední vyučování je přeci jen o něco lepší, protože máme dvě hodiny výtvarky. Tentokrát jsme malovali tužkou zátiší s ovocem. Ne že bych tenhle předmět nějak zvlášť žrala, ale je to lepší než chemie a fyzika. Zrovna jsem se snažila nakreslit zajímavou hrušku, která víc než jako hruška, vypadá spíš jako mužské přirození. V duchu se uchichtnu. Na co ty nemyslíš Zuzi. Když ve školním rozhlasu zapraská a hlas ředitele žádá studentky Zuzanu Boháčovou a Zuzanu Kazdovou o návštěvu ředitelny. Nechápavě jsme se po sobě se Zuzkou podívaly, co chce dědek jeden plesnivej? "Tak vy už taky děvčata." pokývala učitelka na výtvarku hlavou. Povzdychla si a řekla něco v tom smyslu kam ten svět spěje.
O chvíli později už klepeme na dveře ředitelny. Otvírá nám zástupkyně a zve nás dál. Vlezu dovnitř a nemůžu uvěřit svým vlastním očím. Zuzi, která se hrne hned za mnou je na tom stejně. Zdá se mi to nebo tam v těch křeslech opravdu sedí Mike s Chesterem? Kluci se na nás vesele zubí. "Ahoj holky." zdraví nás Mike. "Čau." říká Chaz. "A… Ahoj." dostanu ze sebe. Zato Zuzka jen kývá hlavou. Hlas by jí asi zradil. "Tak je to jedna z nich? ptá se ředitel. "My je známe obě." říká Chester. "Tak se s nimi domluvte, ale jděte vedle do sborovny, prosím, teď tam nikdo není." Dá nám klíč a s úlevou nás vystrčí ze dveří. "Opravdu milý a ochotný pán." ušklíbne se Chester. "A co si čekal?" usměju se, "všichni jsou tady takoví." Odemknu sborovnu a vlezeme tam. Posadíme se a kluci začnou: "No prostě, protože se nám Česká republika moc líbí, chceme tady natočit asi dva videoklipy a vy byste se nám do nich skvěle hodily, holčiny." říká Chester. "Ještě by bylo dobrý, kdybyste s sebou přivedly všechny holky, který s vámi byly na Meetu." pokračuje Mike. "To nebude problém, protože my všechny chodíme do jedné třídy." říkám. "I ta dlouhovlasá blondýnka? ptá se mě Mike. Přikývnu. "Tak to je skvělý." usmívá se, "mohla by sem teď přijít? My se ještě potřebujeme domluvit s vámi dvěma." říká mi. "Já pro ní dojdu. Řeknu to holkám a vy se můžete se Zuzi a Ivou v klidu domluvit." navrhuje Zuzka a už je venku ze dveří. "Iva?" opakuje po ní Mike. Usmívám se a kývu. Otočím se na Chaze: "O co se vlastně jedná?" ptám se. "No, potřebujeme někoho do hlavní role v těch videoklipech. Každá byste hrála v jednom." Vykulím oči. Je to moc šoků na jednu obyčejnou středu. V tom se ozve ťukání a dovnitř strčí hlavu Iva. "Ahoj…" Chce ještě něco říct, ale v tom uvidí Mikea, který stál za dveřmi, zadrhne se a není schopná jediného slova. "Ahoj Ív." zdraví ji Mike a usmívá se na ni. "Dělej posaď se," strkám ji do křesla, "dostaly jsme role." "Co?" podívá se na mě nechápavě. "Kluci ti všechno řeknou." I když se je snaží vnímat oba, vidím, že pohledem stále častěji sklouzává na Mikea. Ať se ještě někdy pokouší zapírat, že do něj není celá pryč. Nejdřív se sice zdráhá, není si jejich nápadem jistá, ale nakonec podlehne Mikeovu kouzlu a souhlasí. Domluvíme se s klukama, že nám zajistí uvolnění ze školy na tolik dnů kolik bude potřeba a zítra ráno pro nás v osm hodin přijedou před školu. Rozloučíme se s nimi a vracíme se na poslední hodinu výtvarky, z které zbývá s bídou 15 minut.
Ráno před osmou už s holkama stepujeme před školou a čekáme, až pro nás kluci přijedou. Holky z toho byly úplně vedle, když jim to včera Zuzka řekla. Okukuju ocelově šedé nebe a mračím se. Nevypadá, že by mělo bejt nějak hezky natož teplo. Linkini, kteří pro nás přesně v osm přijedou v parádním autíčku, jsou z počasí naopak nadšení. Vmáčneme se k nim do auta a už si to frčíme na Karlův most, kde čeká natáčení mě. Převléknu se a už na mě Joe volá. Sice to nenatočíme na první pokus, protože po prvý mě začnou otravovat tři opilí cikáni, kteří se mě rozhodně nemíní pustit, po druhý do mě vrazí nějaká obézní paní tak prudce, že ztratím rovnováhu a vletím do stánku se suvenýry, po třetí mě odchytne jeden amatérský malíř, posadí na stoličku a začne malovat, protože se mu strašně líbí můj obličej a horko těžko mu vysvětluju, že mu těch pět minut věnovat nemůžu a po čtvrtý začne hrozně pršet, takže se musíme honem schovat a já navíc usušit. Až na pátý pokus se to zvládne na jedničku a musím říct, že toho mám plný zuby, i když s klukama je skvělá spolupráce a užijeme si spoustu srandy.
