Zapípá mi mobil jako hladovec po něm skočím"Ahojky, tak co přijdeš?" "Jo jasně." Napíšu v odpovědi a rychle, tiše a nenápadně se přemísťuju do svojeho pokoje. Mám ráda svoje kámoše ale teďka bych jednoho vyvraždila, teda jednu. Emily mi napíše, mě zapípá mobil a matka si mě všimne. "kam se tak kradeš." "Do pokoje." Pípnu na rozdíl od jejího hrubého nenávistivého hlasu. "A to se jako přede mnou schováváš. Furt si někde zalezlá, pojď sem, no hned." Popožene mě. Nenápadně se zkouším podívat na mobil. "Tak my tě čekáme, jsme u kopečku. Makej." Jelikož je matka zticha snažím se napsat nějakou odpověď. "Co si myslíš, já si tu s tebou povídám a ty si píšeš na telefoně. Dej to sem." "já jsem jenom chtěla napsat kámošce, nic si neříkala." Jenom se na mě zlostně podívá. "A co ji píšeš." "jenom jí píšu že si pospíším." "jak? Ty někam jdeš?" "No ven za kámošema, táta mi to včera dovolil." "Táta ti nemá co dovolat mě se budeš ptát." "promiň." "tak syp." Řekne podrážděně a já vypálím rychlosti blesku. Navlíknu na sebe nějaké věci a mizím. "Počkej, ukaž se mi." Řekne matka dřív než se vypařím. "To chceš jít jako vandrák, co to máš ksakru na sobě, tak za tohle holčičko zůstaneš doma a ten mobil mi dej taky." Stojím na místě, ven chci jít. Mobil jí nedám, moje soukromí a nic lepšího tady nenajdu. Vstane a jednu mi natáhne pak mi vyrve s kapsy mobil a začne semnou cloumat za tričko. "Co to děláš?" vyjede po ní táta a osvobodí mě. Začnou po sobě neskutečně ječet, radši se vypařím a běžím na horu do pokoje. Nahoře se rozbrečím jako malá holka, roztrhla mi to tričko, dostala jsem ho k mým narozkám od nejlepšího kámoše. Je hnusný ale v osmnácti dokážu říct, že svoji matku nenávidím a nikdy se to nezmění a taky, že nezměnilo. Nevím proč je taková bestie, možná ano, před rokem s tátou čekali dítě jenomže ono se narodilo mrtvé od té doby se k nám chová jako ke kusu hadru. Na té zemi ubrečená a smutná usnu.
"Zlatíčko?" otevřu oči a nade mnou stojí táta a probouzí mě. "Prosím odpusť jí to, ona to má těžké." "ale my taky tati, tak proč je taková." Jenom se usměje a pobídne mě, že musím do školy. Rychle se převlíknu, umyju a pádím. "hej kde si byla, jsme na tebe čekali dvě hoďky. Napsal jsem ti asi sto sms." Ano můj nejlepší kámoš, každé ráno spolu chodíme do školy. "Miki, promiň ale matka, mě zastavila a pohádali jsme se a vzala mi mobil a …" celé mu to řeknu. "Už zase? si děláš srandu, to nejde takhle dál." "nech to být." Odseknu a vejdu do školy. "Ne nenechám." Řekne ale na víc už se nezmůže. "Ale, ale pane Shinodo, pojďte na slovíčko." Chytne ho hned na začátek ředitel. "Slečno Metwejová, vy jste mne překvapila. Včera jste nic špatného neudělala." Počastuje mě těma svojima, podle něho vtipnýma větama. Radši se odtamtud co nejrychleji vypařím. Vejdu do třídy a tam už mě čeká znova vyptávání. Vymluvím se, že se mi něco stalo z mobilem a že se mi udělalo špatně. Nerada se bavím o svojích problémech, jediný člověk kterému se svěřím je Mike a tomu se ráda vypovídám. Zazvonilo a my všichni se usadili na svoje místa, třídní už o naší partičce ví a její zasedací pořádek nás překvapil. Každý sedí z někým koho nenávidí a tak abychom na sebe v hodinách neměli kontakt. První hodina nejhorší matiky skončila. Jako první vyletím a běžím k ředitelně, Mike jde naproti mně a zrovna třikrát šťastně se netváří. "tak co?" zeptám se nedočkavě. "ten dědek snad vždycky vidí mě, včera jsme tam byli všichni a on si pamatuje jenom mě, řekl mi, že ještě jedna blbost tak letím ze školy." "to snad nemyslí vážně." Jenom pokývá hlavou a vydáme se zpátky do třídy.
