Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj reálný, životní sen se splnil, jedu se svýma třema kámošema do Prahy na koncert LPíků. Těším se tam, divím se, že mi to naši vůbec dovolili, natož, že mi to zaplatili. Je mi osmnáct, mám vedle sebe tři nejlepší dušičky a jedu na dva dny do Prahy, bez jakýchkoliv závasků a starostí a ještě stihnu jít na best skupinu světa. Krásná představa se mi naplňuje každým metrem co jsme blíž zlatému, hlavnímu městu.

Konečně jsme dojeli na hotelový pokoj. Bydlím s Em a vedle nás je Billy se Samarou. Jsou tak dvě odpoledne a my jsme unavení, vybalení ale šťastní a všichni spíme v mojem letišti co mám sama pro sebe. Chceme nabrat sílu na dnešní koncert. Asi v šest jsme byli nějak tak pohyblivější, začali jsme se chystat, oblíkám si kalhoty, tílko a boty a začnu v batohu hledat důležitou obálku. Je to jako zlý sen já ji prostě nemám, nejde tak o tu obálku jako o to co bylo v ní, já nemám lístek, oni mě tam nepustí a já jsem v prdeli. A ještě k tomu když přijedu domů tak mě naši zase zřežou, že jsem si ho doma zapomněla a oni za to dají tolik peněz. "Ty Ann vysmol se na to my tě tam nějak protáhnem." Uklidňuje mě Billy ale já vím, že nemusí. Sednu si na postel. "Běžte, foťte ať pak máte co vyprávět." "žádné takové, jdeš s náma i kdybych ti to tam měla znova platit." "jo prostě jdeš a tečka." Začnou mě tahat Emi a Sami. Nějak se jim to podařilo a všichni vylítnem ven a spěcháme na bus a pak na metro.

Tak mě tam nepustili. Domluvila jsem se s lidma, že je počkám před vchodem aspoň si vychutnám slyšet je na živo, když už nic. I když nejsem vevnitř nějak to tam všecko utichlo, moc rychle oni ale pořád nevycházejí tak budu čekat.

Už tu dřepím hodinu půl, ve vnitř ticho jako v hrobě ale nikdo kolem mě ještě nešel. Najednou se rozrazí vchodové dveře a vynoří se dva týpci ve tmě je nepoznám, za nima jdou další čtyři, heh jako Linkin Park, šest týpků. Oni jsou Linkin Park!!! To snad ne, poznám Mikův a Chazzyho hlas, utichnou a jeden jde ke mně, pořád v té tmě nevím který to je. "Ahoj jak se jmenuješ?" vytřeštím oči. Mika Shinodu zajímá moje jméno. Němě stojím a čučím na něho. "Hm, tak jinak, je to blbé to tu říkat ale oni si ze mě zase utahovali, že jsem srab, poseroutka a tokový tyhle věci. Tak jsem jim to chtěl nějak dokázat, že ne a oni mi řekli, že první osobu co potkáme venku, že zjistím jak se jmenuje." "a- Anna." "Oh děkuju. Mike." "Jo vím, těší mě." Pousměju se. "Chceš něco vědět?" "klidně, budu ráda." "jsem rád, že jsem se s nima vsadil." Jsem jako opařená. Nejradši bych mu tam skočila kolem krku ale jedno mi to nedovolí, je ženatý a je šťastný, bohužel taky s Annou. "Hej Miku, jdeme." "já vás dojdu." Zařve na ně a míří k lavičce. Stojím a pořád ještě tak trochu nechápu co se děje. "Nechceš si přisednout?" poslušně se usadím vedle něho a ani nepípnu. "Byla jsi vevnitř." "Ne. Nemohla jsem nepustili mě tam." "A proč?" "no zapomněla jsem si vstupenku." "aha." Buď v klidu, buď v klidu. Nechci před ním vypadat jak idiot, budu se snažit navázat konverzaci a trochu se odvázat. "je mi to docela líto." "a to si tu byla celou dobu." "Jo když už nic, tak jsem si chtěla aspoň vychutnat poslech na živo. Jupí." Řeknu na oko šťastně. "je ti to asi dost líto co?" "Nehorázně moc." Začneme kecat o různých věcech, jen tak nenápadně zavadím o jeho hodinky a málem mu zlomím ruku. Chytnu ho za ní a zkroutím tak abych dobře viděla. "Sakra půl třetí??" vyskočím. "Hezky jsme to tady protáhli. "Jo to pěkně hezky." "jak se teďka přes půl Prahy dostanu do hotelu?" "Můžu tě odvést." "To přece po tobě nemůžu chtít." "Ale maličkost." Mávne rukou a vede mě někam za stadion. Tam na něho čeká jeho auto, začne hledat klíče. "Sekundu, jenom pro ně zaběhnu."