Je večer. Na město pomalu padá soumrak. Kluci se o něčem ještě dohadujou a holky o něčem klevetí. Stojím u kraje mostu, pozoruju temnou studenou Vltavu a postupně se rozsvěcující Prahu. Scenérie jak vystřižená z filmu. "Není ti zima?" uslyším za sebou známý hlas. Otočím se: "Jde to, i když teplo moc není." přiznám. "Lhářko," usměje se, "máš úplně zmrzlou pusu." Sáhnu si na ledové rty. Má pravdu. V tu chvíli bych je nejradši přitiskla na jeho a nechala se jimi rozehřát. Pak se vzpamatuju. Co tě to napadá Zuzi, víš, že to není možný a nikdy nebude. Půjčí mi svou mikinu a já můžu nechat oči na jeho těle, protože už má na sobě jenom černý nátělník. Zvědavě si prohlížím jeho tetování. Všimne si toho, znovu se usměje a zeptá se: "Líbí se ti?" Jemně přejedu prstem jeho japonskou Koi na pravé paži. Náhle mě za tu ruku chytí. "Tak ruka by mi byla příjemnější na úplně jiným místě." "Děláš mi návrhy?" "Ne, to bych si nikdy nedovolil." "Chazzy! Můžeš sem na chvíli?" volá Joe. "Jo, už jdu!"odpovídá Chester. Pustí mou ruku: "Promiň." omluví se mi a spěchá k netrpělivému Joevi. Zabořím obličej do jeho mikiny. Je ještě teplá a voňavá od jeho těla. Voní zvláštní jemnou vůní a voní Chesterem. Vylezu si nahoru na kamenný okraj mostu, skrčím nohy a opřu se o sochu, která na něm stojí. Zachumlaná do Chesterovy mikiny, vnímající její teplo a vůni, ani nevím jak, usnu.
Vzbudím se v posteli v hotelovém pokoji. Za okny je už bílý den. Posadím se, na sobě stále Chazovu mikinu a přemýšlím, jak jsem se sem dostala. "Ahoj Šípková Růženko." zdraví mě Verča. "Už jsme se bály, že budeme muset najít prince, aby tě políbil a ty ses konečně probudila." usmívá se na mě Míša. "Jak jsem se sem dostala?" ptám se. "Chester tě přinesl v náruči." říká Zuzka. "Co? To není pravda. Vy si ze mě děláte legraci, že jo.?" "No, to určitě. Včera jsme tě hledali na mostě. Už byla tma, skoro nic jsme neviděli, až si Chaz vzpomněl, kde jsi byla naposledy. Šli jsme teda tam a co nevidíme, slečna spinká, opřená o jednu ze soch. Chtěli jsme tě vzbudit, ale Chaz nám to nedovolil, vzal tě do náruče, přenesl do auta a pak do pokoje." vypravuje mi Zuzka. "Je to pravda?" otočím se na Ivu. "No, já vlastně …" "Ta ti nic nepoví," skočí jí do řeči druhá Míša, "ztratila se někam s Mikem." "Když viděl, že mi je zima, pozval mě na kafe. Na tom není nic špatného. Zuzi půjčil Chester svou mikinu, mě koupil Mike něco k pití." brání se Iva. Teď se veškerá pozornost přemístila zpátky na mě. "Jaké to je mít na sobě mikinu Linkina? Jaké to je v ní spát?" vyzvídají holky. Přivřu provokativně oči: "Je to nádherný pocit a neopakovatelný zážitek, dámy." To už holky nevydržej a kromě Ivy se na mě všechny sesypou ve snaze svléci ze mě mikinu a na chvíli ji každá pro sebe ukořistit. Takovou radost jim však neudělám. Bráním mikinu jako nějaký poklad, uhýbám před jejich rukama, smějeme se u toho všechny, pištíme jak malý holky, až kompletně spadneme z postele na koberec. Hrabu se na nohy a spěchám do koupelny, kde se zamknu, strhám ze sebe oblečení a už se ráchám v krásně teplé vodě.
Za deset minut na mě holky ťukaj: "Zuzi dělej, za chvíli máme sraz před hotelem, tak sebou pohni." křičí Verča. Člověk se nemůže ani umejt. Zuřím v duchu, zabalím se do osušky a jdu se obléci. Ještě štěstí, že dneska čeká hlavní natáčení Ivu. Já mám jen dodělávky, když to stihneme. Jinak bych se z toho zcvokla. Chesterovu mikinu složím a pečlivě schovám pod svůj polštář. Musím mu ji při vhodné příležitosti vrátit a poděkovat mu za to, že se se mnou tahal až do mého pokoje. A já všechno zaspala, sakra. Byla by to přece krása probudit se mu v jeho náruči… "Tak Zuzko!" volá Míša. "No jo, vždyť už jdu." křiknu, přikryju mikinu polštářem a běžím za ostatními.
"Ahoj." zdravím kluky trochu rozpačitě, hlavně tedy Chaze. Všichni se na mě vesele zubí, ale žádný z nich nic nekomentuje, až na Joea, který si nemůže odpustit: "Včera jsi byla fakt roztomilá." Holky, ty kozy, se smějou, zatímco já rudnu. Každý totiž ví, že nemluví o natáčení videoklipu.
Dnes jedeme na Loretánské náměstí a pak ještě na Žižkovo. Jo bude toho hodně. Doufám, že zase někde neusnu. Sedím v superbusu, snídám a popíjím slaďoučký kafíčko. Koblížky, které mi přinesl Rob ani nevím odkud, jsou úžasný, plný meruňkové marmelády. Úplně se rozplývají na jazyku. Vychutnávám každé sousto. Můžu si to dovolit. Na placu se teď namáhá Iva s holkama. Skočím si ještě pro jedno kafe a když se vrátím s děšením zjišťuju, že mým posledním zlaťoučkým koblížkem se živí Chester. "Moje snídaně." zaúpím. Ten žrout se na mě podívá nevinnýma očima a usměje se: "Já taky rád koblihy. A za to, že jsem tě včera donesl až do postele, je tohle úplně zanedbatelné. "Tak jsi mě měl vzbudit." zavrčím a hážu promaštěný a teď už i prázdný papírový tácek do koše. "Když ty jsi tak rozkošná, když spíš." popichuje mě. Udělám krok, o něco zakopnu a padám na zem. Na poslední chvíli mě celý vysmátý zachytí. Vytrhnu se mu, skloním se pro botu, o kterou jsem zakopla a hodím ji po něm. Směje se tím víc, že jsem ji hodila úplně mimo něj. Bota letí z autobusu a nic by se bylo nestalo, kdyby se dveřích neobjevila moje drahá sestra. Nestačí uhnout, bota jí vletí do obličeje a narazí do jejího pečlivě namalovaného oka. "Auu." zařve, jakoby to byl smrtelnej úder, herečka. "Ty káčo, já tě zabiju." spustí, jakmile se trochu vzpamatuje. "Nemáš sem lízt, nikdo tě nezval. Jak jsi nás vlastně našla?" "Tak to se teda pleteš zlato," usměje se na mě, protože ví, že má na vrch, "pozvali mě kluci." Hodím pohledem po Chesterovi. Tváří se, jako by o ničem nevěděl. Je stejnej herec jako ona. Než bych zůstala s tím lhářem a s tou můrou, která po něm neustále hází očima, vezmu si bundu a jdu radši sledovat natáčení.