Další hodina chemie, skvěle jsme dostala za čtyři, protože učitel uslyšel Breda jak mi radí, chudák jsem na tom byla líp, on dostal za pět, on taky nic neuměl a mě to četl ze sešitu. Konec se už nějak přežil a propluli jsme celým dnem až na volnou hodinu. Vyletěli jsme všichni stejným směrem. Šli jsme k mostu, nikdo tam nechodí je to blízko a nejde nás vidět. Polovina si po stresujícím dnu jednu zapálí ale najdou se i tací co nekouří třeba, já, Mike, Bred, Samara a Billy. Pak už se jenom tak poflakujeme, když přijdeme zpátky ke škole vidím tátu a on… brečí?? To je po druhé v životě, byl vždycky docela dost tvrdý a jednou brečel když máma ztratila to dítě. Nevím co mi chce říct ale dostanu pekelný strach, jdu pomalu k němu. Konečně mě zaregistruje a tím samým krokem co já jde ke mně. Všichni odcházejí, jenom Mike zůstává ví proč. "Anni, máma ona, víš, ona se zabila." Dostane ze sebe těžce. Jenom zmrazeně stojím a nevěřím těm slovům. Mike mě obejme a já se u něho schovám. Pak zazvoní a já ho pošlu do školy. S tátou jdu za ředitelem a ten mě omluví.
Přijedeme domů ale táta zůstává v autě. "Tati pojď." Řeknu a chytnu ho za ruku jenom zakroutí hlavou. Jdu teda sama, už vím proč tam nechtěl jít, v kuchyni je krev po stěnách, stole, lince, prostě všude. Nikdy se mi z krve nedělalo špatně ale když vím, že to je krev mojí matky tak sebou seknu o zem a omdlím.
Probudím se ve svojí posteli, podívám se na hodinky. Úterý, devět ráno. Musela jsem spát celý včerejšek. Jdu potichu dolů a v kuchyni je všecko uklizeno, ani známky po krvi i stěny jsou čisté. Když se jich dotknu sou mokré a na prstech mi zbude bílá. Táta to musel včera uklidit sám a vymalovat. Udělám si kávu a vejdu do obýváku. Táta tam mlčky sedí, kruhy pod očima a civí do zdi. "Tati." Oni nenatočí hlavu, nevnímá mě. opatrně si k němu přisednu. Pohladím ho po ruce. Konečně se na mě natočí a usměje se. Pak se znova zahledí do zdi. "Volala mi sousedka, že od nás z domu slyšela křik a když náš dům pozorovala máma vyběhla na balkón a byla celá od krve a pak přepadla přes zábradlí a dopadla na naší zahradu." Znova se na mě podívá. Jeho smutné oči mě rozpláčou. Oba se obímáme a brečíme nevím jak dlouho. Pak vstanu a jdu si znova lehnout je toho na mě moc. Táta mi řekl, že do školy nemusím celý týden. Celý den proležím v pokoji a hodně přemýšlím, tak to jde až do čtvrtka.