Rychle přiběhne, vlezeme do auta a vyjedeme jak mu řeknu kam má jet začne se znova vyptávat. "A co, ty jsi tady přišla sama." "Ne ale domluvili jsme se, že je počkám před vchodem a koncert skončil a oni pořád nikde tak tam čekám hodinu a půl a ani živáčka a pak se tam objevíš ty." "Jsem zachránce. Vycházelo se z druhé strany a jako naše pozornost tam byli nějaké autobusy a ty je odvezli k metru." "Vy jste ale hodní hoši." "To byl můj nápad." Začne se chlubit. Začnu se smát. "ale fakt jenom mi pomáhal Bred a Joe." "A celá skupina, že?" znova se začnu smát. "Ne jenom oni. Si nevěř." Řekne vážně. "Tak já ti věřím. vypadá to, že to myslíš vážně." Začnu mu věřit. "Ha jsem tě dostal." "No počkej." Řeknu mu a zbytek cesty mlčím.

"Tak děkuju" řeknu a lezu z auta. "Které máš číslo pokoje?" "šest." Řeknu a odejdu. "Pomalu se vplížím do pokoje. Emily není ve svojí posteli. No nic, zalehám a nechávám si zdát o tom co se mi přihodilo.

"jo počkej Sami já se převlíknu a půjdem ji hledat." Slyším od vedle. Do pokoje vletí Em a začne lítat. "hledat koho?" "tebe. Kdes byla ty šmoulinko." Sedne si na mojí postel. "vy jste mi zdrhli." "No jo vyšli jsme jiným východem a bylo tam hafo lidí ale vypadalo to stejně jako to kudy jsme přišli. Šli jsme do busu a čekala jsem, že taky nějakým pojedeš. U metra jsme čekali hodinu a ty pořád nikde. Tak jsme jeli domu a ty ani tady jsi nebyla tak jsme tě hodinu hledali tady v blízkém okolí a ty nikde tak jsme to zabalili a šli domů." " no a já na vás čekala hodinu a půl před stadionem a pak jsem se prošla po městě." "Aha tak se prospi, my jdeme se Sami na nákupy." " Fajn do toho se nepletu." Odejde a já se zase zachumlám do peřiny. "Co ty úletnice." "Jaká úletnice Billy?" "Ale jenom tak, slyšel jsem to co si říkala Emi." "Aha." "Proč jsi jí lhala." "A v čem?" "Znám tě fakt dlouho jsi pro mě jak ségra, měl jsem o tebe strach, nemohl jsem spát pozoroval jsem z okna každý pohyb jestli to nejsi ty." "tys mě viděl vystupovat z auta?" "Ano" "no tak jsem s někým byla." "A to je všecko, neřekneš s kým a proč si to vůbec neřekla Em. Vždyť jsem myslel, že si říkáme všecko. Tobě vděčím, že jsem se Sami, s moji zatím největší láskou." "no neřekla jsem ji to jenom kvůli tomu, že. No prostě víš, že máme stejnou lásku. Žereme Linkin Park a obě máme stejného idola, Mika." "nekecej, že si byla s ním." "Jo byla." "Si děláš prdel!!" "Ne a Emily jsem to nechtěla říkat, ona je skvělá holka ale strašně žárlivá, i kdyby to skrývala byla by naštvaná." "Máš pravdu. Co, ž jsi s nima nešla po obchodech." "Víš, že ráda takhle chodím ale s těma dvěma to prostě nejde." "Jo přesně můj důvod." Do oběda si takhle povídáme. Někdo klepe. "To mají těch tašek tak moc, že ani odemknout nemůžou." Postěžuju si a neochotně vstávám. Billy jenom úsměv od ucha k uchu a těší se na svojí milovanou. "Em to zas máš tolik… pardon já myslela, že je to spolubydlící." "to je v pořádku mám tady vzkaz pro slečnu Annu." " aha to jsem já děkuju. A od koho to je?" "Mám přísný zákaz vám to říkat, promiňte." Jdu zpátky k Billymu a otvírám obálku malý lísteček mi vklouzne do ruky. "Přijď ve tři znovu k tomu stadionu, nevím proč ale mám takový pocit, že ti chcu něco splnit. Mike" přečtu nahlas a podívám se na Billyho. "Mike? Co se včera mezi váma stalo?" "nic, jenom jsme si povídali." Jenom pokrčí rameny.