"Co se mračíš?" zďuchne do mě Iva. "Ty už nenatáčíš?" divím se. "Teď jsme skončili. Budeme pokračovat až po obědě na Žižkově náměstí." "Je tady." zavrčím. "Kdo? Kdo je tady?" "No kdo. Sandra." rozlobim se nad jejím vedením. "Tak se hned nerozčiluj. Jak to mám asi vědět. Ta je pitomá, takhle se sem vetřít, bez pozvání." "To je právě to." "Co?" "Kluci ji prej pozvali." ušklíbnu se. "Může kecat." "Jenže jak by nás potom teda našla a ani by jí sem nepustili." Na tohle nemá Iva co říct. Vzdychnu: "Pojď jdeme za holkama, ať je taky potěšíme tou zprávou." "Jdi sama, já se na to jdu zeptat Mikea." Přikývnu a loudám se směrem k ostatním, abych si jim mohla postěžovat.
"Tak co říkal?" ptám se netrpělivě Ivy. Holky jsou z toho stejně nadšený jako já. "Prej jí to nabídnul s Robem na Meetu. Chtěli ji do jednoho z videoklipů. Tak jsem mu řekla, proč sem tahal mě a tebe Zuzi. A on, že to bylo před tím, než uviděli nás. My jsme se jim líbily víc a na Sandru úplně zapomněli." "Že se doma ani nepochlubila, koza." říkám. "To bude dobrej trapas," usmívá se Míša, "nejdřív jí to nabídnou, pak si vyberou někoho jiného, na ní zapomenou, ona sem teda přijde a oni už to skoro mají natočený s někým jiným." "Chudinka." řekne zkroušeně Zuzka a všechny se rozesmějeme.
Na oběd si zajdeme do nedaleké restaurace. Máme rezervovaný stůl i zamluvené menu. Jsem ráda, že je všechno naštěstí zaplacené, protože to není žádná levná restaurace a já ani u sebe nemám tolik peněz, nehledě na to, že by to podstatně zamávalo mými úspory. Sedím mezi Ivou a Zuzkou a nejradši bych vraždila. A jak se dívám na Ivu, je na tom stejně. Původně jsem si chtěla sednou vedle Chestera, ale když jsem viděla Sandru, jak se na něj lepí, přešla mě chuť. Ta potvora to udělala tak šikovně, že teď sedí mezi Chazem a Mikeem. Neustále jim něco povídá, pitomě se u toho chichotá a na nás hází vítězné úsměvy. No jen počkej holčičko, však on ti ten úsměv ztvrdne na tváři, až se dozvíš, že v žádným videoklipu nebudeš. Z oběda sním s bídou polovinu. Vůbec mi totiž, díky ní, nechutná.
Odpoledne se přemístíme na Žižkovo náměstí. Sandra se dozví, že už nemá možnost točit, protože její místo jsme obsadily my. Chvíli se tváří uraženě, protože nechápe, jak mohly její místo nahradit ty dvě kreatury. Teda já a Iva. Pak ale nasadí zase ten svůj sladký úsměv a řekne: "To je jedno. Ale teď nemusím odejít, že ne? Můžu tady být s vámi, že jo?" zatváří se nevinně. Kluci souhlasí. Mám pocit, že špatně slyším. To je snad zlej sen nebo co!!
Zatímco pokračuje natáčení, ke kterému se usadí i Sandra, aby zhodnotila výkony holek, zavřu se v superbusu, protože kdybych tam zůstala, musela bych jí skočit po krku. Náhle se otevřou dveře: "Ty jsi tady? Proč nejdeš za námi?" "Kvůli jedný osobě, kterou bych nejradši uškrtila." řeknu vztekle. "Doufám, že to nejsem já." usměje se. Chvíli ho s přivřenýma očima upřeně pozoruju, až mu to začíná být nepříjemný. V duchu se musím usmát. Je zajímavé vidět takovýho borce v rozpacích. "Nedívej se tak na mě." ošije se. "A jak se na tebe mám dívat? Takhle?" udělám nevinný kukuč, jako to dělá Sandra. "To jí tak nesnášíš? Je to tvoje sestra." řekne. "Sestra? ušklíbnu se, "sestra by mě nikdy nemlátila, tak jako to dělala ona, když jsem byla ještě menší a neuměla se moc bránit, sestra by mě nikdy v záchvatu vzteku neřízla nožem do ruky, nikdy by mi úmyslně neničila moje věci, nikdy by mi nedokázala přebrat kluka, nikdy by mi tak hnusně nenadávala, jako ona. Ne ona není sestra. Ona je monstrum, vampír, který mě vysává a dobíjí si energie tím, že mi ubližuje. Pak nasadí na tváři, ten svůj úsměv a pohled nevinného dítěte a každý jí podlehne a věří jí a ne mě." Už nemůžu pokračovat, do očí se mi hrnou slzy. Sesunu se na pohovku a pláču. "Vlastně nevím, proč ti to tady vůbec říkám. Prosím tě zapomeň na to. Otřu si oči a hledám kapesník. "Zuzi promiň, to jsem nevěděl. Kam tě vlastně tím nožem řízla?" Vyhrnu si rukáv trička na pravé ruce, kde se rýsuje jizva dlouhá 9 cm. Vidím, že se trochu zarazil. "Nevěříš mi, že jo? Jako každej, kromě mých kamarádek." Přistoupí ke mně, dotkne se mé ruky a tu jizvu mi pohladí. "Věřím ti. A s ní si to vyřídím." "Ne, počkej." chytím ho za rukáv. "Nechci, aby věděla, že jsem ti to řekla." "Proč?" nechápe. "Ty odjedeš a já bych s ní měla ještě větší peklo." "Ale takhle to přeci nemůže jít dál." "Neboj, teď už je to lepší a když jí někdy zase něco popadne, dokážu se jí vcelku ubránit." "Jenže…" namítá. "Prosím." "Tak dobře," kapituluje, "ale jestli ti něco udělá teď, když je tady, bude mít co dělat se mnou." "Vždyť se ti líbí, ne?" usměju se. Vykulí oči: "Kde jsi přišla na takovou blbost?" "Tak se podívej na ni a na ostatní holky, co tady jsou, která se ti líbí nejvíc, no? Sandra." vedu si svou. "Já bych ti řekl, kdo se mi líbí, ale ty by jsi mi nevěřila." Tak to nejsem já. V duchu se rozpláču znovu. Proč to nemůžu být já, vždyť já tě tak hrozně chci Chestere!! Chester se už nevrátí zpátky k ostatním, zůstane se mnou až do večeře a povídáme si, smějeme se a já mám pocit, jakoby jsme se znali roky. Aspoň, že jsme kamarádi.