Někdo zaklepe na dveře mojeho pokoje. Táta to není, ten vchází bez zaklepání. "Dál." Ozvu se, ve dveřích se objeví Mike, sem tak ráda, že ho vidím. "ahoj sluníčko." Řekne váhavě, neví jak se cítím. "ahoj co nového?" posadím se na posteli a pobídnu ho aby si taky přisedl, zavře dveře a sedne si. "no tak máma se dozvěděla o mojich známkách, o tom co dělám venku a že možná vyletím ze školy." " teďka si srandu děláš ty." "ne a dal sem se do kupy se Samarou." Řekne tak potichu abych si toho nevšimla. "To je skvělí, přeju vám to." "no já bych se tu stavil dřív ale máma se to dozvěděla v pondělí a vyváděla a já nesměl nikam pak se dozvěděla to o tvojí mámě a pustila mě sem." "To je dobře." "A jak se cítíš?" "jde to hodně jsem celé ty dny přemýšlela a došla sem až k tomu, že" nepdopovím, nejsem si jistá jestli mu to mám říkat. "k čemu." "já nejsem smutná, že zemřela ani mě to neštve, spíš mě štve, že jsem ráda, že tu není, že nám už nebude s tátou ničit život a že začneme žít zase normálně." Čekám na jeho reakci, už jsem se připravila, že za to mi asi jednu natáhne. "Možná, že tomu neuvěříš ale vůbec mě nepřekvapuje, že si to myslíš." Teďka mě překvapil on. "Vážně," jenom pokývá hlavou, obejmu ho a nechci h opustit. "Víš, že jsem sebou sekla a omdlela a spala od pondělí tří hodin až do úterý devět hodin." "Co a nestalo se ti nic." "Ne já jsem vešla do kuchyně a tam byla všecko od krve, tak sem sebou sekla a táta mě donesl do pokoje." "Promiň, že se ptám a jak tvoje máma…" "Podřezala si žily, zítra je pohřeb." "Chceš abych šel s tebou." "Prosím." "maličkost." Pak si tam už jenom povídáme, dostanu s něho jak se dal dohromady se Samarou a on večer v osm odchází. Ráno tu stojí a čeká než vyjdeme s tátou ven. Jedeme na nedaleký hřbitov tam už čekají obě babičky, všecky tety a rodinní přátelé. Začím nám je všecky nenávidět, dobří herci, dělají, že pořád řvou a že s námá cítí, to by byla síla kdyy se dozvěděli, že jsem ráda, že už tu není. Začíná pohřební obřad. Kněz mluví o mé matce jenom v dobrém, ani jedno špatné slovo, poslouchám ho a všecko na mě dopadá, přece jenom to byla moje matka i když se ke mě chovala strašně tak je to moje matka. Rozběhnu se pryč. Zastavím se až před hřbitovem. Přes hluboké nádechy a výdechy vzlykám. Někdo mě chytne za ramena. Otočím se a vidím Mika.
Necítím se na další týden do školy, nejsem připravená na jejich věty stylu, cítím s tebou a je mi to moc líto, si silná, že to tak zvládáš. Prostě nejsem připravená. Mike za mnou každý den chodí až dokonce týdne. V pátek musel táta někam odjet, jsem ráda, jede ze strejdou a ten ho dokáže přivést na jiné myšlenky. Mike jako vždycky příjde po škole ke mně. "čau." Pozdraví a sedá si na postel "Ahoj." Oplatím mu pozdravení. Chci jít dolů pro nějaké pití. Vstabu a procházím kolem něho, pohladí mě po ruce. Otočím se na něho a on vstane. Stojíme naproti sobě a hledíme si do oči. On mě chytne za bok přitáhne si mě k sobě. "Mickey." Šeptnu. On mě však utiší svýma hladovýma rtama. Stojíme namáčknutí na sebe, líbáme se a Mike mě pomalu přemisťuje na postel. Lehce ze mě sundává oblečení. Já ho z něho doslova strhám. Válíme se v posteli a užíváme si těl toho druhého. Milujeme se celou noc a k ránu usneme.
Probudím se a překulím se na druhý bok tak abych viděla na Mike. Tím ho probudím. Oba se na sebe usmějeme. "Můžu ti něco říct?" zeptám se. "Jenom když je to dobré." "Miluju tě." Zašeptám uvědomila jsme si to včera jak přišel a pak se to stalo, zážitek který si budu pamatovat až do smrti. Znova se usměje, pak ale rychle vstane a oblíkne se a odejde. Asi je to tím, že jsem ospalá ale zalomím a vůbec mi to nevadí.
V neděli už od rána stepuju u oken a čekám jestli se Mike ukáže ale marně. K večeru přijede táta. "jak ses měl?" řeknu smutně. Za jiných okolností by řešil proč smutně ale teďka to chápal, i když jinak ale chápal. "dobře." Usměje se a já jsem ráda za něho. "A ty?" optá se nezaujatě. "šlo to." Řeknu a odkráčím zpátky do mojeho pokoje. Ani jsem na tom přes den nechtěla myslet, zase bych došla k něčemu co nechcu vědět. Stejnak nechápu proč se tu Mike neukázal, muselo se asi něco stát, jinak nevím. "Nemysli na to." Upozorním se.