Oblíknu se a o půl třetí chci vylézt z pokoje. "Je Anni. Ahoj pojď sem dívej co jsme si koupili." "No víš Samiku já teďka zrovna…" "Nemůže musí jít na rande včera večer ji doprovázel jeden milý mladík, říkala jsi, že se jmenuje Marek nebo tak nějak ne?" "jo přesně." odpovím Billymu a odcházím. "Ale mě si nic takového neřekla." "Chtěla jsem ti všecko říct v klidu." "Aha Tak papa a hodně štěstí."

Skočím na bus a jedu k metru. Rychle nastoupím a jedu dál. Tři pět jsem před stadionem, čekám chvíli asi tak deset minut a Mike nikde. "Slečno vy jste Anna." Zeptá se nějaký namakaný chlapík. "A-Ano." "Tak máte jít dovnitř." "Tak dobře." Řeknu překvapeně a jdu. Vejdu nějakou šerou chodbou až na stadion. Všude tma sejdu po schodech až na "Led", on tam teďka není je rozmrzlý. Pořád tma, se divím, že jsem tu sebou někde nesekla. Ve tmě ještě rozeznám podium, tam včera linkini asi pěkně řádili a já si to tak debilně nechala ujít. Najednou nějaká rána a všecko se rozzáří na podium stojí celá skupina s nástrojema v ruce a začínají hrát Crawling. Rozhlížím se kolem sebe, nikde nikdo, připadá mi to, že hrajou jenom pro mě. Oni fakt hrajou jenom pro mě. Nejhezčí zážitek v mojem životě, brečím štěstím a pořád stojím pod pódiem a dívám se na ně.

Zahráli ještě, Numb, Faint a One Step Closer. Pořád tam tak stojím, brečím štěstím a pozoruju jak se všichni ztrácí a Mickey jde ke mně. "jak se ti to líbilo?" pořád čučím a brečím. Obejme mě. "neplakej." "Já jenom, že tohle pro mě nikdo neudělal. Je to, to nejhezčí co si člověk může přát." "takže jsem ti splnil sen?" "Ale proč?" pořád ještě vzlykám a snažím se vzpamatovat. Tak teďka se už vůbec nevzpamatuju, on mě políbil. "Už chápeš?" "A-Asi ano. Nechceš mi o ještě jednou názorně ukázat." Konečně si uvědomím co se tady děje. Usměje se a udělá znova to co udělal před chvílí. Oplatím mu to a tak si to tam tak deset minut oplácíme a užíváme si toho druhého. "pojď." Chytne mě za ruku a vede na podium a pak do šatny. Před dveřma se zastavím a uvědomím si, že tam sedí kluci ze skupiny, a že když nás uvidí tak se to dozví Anna a on bude muset odjet a nebude šťastný. "Co je?" "nemůžu tam jít." "Proč ne, nedělej si nic s toho. Máme mezi sebou dobré vztahy. Oni nic nevyžvaní a jsou radí když mě vidí šťastnýho, vždycky jsme rádi když je ten druhý šťastný, tak to u nás chodí bude to napořád." "Dobře." Vejdeme, všichni jsou milí, nedělají narážky na jeho ženu ani nemají blbé pohledy. Asi deset minut se seznamujeme a pak Mike vezme klíče a jdeme do auta. "kam pojedeme?" "Kam budeš chtít?" "Hm, to je těžké." "Ty si říkala, že si mám na něco počkat jak jsem tě včera dostal." "jo ty myslíš tohle ale na to budeme potřebovat soukromí." Mrknu na něj. "Fajn, ty jsi můj šéf, andělíčku."