Ležím na posteli v hotelu s očima dokořán a čučím do stropu. Sandru dali k nám na pokoj, protože máme ještě jednu volnou postel. Jsme z toho fakt nadšený. V devět hodin někdo zaklepe a dovnitř strčí hlavu Mike: "Jste hodně unavený holky?" Podíváme se po sobě a kompletně uznáme, že naše hodina spaní ještě nenadešla. "Tak my vás tedy zveme na noční projížďku Prahou." dodá Phi, který se objeví za ním. Nadšeně souhlasíme a rychle hledáme něco vhodného na sebe. Tuším, že tahle noc se neobejde bez překvapení.
V 21.15 už čekáme před hotelem. Nalodíme se ke klukům do jednoho ze superbusů a výlet může začít. Projedeme celou Prahu, projdeme různé uličky, zákoutí, parky, náměstí, mosty. Je toho opravdu mnoho. Vidím, že Linkinům se naše hlavní město opravdu líbí, málem na nás zapomínají. Jako vrchol dnešního dne je projížďka na parníku po Vltavě. Jediný, co mi kazí náladu je moje sestra. Přestala si všímat Mikea a zaměřila se jen a jen na Chaze. Za celou tu dobu, co jsme venku jsem se k němu pořádně nedostanu ani na chvíli. Nakonec přijdu do takového stádia, kdy ho podezírám, že mu to dělá dobře a že lže, když říká, že se mu Sandra nelíbí. Žárlím čím dál víc a nejradši bych je oba shodila do vody…
Do postele zalezu jako první a odmítnu s holkama rozebírat dnešní večer. Posledního, čeho si všimnu je, že Sandřina postel je prázdná.
Vzbudí mě nějaký šramot. Mrknu na budík: půl třetí. Rozsvítím lampičku a posadím se. Sandra se teprve převléká do noční košilky. "Musíš dělat takovej hluk? Kdes byla? Se divím, že ses vůbec dostala v tuhle hodinu do hotelu." spustím na ni. "Snad si nemyslíš, že jsem se s Chazem rozloučila jen pusinkou na čelíčko." ušklíbne se na mě. Píchne mě kdesi v žaludeční oblasti. Ne to nemůže být pravda. To by mi neudělal. Jaký neudělal sakra. Je dospělej, může si dělat co chce. "Ty ses s ním…" nemůžu to ani vyslovit. "Jo a ne jednou. Na tohle je fakt skvělej. A zhasni. Chci si odpočinout. Utahal mě. Jsem z něj úplně grogy. Myslela jsem, že ani nedojdu do pokoje, jak se mi podlamovaly kolena." Raději ji poslechnu a zhasnu, aby neviděla moje slzy, které se mi kutálí po tvářích. Tak se jí to přeci podařilo. Svedla ho, dostala co chtěla a zase mi úmyslně ublížila. Kdyby se mi totiž líbil Mike, určitě by se snažila o něho. A docílila i toho, že jsem už nemohla usnout, protože jsem celý zbytek noci proplakala. Tahle noc se opravdu neobešla bez překvapení!
Ráno se v zrcadle skoro nepoznávám. Oteklé, zarudlé oči, že je sotva otevřu a tmavé kruhy pod nima. Nasadím si na oči černé sluneční brýle a jdu dolů na snídani jako první. Když však vejdu do jídelny, zjistím, že u našeho stolu někdo sedí. Chester! Nejradši bych se potichu vypařila, ale všimne si mě. Sednu si tedy o židli dál. Trochu se zarazí: "Ty se mnou nemluvíš? "Proč bych s tebou neměla mluvit?" odpovím mu otázkou. "Že sis nesedla vedle mě." "Mám zánět spojivek a nemám zájem, aby to někdo viděl." "Nechceš s tím zavíst k doktorovi?" "To není nutný mám na to nějaký kapky." odbydu ho. Chce mi ještě něco říct, ale do jídelny se nahrnou ostatní Linkini s holkama, kromě Sandry.
Ten den se mi natáčení líbí. Sandra totiž nevstala ani k obědu, a tak jsme odjeli bez ní.
Sedím na židli, pozoruju holky na placu a na půl ucha vnímám Mikea, který mi něco říká. "Zuzi, co jste včera udělaly Sandře, že přišla k nám do pokoje a byla tam až do půl třetí?" "Nic. Co by sme jí měly udělat? Jen jsme všechny strašně odvázaný, když ji tam máme." Pak mi to dojde a já vyletím: "Cože? Sandra s váma byla v pokoji a až do půl třetí? Ani na chvíli s někým z vás neodešla?" "Ne, vždyť ti povídám, seděla tam a povídala si s náma. Teda abych to upřesnil, tak se všema kromě Chaze." zasměje se. Hrkne ve mně: "Jak to?" " No, protože hned jak jsme přišli do pokoje, si šel lehnout a asi za pět minut už spal jako pařez. Ten ani neví, že u nás Sandra byla." "Fakt? Áááá Mikeu!!" Rozzářím se jako sluníčko a samou radostí mu skočím kolem krku: "Mikey, ty seš skvělej. Díky, seš prostě zlato!!" jásám a dávám mu pusu na tvář. Pak se zarazím: "Jé, promiň. Trochu jsem to nezvládla." "Mě to nevadí. Právě naopak." směje se. "Opravdu?" ptám se opatrně. "Opravdu." "Tak to potom musíme napravit." řeknu a dám mu pusu ještě na druhou tvář. Potom mu slezu z klína: "Ještě jednou díky. Zlepšil si mi náladu o 100%." "Ale já pořád nechápu, za co mi děkuješ." Otočím se na něj: "No, přece za to, že jsi mi to řekl."