Zase uběhlo pár dní, Mike se neukázal a táta chce něco zařídit jedu s ním. Ve středu jsme vždycky celá rodina jeli na nějakou večeři nebo tak, byla to otrava ale když tu teďka matka není tak mi to docela chybí. Je tak kolem čtvrté a my jedeme z jednoho konce města do druhého. Táta mi řekl, že tento rok už do školy nemusím, je stejnak konec za dva týdny a nic už nedoženu a zkoušky budu dělat na konci prázdnin. Projíždíme kolem místa kde jsme se vždycky s partou scházeli, ani teďka není prázdné sou tam všichni. Jen tak matně zahlednu Mike jak se něčemu strašně směje a obímá Samaru pak se k ní skloní a vášnivě ji políbí. Tohle mi strašně ublížilo, úplně jsem zapomněla, že s ní chodí ale vždyť jsme spolu… já mu ještě káča řekla, že ho miluju. Bože, že mi to nedocvaklo dřív. Zbytek cesty se snažím potlačit pláč. Konečně tam dojedeme. "počkám tu." Vydám ze sebe těžce, když se táta ztratil ve dveřích rozeřvala jsem se jako malé děcko. Mlátila jsem do sedačky a řvala. Bylo mi to strašně líto, on si semnou jenom užije a já si to musím vyžrat ale já to tak nenechám. Vlastně co bych měla dělat, vždyť já ho miluju nechcu mu ničit život. Budu to v sobě dusit a jenom doufat, že to ve mně nevybuchne. Uklidním se a otřu si oči. Táta se po deseti minutách vrátí. Jedeme domů a já navrhnu tátovi, že by jsme mohli jed druhou stranou. Souhlasil, už jsem se aspoň nemusela znovu dívat na moji smrt.
Dojeli jsme domů a já jako blesk vyběhla na horu, skolila jsem se na postel a znovu jsem se rozeřvala, objala jsem polštář a něco pod ním nahmatala. Byla to Mikova peněženka, bez výčitek jsem ji otevřela. Byly tam nějaké drobné, dva kila a moje fotka jako miminko, pak moje fotka z předškolního věku, ze základky, ze začátku střední a pak fotka co jsme se fotili ve škole, nedávno je tam vystřihnutá jenom moje hlava. Možná na mě pořád myslí nebo je to tím, že jsme nejlepší kamarádi už ze školky. Jo to bude tím, že jsme kamarádi ale vůbec jsme nevěděla, že je má. Já mu je rozhodně nedala.zavřu jí a z dobrým pocitem čučím do stropu, tak aspoň mu na mě záleží jako na kamarádce. Trochu se upravím a táta na mě zrovna zavolá ze spoda, že mám návštěvu. Nevím jestli se těším nebo jestli tam vůbec chci jít a podívat se Mikovi do očí. Nakonec váhavě sejdu dolů a vyvalím oči. "Samaru." Vydechnu. "Ahoj." Řekne nervózně a udělá krok dopředu, za to co se stalo z Mikem se jí nemůžu podívat do očí. "Pojď nahoru." Pípnu a jdu zpátky do pokoje. "jak je?" zeptá se opatrně jako kdyby mi to mělo ublížit. "jde to. Už je to lepší. Proč si přišla?" řeknu se zájmem. "Víš ty znáš Mika dýl než já, on se poslední dobou chová divně, na začátku našeho stahu byl všímavý, milý a pozorný. Ale teďka je pořád zamyšlený, mrzutý, není sním řeč. Hlalvně mi připadá, že někoho má." Řekne a smutná slza jí spadne po tváři až do klína a za ní hned druhá a třetí a pak už se nedají počítat. "Já pravdu nevím, už tu dlouho nebyl takže nemá čas ani na mě, aby sis nemyslela." Dodám spěšně. Je mi hrozně, Mike se semnou vyspal a sere na Samaru a ta přišla ještě zamnou, já jsem jí ho záviděla a teďka díky mě na ni sere. Bože co jsem to udělala, musím jí o říct. Prostě musím, musí vědět, že její kluk spal z jinou a že to jsem já. "Sami já… musím ti něco říct… Mike on… on se chová tak divně, protože…. No jak tu byl naposledy… spali jsme spolu." Vydám sebe koktavě. "Cože?" zařve vlepí mi facku a vyběhne ven. "Stalo se něco?" vyjde za mnou táta. "ne nic." Nenápadně si zakryju pravou část obličeje. "fajn. Tak já se nebudu ptát." Řekl a odešel. Spadla jsem na postel a zhluboka jsem vydechla. Proč je život krutý a zapletený. No nic, teďka se venku už neukážu a zahrabu se do země a přestoupím na jinou školu. Bylo toho na mě trošičku moc.