Dojeli jsme před jejich hotel. Vystoupíme a jdeme na horu. Když zavře dveře přitulím se k němu. "Chceš vědět co ti udělám." zajiskří mu oči a dychtivě pokývá hlavou. Přitulím se k němu ještě víc a začnu ho strašlivě lechtat, jakkoliv uhýbá jsem rychlejší. Zlechtám ho tak, že se nemůže skoro ani nadechnout. Nějak jsme zabruslili na postel. Pořád ho lechtám a on se mě snaží udržet. Jediné vysvobození co je pro něho je, že si na mě lehne znemožní mi pohyb a přístup k jeho bříšku. Konečně na to přišel. Lehl si na mě a rychle oddychoval a pořád se ještě smál byla jsem na to m úplné stejně. "Ty se mi snad jenom zdáš." "nezdám." Zavrtím hlavou. Jsem si fakt moc blízko. Hledíme si do očí z naprosté blízkosti. Nevydržím to tak dlouho a lehce ho políbím, on mě taky. Něžně se mě sundává oblečení, stará se o mě jako kdybych byla s cukru, jako kdybych byla to nejdůležitější na světě. Oplácím mu všecko, jsem šťastná i když mě srdíčko trochu bolí, protože vím , že se každý musíme vrátit tam odkud jsme a pak už se neuvidíme.

"Kdy vlastně odsaď odjíždíš?" zeptám se. Ležíme v posteli a já mu ležím na hrudi a snažím se co nejvíc skrýt v jeho náručí. "Já za pět dní a ty?" "Taky tak nějak." "Víš, že ani nevím tvoje přímení, kolik ti je a odkud jsi?" "No já jsem paní tajemná." Pořád se mu snažím vyhnout odpovědi. Já, že odjíždím za pět dní to mě zas napadla ale blbost, kvůli němu tu zůstanu ale domů se vrátit, to už je lepší poprava. Asi tak kolem deváté jdu domů, no teda veze mě Mike.

"No kde si musíme balit zítra v deset vyjíždíme." "Jo Emi, já se sbalím vypadnu z hotelu ale domů ještě nejedu." "Co? To je to s tím Markem nebo jak se jmenuje tak vážný a co tvojí rodiče ti tě zabijou až přijedeš." "já vím ale chci s ním být co nejdýl, mám ještě nějaké peníze, přijedu vlakem asi tak za čtyři dny. Našim ani slovo." "Kde budeš bydlet?" "U něho." "Fajn hodně štěstí." Celý večer už z nikým nemluvím, sbalím se a pustím si televizi. U ní taky pak usnu.

V osm mě vzbudí nějaký telefon. Nechápu, protože si uvědomím, že jsem v hotelu. Vezmu ho a tam mi nějaká ženská žvatlá, že mě spojí s nějakým hovorem. "No prosím?" "Ahoj Andělíčku." "Miku to si ty?" zašeptám. "Jo jsem , chtěl jsem se domluvit, teda zeptat jestli bychom se nemohli dneska sejít." "Určitě, nemůžeš už přijet o půl jedenácté před můj hotel." "Jo jasně, miluju tě a už se na tebe těším." Zasním se on, mi řekl, že mě miluje, to je už trochu silný ale jsme čím dál víc šťastnější. "Heh si tam." " Jo, jo tak zatím pa…. Miku? Já tebe taky." Dodám rychle a položím sluchátko.

Všichni stojíme před hotelem. Loučím se s kámošema a snažím se je co nejdřív vyhodit pryč. Mike tu už za chvilinku bude ach konečně odjíždí. Jenom o dvě minuty tu stojí Mike. "Proč tu máš všecky tašky?" "no víš, ono nám ten hotel nějak to, no prostě jsme zjistili, že nemáme peníze aby jsme tam zůstali déle. Ostatní jeli domů ale já jsem chtěla zůstat s tebou." "Andílku můj, pojď jedeme ke mně do hotelu." "strašně moc děkuju, já nevím jak se ti mám odvděčit, děláš pro mě všecko." "mě stačí, že jsi semnou." Usměju se na něho a políbím ho. Opře si mě o auta a pokračuje. "hej pane jsou tu lidi." "Tak jedeme do hotelu." Šibalsky se usměje.