Večer mám ještě nějaké dodělávky natáčení. Je to za půl hodiny hotové a kluci to teď můžou začít dávat dohromady. I když to bylo někdy dost náročný, je mi to líto. Jediné štěstí je, že škola už končí, takže se tam tento školní rok už nevrátíme. Zůstaneme s klukama až do konce jejich pobytu u nás v ČR.
Po večeři se chystají Linkini do kina. My holky odmítneme jít, protože toho máme za celý den plný zuby, kromě Sandry, která vylezla z postele až v šest. Nakonec však to dopadne úplně jinak, protože Mike objeví videokazetu se skvělým filmem a domluvíme se, že v osm k nám přijdou do pokoje a pustíme si ji.
Když k nám ve smluvenou hodinu dorazí, všimnu si, že nejsou kompletní, chybí totiž Chester. "Kde je Chaz?" ptám se Mikea. "Není mu dobře, šel si lehnout."odpoví a víc si mě nevšímá. Pak se náhle otočí: "Máš ho přijít navštívit, povídal."usmívá se na mě. Neodpovím a sednu si na postel. Po čtvrt hodině vstanu, vezmu Chesterovu mikinu a potichu, nenápadně se vytratím z pokoje. Lehce zaklepu na dveře a čekám. Za chvíli se ve dveřích objeví Chesterova černá rozcuchaná hlava. Usměju se: "Ahoj marode, nerada tě ruším, ale přišla jsem ti vrátit mikinu." Podávám mu věc, se kterou jsem každý večer, tajně přitisknutou na svém těle, usínala. "Můžeš si ji nechat na památku."oplatí mi úsměv. "Myslíš, že bych chtěla?" "Určitě." Náhle mi tu mikinu vytrhne z rukou a odhodí někam do pokoje. "Nech mikinu mikinou. Nepůjdeš dál?" Když vidí, jak váhám, popíchne mě: "Sandra by šla dovnitř hned a bez rozmyšlení." Pěkně mě tím naštve. "Tak sis měl pozvat ji a ne mě. Já nejsem jako Sandra." "Jsi roztomilá, když se zlobíš. Vypadáš jako malá holčička." směje se. Nemíním se s ním dál bavit, otočím se a jdu pryč. Jenže on nevypadá na to, že by mě chtěl jen tak pustit. Chytne mě za ruku: "Neblbni. Copak ty nevíš, jak rád lidi provokuju, hlavně ty, na kterých mi záleží?" Kdybych nebyla plná zlosti z toho, že se zmínil o Sandře, vysvětlila bych si jeho slova správně. Takhle jenom vyštěknu: "V tom případě ti jdu pro Sandru." "Proč bys to dělala?" nechápe. "Abys jí mohl říct to, co před chvílí mě." "Ale já nemám důvod to říkat." Argumenty mi dojdou. Nevím, co bych mu víc vmetla do tváře. O jeden krok ke mně přistoupí: "Pojď dál. Nechci bejt sám. Prosím." Až teď si všimnu, jak světlou má pleť, málem průhlednou. Rty má suché, zvláštně bílé, červený jazyk mezi nimi křiklavě svítí. "Nemáš horečku?" sáhnu mu na čelo. Zavře oči a otevře je, až když ruku sundám, jakoby ten dotek vychutnával. "Proboha, úplně hoříš. Chestere jdi si lehnout, přinesu ti prášek." "To je dobrý, za chvíli to přejde. Nikam nechoď." Nenechám se přemluvit. Nechám ho tam a pospíchám do recepce pro prášek. Když se však vrátím, nemůžu uvěřit svým vlastním očím. Chester sedí v křesle, má zase zdravou barvu a zdá se být v pohodě. "Co to má znamenat?" zeptám se celá zmatená. "Říkal jsem ti, že to bude v pořádku. Víš, někdy mám takový chvíle, kdy je mi fakt zle, doktoři říkají, že je to následek braní drog. Nic se s tím nedá dělat. Trvá to do tý doby, než ten sajrajt úplně zmizí z těla. Já bych se toho měl zbavit někdy za dva roky. To už snad vydržím, i když někdy mám pocit, že umřu, proto jsem tě prosil, abys nikam nechodila." "Promiň," omlouvám se mu, "měla jsem strach." "O mě nebo o sebe?" "O sebe samozřejmě ne." vyhnu se přímé odpovědi. Vstane a jde ke mně, když v tom se otevřou dveře: "Tady jsi, Zuzi. Všude tě hledáme. Zmizíš a nic neřekneš." Pak se do jeho zorného úhlu dostane i Chester a on se s úsměvem zeptá: "Nevyrušil jsem vás náhodou?" "Nee." protáhnu odpověď. "To teda jo, Shinodo. To s ní nemůžu bejt chvíli sám, musí to vždycky někdo z vás zkazit? To jsi jí musel hledat? Scházela vám tam?" rozčiluje se Chaz. "Mě třeba jo." popíchne ho Mike. "Tak se mi zdá, že tady někdo brzy dostane do zubů." ožene se po něm Chester. Pak mě z ničeho nic vezme za ruku: "Pojď, půjdeme se dodívat na tu blbinu, co tam dal, jinak se ho dneska nezbavíme. Jestli teda chceš." Přikývnu, neschopna jediného slova. Překvapil mě tím. Nečekala jsem, že by to někdy udělal, vždy jsem si jen představovala, jaké by to asi bylo. Jeho dlaň je teplá a sametová. Je sice drobná, přesto se v ní moje ztrácí. I když bych se ho takhle chtěla držet co možná nejdéle, před naším pokojem svou dlaň vyprostím. Ze zbytku filmu stejně nic nemám, pořád musím myslet na naše spojené ruce. Nepropletl své prsty s mými, vzal mě normálně za ruku, schoval mou dlaň do své, ukryl ji před okolím, jakoby ji chtěl ochránit…