"Tati jdu ven." Křičím ode dveří. "Jo jasně." Zahuhlá z kuchyně. Vyjdu ven, kšiltovku zaraženou do obličeje, nechci se z nikým vidět. Jdu do nejbližšího obchodu. "rum." Řeknu naštvaně. Chvíli mě pozoruje jako vola ale pak mi ji přece jenom dá. Dám ji peníze a odejdu. Zašiju se před školou v sobotu tady nikdo nebude. Otevřu to a začnu to do sebe lít. Hodně přemýšlím asi tak po deseti lokách začnu strašně brečet. Ale to mě prostě nezastaví a já to liju do sebe dál. Mám už to skoro celé v sobě. Je mi strašně blbě a točí se mi hlava. Sedím na schodech úplně ožralá a najednou sebou seknu o schody a to sedím, ale i přesto seknu hlavou o schod. "Anno!!" slyším z dálky hlas a pak už nic.
"Co kde to sem?" zvednu se z bílé postele. Dojde mi, že jsem v nemocnici. "Ahoj ty opilče." Otočím hlavu k tomu hlasu. "Ahoj." Řeknu Mikovi. Ten vstane z křesla a sedne si na mojí postel "Co tě to napadlo?" zasměje se a nevěřícně pokývá hlavou. "Ty máš modré oko." Všimnu si teďka. "No to kvůli tobě." "To nechápu a co tu vlastně dělám, protože mám okno." "ožrala ses, vypila si skoro litr rumu a měla si skoro otravu krve ale jinak už si v pořádku, jenom ti vypumpovali žaludek a to oko." Ukáže si na něho. "to mi udělala Samara když si jí to řekla." Chytnu se za pusu a konečně se zamyslím, že vlastně jsem s ním spala a řekla to Samaře. Jenom jsem sklopila zrak. "Víš, mě to ani nevadí, že jsi ji to řekla. Jsem rád, chtěl jsem ji to říct sám. Moc jsem přemýšlel, došel jsem k tomu, že mi strašně vadí a nadával jsem si, že jsem tehdy odešel." Hlavu sklopím ještě víc a pak si uvědomím co řekl. "opravdu.?" "Opravdu." Přikývl. Chytil mě za bradu a naklonil se ke mně. "opravu." Zašeptal znovu. Pak mě jemně políbil, pak silněji a pak hodně vášnivě. Někdo otevře dveře, oba jsme se od sebe odtrhli a odskočili každý na druhý konec. "Vidím, že to je už dobře. Přijdu později jo broučku." Řekl táta a z úsměvem odchází. Podívám se na Mika a ten se jenom krytě usmívá. Chvíli tak na sebe civíme a pak k sobě zase skočíme a začneme se líbat.
Po pár dnech mě pustili z nemocnice. Vyběhnu před ní a tam čeká Mike opřený o auto. Když mě zahlídne postaví se na nohy a napřáhne ruce. "ahoj Milááááááčku." Skočím mu do náruče. On mě místo přivítání políbí. "Tak odvezu tě domů a tam se převlíkneš a pak půjdeme i s tvojím tátou na večeři.
Teďka sedím ve vilce, jsem už tři roky nejšťastněji vdaná za Mika a máme krásného půl ročního chlapečka, kterého teďka držím v náručí a vyprávím mu náš příběh. Mike byla moje první a pravá láska a jsme až doteď spolu. Nikdy jsme se nehádali a i když založil skupinu a jsou hodně slavní tak mě ani jednou nepodvedl a nelhal.
Zatím nebyl vložen žádný komentář