Ty čtyři dny pro mě byli jako v nebi. Jenomže už se musí jet domů. Skončilo to tak rychle co začalo, sedím ve vlaku, přibližuju se domů, myslím na Mika. Vím, že ho neznám dlouho ale bylo to poprvé co jsem ho viděla brečet. Loučili jsme se a oba jsme plakali, nikdy se neuvidíme a já vím, že ho miluju jak ještě nikoho.

Stojím před domem. Ještě, že je pátek naši jsou do pěti v práci. Jsou tři, mohla bych zajít za Billym. Hodím si tašku do svojeho pokoje a rychlým krokem jdu k Billymu. "Ahoj" "Ahoj. Jak se s měla? co Mike? Vaši zlehka vyváděli ale jinak v klidu." "Chci ho zpátky." Neudržím se a znovu se rozbrečím. "já vím co je milovat!" obejme mě a vtáhne dovnitř. Hodně dlouho si povídáme, pak si vzpomenu, že už by bylo dobré jít domů.

"My tady všecko platíme, ona si ani tu debilní vstupenku nevezme, řekne, že jede na dva dny a zůstane tam celý týden ani nedá vědět. Si normální, my se snažíme aby se holka měla dobře a ty si jako největší panička zůstaneš v Praze kde to neznáš. Si jenom malý, zkurvený parchant. Nic víc. Tu vstupenku nám ještě zaplatíš a už v životě tě nechci vidět s těma tvojima debilníma kámošema, pěkně budeš makat doma. Do konce prázdnin nevytáhneš paty z domu a do konce roku si nic neplánuj." Řve táta a máma se jenom přidává, ani tak moc je neposlouchám, jenom sedím v kuchyni u stolu, mlčím nic jiného mi nezbývá, jenom myslet nad Mikem. Myslela jsem že bude horší poslouchat mámu s tátou než odloučení s ním ale nic horšího není. "Co sis o sobě vůbec myslela, co?" nic neříkám, tátu to vždycky víc naštve ale taky moc dobře ví, že tyhle otázky nemám ráda, protože jim na ně nemůžu odpovědět, nevím jak. Kdybych řekla "nic" tak, letím ze židle přes stůl až ke dveřím. "no odpověz." Nevím co, sakra. Nechte mě být. V duchu pořád prosím. Jedna facka, bolí to a štípe hodně ale ne tak jako moje srdíčko. A druhá, to už ale spadnu ze židle a z nosu cítím červenou. Rychle vstanu a běžím do svojeho pokoje. "ještě jsem s tebou neskončil!!" ozve se z kuchyně. Ignoruju to, jako všecko to co mi řekl a udělal. Zavřu se v pokoji a do zítřejší večeře na jídlo nemám chuť a mám vlastní koupelnu tak se jim v pohodě vyhnu. Táta párkrát přišel a mlátil a řval do dveří ale ignoruju ho.

Přepadl mě hrozný hlad a bylo mi až blbě. Potichu sejdu dolů, osláblá jak právě narozené štěně a jdu k ledničce. "Už ses uráčila přijít. Moc se k ni nehrň. Prvně jdeš pracovat." Nechápavě se otočím. Máma semnou škubne a táta mi dá do ruky lopatu. Nechápu co tím myslí. "Vykopeš ty tři stromky vzadu u plotu. Jestli to nestihneš do osmi tak žádné jídlo nebude." Mám na to hodinu to je dost času ale kdybych nebyla tak osláblá. Snažím se jak můžu a přece to stihnu sunu se do kuchyně a v dřezu si umyju ruce. Znova se sunu k ledničce a táta na mě znova křikne. Jdu blíž k němu, protože mu nerozumím. "o pět minut máš zpoždění, žádné jídlo." Už nemám sílu mu nějak odporovat, jdu znovu na horu a snažím se zavřít dveře. Ony tu nejsou, si dělají srandu, vzali mi moje dveře. To snad ne. Teďka už začínám pořádně litovat toho, že jsem Mikovi neřekla kde bydlím, jaké mám přímení a tak. Pořád doufám v to, že by si pro jinak přijel. Neděli tak nějak přežiju a v pondělí tu bude aspoň chvíli klid, jdou oba do práce. Ráno mě budí zvonek, rychle seběhnu. Stojí tam Billy, obejmu ho a skoro se zhroutím. Jeho bolestný pohled mě nijak nepřekvapuje. Nic moc mu nechcu říkat, protože nechci aby se ještě on staral.