"Zuzi, nešla by ses trochu projít?" ptá se mě Chester. Je jedenáct hodin, holky už dávno spí. Jsem hrozně ráda, že se mě na to zeptal, už dlouho toužím po tom, mít ho na chvíli jen a jen pro sebe. Přesto se trochu bojím. Ne Chestera, toho ne, spíš událostí, které by mohly přijít. City jsou však silnější než rozum, a tak souhlasím. Hned před hotelem mě Chester uchopí za ruku. Tentokrát však naše prsty proplete. Všimne si mého upřeného pohledu, usměje se a řekne: "Takhle je to pohodlnější." Noc je tichá, plná hvězd. Máme namířeno na naše oblíbené místo, aniž bychom se nějak domlouvali, oba zamíříme na Karlův most. Pozoruju sněhově bílý Měsíc v úplňku a rudý Mars, který je teď v létě vidět. Povídáme si o všem možném a je nám spolu fajn. Vůbec se mi nechce zpátky do hotelu. Vydržela bych si s ním povídat třeba až do rána. "Já nevím jak ty, ale já jsem zmrzlej jak preclík. I když je u vás léto, noci moc teplý nemáte. Nechceš zajít na něco teplýho?" "Nejseš vůbec otužilej." směju se mu, i když sama klepu taky kosu. "Rozmazlenej američan z Kalifornie nic jinýho." ryju do něj dál a poťouchle se usmívám. "Taky bych takhle mluvil, kdybych na to byl zvyklej." rozčiluje se. "Ty můj zmrzlej chudáčku." posmívám se mu. "Už nemám chuť na teplý kafe, ale na něco úplně jinýho." zajiskří očima. "A na co?" stále se na něj vesele zubím. "Na tebe!!" řekne naprosto vážně. "Hele, dělej si legraci z někoho jinýho." řeknu, ale smích mě pomalu opouští. "To není žádná legrace. Chceš to dokázat?" Úsměv mi ztuhne na rtech. Stojíme naproti sobě, mezi námi je asi 20 centimetrová vzdálenost. Chester ji jedním krokem zruší. Ani se nepohnu, mám pocit, jako bych do té země zarostla. Jedním pohybem ze mě strhne bundu, abych zůstala taky jen v tílku, jako je on. Okamžitě pocítím chlad a rozklepu se. Všimne si toho, jemně se usměje, ale nic nekomentuje, nechce to zvláštní napětí, které je teď mezi námi zničit. Je těsně u mě a já mu poprvé hledím z naprosté blízkosti do očí. Jsou krásné, hluboké, plné něčeho zvláštního, co mě nutí hledět mu do nich neustále a neuhýbat pohledem. Obejme mě kolem pasu a přitáhne k sobě. Zavřu oči a vnímám, každý dotyk našich odhalených těl. Bundu mi vzal schválně, aby mě mohl svým tělem zahřívat. Mám pocit, že celá hořím, když mě zahaluje do svých paží. Pak se jemně dotkne svými ústy těch mých, nejprve jen tak lehce, potom jejich obrys přejede jazykem, který je tak horký a nedočkavý, až mě rozklepe zimnice, ovšem teď horečková. Kdyby mi někdo měřil teplotu, musel by teploměr prasknout. Obejmu ho kolem krku a pootevřu ústa. Jeho jazyk vklouzne mezi moje rty a když se dotkne špičkou toho mého, je to, jakoby do mě uhodil blesk. Dráždí ten můj a hraje si s ním. Na zimu jsem dávno zapomněla. Jediné, co jsem schopná vnímat jsou Chesterova měkká, rozpálená ústa a jeho horký jazyk v mé puse. Líbáme se dlouho, až mám pocit, že se rozpustím, že ze mě zbyde jen žhnoucí láva. Hladím ho na krku, cuchám ve vlasech a tisknu se k němu čím dál víc. Připadám si jako vamp, který ho vysává a chce z něj dostat víc a víc. Musím se mu vytrhnout, jinak bych se z něho asi zbláznila. Stále mě drží v náručí, upřeně se na mě dívá a jeho oči jsou pro mě nejdůležitějším bodem na světě, potažené zvláštní mlhou, mlhovinou chtíče a něhy, naděje a přání. Pak mě znovu uchopí za ruku. "Kámo, nemáš cígo?" ozve se vedle nás. Otočím hlavu a dívám se do tváře asi dvacetiletýmu klukovi. Chester vytáhne z kapsy u kalhot úplně novou krabičku, rozdělá ji a nabídne mu. Kluk po ní s radostí hmátne a už si zapaluje: "No jo, když člověk nemá holku, musí shánět náhražky. Nechceš mi tu krabičku věnovat celou? Ty, jak pozoruju, ji nepotřebuješ." Chester na mě mrkne, usměje se a strčí cigarety klukovi. Kluk se rozzáří a už si je cpe do kapsy. "Díkas. A jak tak na vás koukám, sex je váš, co? "Tak si to užijte." zazubí se na mě. "Padej, než si to rozmyslím a ty cigára ti vezmu." ožene se po něm Chester. Kluk ještě něco prohodí a zmizí. "Blbec." řekne Chester, ale zní spíš bolestně než rozzlobeně. Zatrne ve mně. Jestli si něco s Chesterem začnu, musím také počítat s tím, že jemu držení za ruku a líbání dlouho stačit nebude. Je mu 28, je dospělej, sex je pro něj běžná věc, ale pro mě zatím ne! "Není ti zima? Pojď, vrátíme se." zadívá se na mě. Oblíknu si bundu a vydáme se mlčky zpátky k hotelu.
"Tak dobrou noc a díky za úžasnej večer." loučím se s ním před naším pokojem. "Mohl bejt ještě lepší, kdybys…" v poslední chvíli se zarazí. "Kdybych co? Kdybych byla starší?" zeptám se. Mlčí. I to je odpověď. "Tak proč jsi mě vůbec líbal, když mě považuješ za malou holku, za neopeřený kuře. Proč sis nevybral někoho staršího a zkušenějšího s kým by ses mohl vyspat, když ti jde tolik o ten sex. Už odpoledne jsem ti říkala, že zavolám Sandru. Je sice jen o rok starší než já, ale zkušeností má jako málo kdo. A je přeci jen lepší mít sedmnáctku, než holku, který bude šestnáct až 16. srpna." Nadechnu se a chci pokračovat, když v tom mě chytne za ramena a zatřese se mnou: "A ty už konečně pochop, že já nechci žádnou tvoji sestru, ale že chci tebe. Je mi absolutně ukradená, jako ostatní holky a už vůbec mě nezajímá kolik jí je, natož jaký má zkušenosti. A nemohl bych s ní něco mít už z toho důvodu, jak hnusně se k tobě chová, protože na tobě mi fakt záleží a nebudu s nikým spát jen proto, abych měl sex." Pak se najednou usměje a povídá: "Ty máš narozeniny jako Madonna?" Jsem zaskočena změnou tématu, nevím, jak mám hned reagovat. Jenže Chester ani na odpověď nečeká, s lehkým úsměvem na tváři ke mně přistoupí, vezme kolem pasu, trochu se skloní a začne líbat. Ztratím pojem o čase, zapomenu náš předešlý rozhovor, můj odpor se zlomí a já se k němu tisknu přesně jako na mostu. Teď bych mu byla schopná splnit, úplně všechno, co by si přál, každé přání. Po hrozně dlouhé době mě pustí. Stojím před ním, oči stále zavřené, vychutnávám doznívající polibky a jazykem si přejíždím naběhlé rty. Když se konečně proberu z té euforie, všimnu si, že mě celou dobu upřeně pozoroval. Rozpačitě se na něj usměju. "Bože Zuzi, jak já tě chci." řekne náhle. Těkám očima ze strany na stranu, jen abych se mu nemusela podívat do tváře. "Nechtěla bys jít spát ke mně? Kluci tam nejsou." Když však vidí můj pohled, dodá: "Nestane se nic, co by sis sama nepřála, slibuju." A tak si vezmu pár věcí a jdu spát k Chazovi. Nechá mě v klidu se osprchovat, převléci, nic si ke mně nedovoluje, až mám pocit, že zledověl. Lehnu si do jeho postele a čekám, až se vrátí z koupelny. Je zpátky za deset minut, zhasne světlo a lehne si vedle mně. "Dobrou noc a krásný sny." popřeje mi, lehce mě políbí a za pět minut už spí. Teda, čekala jsem všechno, ale tohle ne. Ani se mě nedotknul! Rozzlobeně se k němu otočím zády. Nechápu se, vždyť jsem s ním nechtěla spát nebo jsem snad ve skrytu duše doufala, že k tomu dojde? Nevím, fakt nevím!
Tu noc se mezi námi nestalo ani to nejmenší, ale ten sen, který se mi tam u něho zdál, ve mně zanechal pocit, jakoby se něco přeci jen stalo. V tom snu jsme se promilovali černou nocí, až k bílému ránu. Od tý doby nemůžu myslet na nic jiného, než na sex s Chesterem. Nejhorší však je, že mě u Chaze v posteli objevil Joe a za chvíli už to všichni věděli, vylíčené v těch nejpestřejších barvách, protože Joe si hrozně rád vymejšlí. Holky na mě u snídaně vesele pomrkávají a Sandra se tváří jako bohyně smrti. Jo holka, kdybys věděla, co míním udělat, nejspíš bys mě hned na místě podřízla.
Tak jsme zase v terénu. Tentokrát natáčejí samotní kluci, aby byly videoklipy kompletní. Sandra vyrazí na nákupy po Praze a holky si jedou domů pro nějaké oblečení, kromě Ivy, která tu zůstala stejně jako já. S Mikeem jsou pořád spolu, nehnou se od sebe na jediný krok. Všímám si, že ji Mike častuje úsměvy a jemnými doteky. Něco spolu mají, to je jistý.
Jediný, kdo neví, že jsem s holkama nejela, je Chester. Jsem ráda, aspoň bude mít větší překvapení. Jdu do jednoho ze superbusů a čekám na Chaze, na sobě pouze lehký kabátek. Asi dvě hodiny trvá, než se otevřou dveře a já v nich uvidím člověka, po kterém už takovou dobu toužím. "Ty jsi tady? Neodjela jsi s holkama?" ptá se překvapeně. Lehce se usměju a jdu k němu. Můj cíl je jediný, svést ho, milovat se s ním. Políbím ho a začnu si rozvazovat kabátek. Sleduje moje ruce a nejspíš je hodně vyveden z míry, protože se na nic jiného nevzmůže. Když zjistí, že jsem po ním úplně nahá, oči mu zajiskří. Zvedne hlavu, upřeně se mi dívá do očí a čeká, co udělám dalšího. Nechám si kabátek sjet ze zad, pak z rukou, až nakonec neslyšně dopadne na zem. Stojím před ním v Evině rouše a jsem hrozně nervózní. "Opravdu chceš?" zeptá se. "Nechci, abys to dělala jen kvůli mně…" Položím mu na ústa prst, aby už nemluvil a pak ho znovu políbím. Přitiskne mě k sobě a oběma rukama mě hladí po zádech. Rychle ho svlékám, protože už, už ho chci. Při pohledu na jeho nahé tělo, jůů, mi oči jiskří stejně jako jemu. Položí mě na pohovku, lehne si ke mně a zpod matrace vytáhne krabičku kondomů, jahodovejch. Jemně mě líbá, hraje si se mnou, s mým tělem. Hladí mě po těle, dráždí mě jazykem a rozechvívá mě pootevřenými ústy, kterými lehce přejíždí po mé kůži. Snažím se mu vše oplácet, hladím ho, laskám, líbám, dráždím a jak se dívám tak také vzrušuju. Natáhne se pro krabičku s kondomy, jeden vytáhne, opatrně ho rozdělá a zručně navlékne. Pozoruju ho a celá se chvěju. Mám strach, mám, ale na druhou stranu se ho nemůžu dočkat. Vklouzne mezi moje stehna, ale líbat mě nepřestává. Čekám bolest nebo něco nepříjemného, ale je tak něžný, že ani nepostřehnu, že už k tomu došlo. Líbá mě na krku a já se nemůžu ubránit hlasitým projevům. Když dospějeme společně toho vytouženého vrcholu, opustí mě, ale líbá stále. Zatímco u něj opadne vzrušení během několika vteřin, já se vracím zpět do reality pomalu. Ležím na zádech, za zavřenými víčky si to naše milování ještě jednou přehrávám a uvědomuju si, jak šíleně mám Chestera ráda. "Lásko, otevři oči." šeptá mi do ucha. Pomalu je otevírám a dívám se do Chesterovy usměvavé tváře. "Zuzi, bylo to úžasný. Díky." Usmívám se a rukou mu upravuju vlasy, které jsem mu pořádně rozcuchala. "Hrozně rád bych tady s tebou teď zůstal, ale musím jít ještě za klukama, budeme něco dodělávat. Počkej tady na mě, nebude to dlouho trvat." Spěšně se obléká, rukama si projede vlasy a než odejde, skloní se ke mně a ještě jednou mě políbí. Stáhnu ho k sobě. Leží na mě a snad by se znovu začal svlékat, kdybych ho neodstrčila: "Už radši jdi, ať se brzo vrátíš." Zvedne se tedy a odchází. Jsem z něho hrozně unavená, nemám sílu vstát a obléci se. Obrátím se na pravý bok, přikryju se Chesterovou košilí, kterou tady nechal a usnu.