Poprosila jsem ho ať tady zůstane do pěti než přijedou, jeho přítomnost mi moc pomáhá. Sedíme u mě v pokoji pořád nenápadně zjišťuje co se tady doma děje. Ve tři mě ale blbě překvapí táta. Vyběhne na horu a když vidí Billyho skočí po něm dá mu pěstí a vlastnoručně ho vyhodí. Pak se vrátí ke mně, začne do mě tlouct pěstma a kopat, tahle mě domlátí až do rohu a pak odejde. Nic jiného mi nezbývá než brečet, už jsem si zvykla, že mě sem tam zbije, sice se mi vždycky omluví ale taky to shrne na mě, že už neví jak mě má jinak vychovávat. Takhle hodně to ale ještě nebylo. Strašně moc mě bolí levá ruka. Snažím se o obě opřít ale levá se mi podlomí a já křiknu bolestí. Tak rychle mi natekla, máma přišla o půl šestý a divila se, že už je táta doma. Musela jsem jako ovečka sedět dole v obýváku aby věděl, že neporušuju jeho příkaz. Máma o mě zavadila pohledem. "Co máš s rukou?" řekla nadneseně. Než stačím něco říct, táta řekne za mě. "ještě ráno jsem ji řekl ať z půdy něco snese ale jak to na půdě zvedla uklouzla a spadla a to ji na ruku sletělo." "Nemá to zlomený?" "Nevím, možná." Řekne v klidu táta. Máma mě vezme za pravou rukou a sune semnou do předsíně. Nakáže ať si obuju boty a jedeme do nemocnice. Kdo by řekl, že mi táta může zlomit ruku a ještě špatně, že se sádrou skejsnu tak pět týdnu. Dojdeme domu a táta si mě vezme bokem. "Jestli řekneš mámě jak to doopravdy byla tak ti udělám něco o moc horšího." "A co zabiješ mě?" "Možná." Dostanu strach, teďka nesmím udělat ani jednu chybu.

Už asi dva týdnu se tu snažím žít, vidím jak kolem našeho domu jde Billy, vyskočím na balkón a zastavím ho. Seběhnu dolů a vyjdu před dveře. "Jdu k tobě musím ti něco ukázat. Co se ti stalo z rukou?" "ale nic jsem spadla ale rychle nevím jestli nás zase nepřekvapí táta." "Tvůj fotr je kretén." "Děkuju já vím." Podá mi nějaký časopis. Na titulní straně je napsáno velkým písmem: MIKE SHINODA(Linkin Park)ČEKÁ NA ANDĚLA! Pod tím podtext: S Mikem to jde teďka moc s kopce, co rychle ukončil svoje docela šťastné manželství začal pít a v opilosti řekne skoro všechno o svém soukromí, dobře pro novináře ale co na to říká zbytek skupiny a hlavně jeho bývalá manželka. Všechny zajímá co se na koncertě v Praze v ČR změnilo.. Je tam i fotka Mika jak má v ruce vodku a je ožralý. "Bože." Řeknu zděšeně. Billy mi to otočí na nějakou stranu a tam je rozhovor s Shinodou.
Co vás dovedlo k pití?
Mike: nešťastná láská, ona byla šťastná ale rychle skončila.
Proto jste ukončil i manželství s Annou?
Mike: Anna je skvělý člověk a proto jí nedokážu lhát, pro oba to bude tak lepší.
Prozradíte kdo je ta vaše tajná láska ta na kterou čekáte?
Mike: Je to můj Anděl, shoda jmen taky Anna. Bohužel o ní nic nevím ani kolik jí je a ni příjmení ani kde bylí, byla na koncertě v Praze a tam jsme taky spolu prožili čtyři nejhezčí dny.
Hledáte útěchu v alkoholu?
Mike: jo ničí mě a všichni to víme ale je to lepší než se ničit láskou, to bych tu už totiž nebyl.
Víc se nám nepodařilo zjistit, protože si ho odvlekl Chester Bennington se slovy "Nese*te se pořád do něho!" jsou tam ještě další fotky Mika, každá z jiného večírku, pokaždé je nalitý jako tyka. Rozpláču se, Billy se mě snaží uklidnit. "radši už jdi nebo tě ten co si říká můj táta zase chytne." "Fajn." Rozloučíme se a já jdu do svojeho pokoje. O minutu později přiletí i můj táta. Často mě s práce kontroluje a někdy to vynechá ale dneska jsem neměla tolik štěstí.