Vzbudí mě nějaký hlas: "Chazzy jsi tady?" Sandra! Rychle se oblékám do Chesterovy košile, nemám čas hledat své oblečení. "Ty?!" vyhrkne, když mě uvidí. "Co tady děláš…" slova jí dojdou, jakmile na zemi uvidí použitej kondom, kterej Chester zapomněl vyhodit. "Aha, tak teď už chápu. Joe měl teda přeci jen pravdu." Vůbec se mi nechce věřit, že to vzala tak klidně. Ovšem klidně jen zdánlivě, jak se ukáže. Podívá se na mě tak nenávistným pohledem, až mě zamrazí. "Ty mrcho, že já tě tenkrát tím nožem nepodřízla." řve a vrhne se na mě. Spadneme na zem, Sandra má tu výhodu, že je nade mnou. Chytne mě rukama za krk a začne mě škrtit. "Já jsem ho chtěla a ty jsi mi ho vzala. Jak já tě nenávidím!" je úplně hysterická. Ten vztek jí dává takovou sílu, že nemůžu nic dělat. Lapám po vzduchu, šmátrám rukama kolem sebe, jestli nenahmatám něco, čím bych jí vzala po hlavě. Začínají se mi dělat mžitky před očima, její hlas vnímám z čím dál větší dálky. Už myslím, že je to moje poslední chvilka, když mě její ruce pustí a ona sebou smýkne dozadu. Pak uvidím Chesterův obličej a hrozně se mi uleví. Přiklekne si ke mně a vyděšeně se na mě dívá: "Zuzi jsi v pořádku?" Natáhnu k němu ruku, chytne mě za ni a pomáhá mi vstát. Je bílý jako křída. Schoulím se mu do náruče a rozpláču se. Pláču a pláču a nemůžu to zastavit. Chester mě hladí po vlasech a tiskne k sobě: "Bál jsem se, že už je pozdě, že už tě…" odmlčí se, nemůže pokračovat. Ani nemusí, vím, co chce říct.
Sandru odvezli na psychiatrii. Rodiče tomu nemohli uvěřit, když jsem jim to všechno, co jsem s ní prožila za peklo, vyprávěla. Moc se mi omlouvali a děkovali Chesterovi, že mi pomohl. I když se to teď všechno vysvětlilo, už jsem s nimi nechtěla bydlet. Vždy totiž věřili Sandře, to byla jejich oblíbená dcera a já byla až ta druhá, nepodstatná, nedůležitá.
"Jak si to tedy představuješ dál?" zeptal se mě taťka. "Budu bydlet na intru." odpověděla jsem. "A pak, až doděláš školu?" Pokrčila jsem rameny. "Byl bych rád, kdyby se mnou odjela do USA." vložil se do našeho rozhovoru náhle Chester. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Pokud tedy budeš chtít." dodal s pohledem na mé tváři. "Chci." odpověděla jsem. "Nejdřív ale musí dodělat školu, přece nebude bez vzdělání." vyděsila se mamka. "Klidně by mohla i tam, anglicky umí skvěle, nebyl by to pro ní problém se domluvit." "No tos uhod. Ty si za chvíli najdeš někoho jinýho a holka bude někde sama v Americe." začal taťka. "Pane, je mi 28 a nehledám žádné chvilkové vztahy. Mám ji rád, záleží mi na ní a chci ji mít u sebe. Kdyby to tak nebylo, nechtěl bych, aby se mnou odjela." "28 let?" zděsila se mamka, "o 12 let starší?" "Jedině až dodělá školu tady v Praze. Dříve ne. Aspoň se ukáže, jak umíš čekat." řekl rozhodně taťka. "Dobře." souhlasil Chester.
"Neplakej," utírá mi Chester slzy, "vždyť se za chvíli zase uvidíme, přijedu na tvoje narozeniny. Neboj, ty dva roky přečkáme a pak už budem jen spolu. Každej měsíc si udělám čas a přiletím za tebou na několik dnů, slibuju." Políbí mě. "Hned jak přijedeme do Los Angeles, tak ti zavolám." Ještě chvíli se líbáme, než na něj a na Mikea, který se stejným způsobem loučí s Ivou, zavolá Brad, že už musí jet. Ještě než odejde chytnu ho za rukáv mikiny, je to ta, co mi onehdy půjčil na Karlově mostě: "Chestere…mám tě moc ráda." Vrátí se ke mně a usměje se: "Já tebe taky. Hrozně moc." Dám mu poslední pusu. Poslední? Hloupost. Vždyť je 1.srpna a on se 16. vrátí. Má pravdu, dva roky hravě zvládneme. "Ahoj." řekneme si a pak už nasedne do autobusu k ostatním klukům a odjíždí. Stojíme tam s Ivou, která taky brečí, dokud nám nezmizí z očí. "Mike si mě taky chce odvést do USA." řekne Iva. "To je skvělý," raduju se, "pojedeme za dva roky spolu." Usměje se. Zvládneme to všichni!!