"Neříkal jsem ti, že už je tu nikdy nechci vidět." Seberu trochu odvahy. "jak dlouho mě tu chceš ještě držet, nemůžeš mě pořád mlátit." Rozeřvu se jako on. "Že ne?" zeptá se a skočí do mě a zase mě mlátí jako prašivého čokla. "PROČ? Proč?" křičím pořád dokola mezi vzlyky. "Proč? Protože jsi nechtěný parchant, tvoji matku kdysi znásilnili, hajzlové jedni a ty si jejich plod, nenávidím tě z celého srdce." Tohle je už moc, přestanu se hýbat, neví jestli je to pravda ale všecko mě bolí. Nemá cenu se teďka nadechovat a vydechovat. Ztratila jsem všecko.

Ráno znova odjedou do práce, neztrácím ani minutu a balím si nejpotřebnější věci, napíšu dopis Billymu a jak budu odcházet hodím to na poštu. Vlezu do ložnice a otevřu tátovu skříň. Je tam malý trezor, doufám, že ještě nezměnil heslo ano povedlo se. Začnu se v tom trochu přehrabovat. Najdu obálku s penězma. Přepočítám to a je tam přesně čtyřicet pět tisíc pět set. Vyjdu ven po cestě, stavím se na poště a jdu na vlak. Na černo jedu do Prahy. Povedlo se, mířím na letiště, chci pomoct Mikovi. "nejbližší odlet do Ameriky, Los Angeles" vyhrknu na letušku. "Dobrý den. Nejbližší odlet je zítra v šest hodin večer." "Jsou ještě volné místa?" "Ano, dostanu váš cestovní pas a dvacet pět tisíc." "Může být v hotovosti?" trochu se zarazí ale pak si je ode mě vezme, dá mi letenku a pas a já odcházím. Přespí na nádraží a ve tři jsem znova na letišti. Tři hodiny utečou v celku dobře a já konečně odlétám do Ameriky.

Fajn, jenom to tu neznám ale to mi nepřekazí najít Mika. Vzpomenu si, že mi vždycky říkal o jejich studiu,že je uprostřed města vedle nějakého baru ale ještě nikdo nepřišel na to, že tam je. Na letišti si vyměním peníze za dolary mažu chytnout taxi. Povedlo se, jedu do toho centra kde říkal ,že je. Pořád přemýšlím, jak říkal, že se jmenuje. "Dog´s bar." Křiknu a řidič se trochu lekne. "Co jste říkala?" "Odvezte mě k Dog´s baru." "O.K." změní směr. Doveze mě tam, já mu zaplatím a vytáhnu si bágl.

Trochu se rozhlídnu na pravé straně jsou samé obchody a na levé je nějaká nízká budova bez nápisu, risknu to a jdu tam. "Tady nemůžete." Říká mi hlídač pořád dokola. "Ale já musím mluvit z někým s Linkin park." Opakuju zase svoje já. "Ann, si to ty." Ozve se zamnou někdo. Kdo mě tady může znát. "Brede." Vydechnu, ha on si mě pamatuje. Bere můj bágl kývne po hlídačovi a vede mě dovnitř. Otočím se ještě ke vchodu a na toho chlapíka vypláznu jazyk, zašklebí se a já vítězně jdu dál.

"Anna?" vydechne Chester když mě uvidí. "kde je Mike." "To by jsme taky rádi věděli." řekne smutně Joe. "už pět dní se tady neukázal." Poví Rob a Phi dodá. "Ukáže se jenom na večírkách." "Takže ho dneska zase uvidíme." Řekne ironiky Chester. "chci mu pomoct." Řeknu odhodlaně a s klukama se domluvím, že večer jdu s nima. Chester a Bred byli moc hodní a šli semnou do obchodu vybrat nějaké oblečení. Chester jako jediný věděl kde si Mike nechává klíč a tak mi odvezl věci k němu. Nechal mě tam kdyby se náhodou ukázal a abych se mohla v klidu převlíknout a připravit.

Neukázal se. Přijeli pro mě všichni asi ve třech autech. Nastoupím k Phimu a vyjedeme. Večírek je v plném proudu a Mike už tady samozřejmě je a je opilý. Bred mě někam táhne a já jdu s ním. Postaví mě za Mika a kývne po Chazzovi. "Miku, už tě nebudu prosit, říkám to naposledy. Odlož tu vodku." "Kvůli nikomu ji odkládat nebudu." Řekne a trochu se zamotá. "Ani kvůli mně?" řeknu a on se otočí. "doprdele to už jsem tak namrdaný, že mám halucinace." "ne nemáš." Řeknu a pustím slzy. Otočí se zpátky na Chestera. "Chci hned domů." A zhroutí se na zem. S Bredem ho odtáhnou já jdu za nima. Hodí ho na zadní sedadlo a já si sednu k němu do klína si položím jeho hlavu, je celý bledý. Zastaví před jeho domem. Dotáhnou ho až na horu do ložnice. "nechceš abychom tu zůstali?" "ne běžte já to zvládnu." "OK." Oba odejdou. Přisunu si křeslo k jeho posteli. Sleduju ho a pomalu a klidně usínám.

"Andílku si tu ještě pořád. Lásko moje, prosím, že jsi neodešla." Probudím se a dívám se na Mika sedícího na posteli. "jsem tady." Otočí hlavu a rukou rožne lampičku na nočním stolku. "Promiň, že jsi mě musela takhle vidět." "prominu jenom když slíbíš, že to bylo na posledy." "To ti můžu slíbit, pro tebe všecko." "Době." "co máš s rukou a jak ses tu vlastně dostala?" "Letadlem." Řeknu prostě, oba se usmějeme. Přesednu si na jeho postel lehce ho políbím. Chce pokračovat a pak se zarazí. "co máš s tou rukou." "Ale zlomenou." "a jak?" odmlčím se nechci mu lhát ale ani říkat pravdu. "Kdo ti to udělal." "Táta." Pípnu. Obejme mě, vstane a rozsvítí velké světlo. "vstaň" sundá mi tričko do kterého jsem se tak pracně s tou sádrou převlíkala, mělo dlouhý rukáv a krylo moje modřiny a odřeniny. "To taky on." Jenom přikývnu. "Už nikdy tě k němu nepustím" řekne a znova mě obejme. Co nejvíc jak to jde se schovám do jeho objetí. Něžně mě položí na postel a lehne si vedle mě. Přikryje a obejme mě jako kdyby mě nechtěl už nikdy pustit.

"Dobré ráno." Řeknu potichu ale ne dost, protože to Mika zbudilo. V domě jsme zůstali asi tři dny, chtěla jsem aby se s toho Mike pořádně dostal. Byli jsme většinou pár metru od domu někde na lavičce, nebo tak něco. "co dneska podniknem. Mohl bych ti to tady trošku ukázat." "No ale v první řadě by si měl jít do studia." Řeknu vážně. "Půjdeš semnou?" "Jistě"

Oblečeme se a jdeme ven. "Už dlouho jsem nešel takhle po městě." "Tak by si to měl taky rychle obnovit." Jenom pokývá hlavou a rukou mě chytne za pas, taky mu obtočím ruku kolem krku a jdeme. Všichni se po nás otáčejí. Jsme podobně oblečení. Oba máme kšiltky, černé trička a tmavé ryfle, no jeden rozdíl tu je on to má volné tak, že bych se tam k němu vlezla ještě já a já to mám takový, no prostě ženský střih abych to upřesnila. Co dvacet pět metru se někde zastavíme a buď se líbáme nebo jen tak obímáme nebo si šeptáme do ucha milostný slovíčka. Kousek od studia, tam kde já už o trošku znám koupí noviny. MIKE SHINODA UŽ NAŠEL SVÉHO ANDĚLA. Velký nápis na titulní straně a pod tím podtext: Chester Bennington a Bred Delson to včera oznámili novinářům na párty v nejmenovaném hotelu. Prozradili to jenom kvůli toho, že se novináři divili kde je Mike Shinoda.
Pod tím je fotka ještě nás dvou při včerejší krátké procházce kousek od domu a fotka Chazzyho a Bredíka s prstem u pusy. Vejdeme do studia a já se znova otočím na toho hlídače a vypláznu jazyk, on se zašklebí. "co děláš?" "Ale miláčku, na dlouhé povídání až někdy jindy."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář