Čekalo mě interview se skupinou Linkin Park. Otázky už jsem měla připravené, ještě diktafon a mohla jsem vyrazit. Otevírám dveře místnosti, kde už sedí šest, jak se později ukáže, velmi příjemných kluků. "Ahoj." zdravím je a oni mi sborově odpovídají. "Jsem Susan z časopisu Rock." představuju se a podávám si s nimi ruku. "Tak se na to můžeme vrhnout, ne?" sedám si na židli naproti nim. "S vámi velmi rád." usmívá se na mě Chester, jediný ze skupiny nezadaný. "Myslím na ten rozhovor." upřesním, protože vycítím dvojsmysl. "Ale to já taky nebo vy jste snad myslela na něco jiného?" tváří se jako neviňátko. "Samozřejmě, že ne." řeknu důrazně. Vezmu diktafon a zapnu ho.
"První otázka: Co chystáte teď, po celosvětovém turné?" Kluci se rozpovídají, já nahrávám a dostaneme se tak daleko, že místo půlhodinového rozhovoru, nahraju hodinový. "Děkuji vám za spolupráci, skvěle se mi s vámi povídalo, bylo mi potěšením se s vámi setkat. Třeba se ještě někdy uvidíme." loučím se s nimi a podávám jim ruku. Chester tu mou drží o něco dýl, trochu se ke mně nakloní a řekne: "Škoda, že ve vašem popisu práce je jen povídání. Rád si povídám, ale je činnost, kterou dělám ještě radši." Nenechám se zviklat: "Vy jste sám, že pane Benningtone? V tom případě to chápu. Pomůže vám ledová sprcha." "Pokud byste si jí dala se mnou, tak velice rád." usmívá se na mě. "Jedině v tom případě, že bych měla interwiev pouze s vámi, což se nikdy nestane, takže moji odpověď znáte. Nashledanou." "Abyste nebyla překvapená." zavolá, ještě než odejdu.
"Susan?" "No?" "Máš jít k šefovi!" volá na mě Kate a když vidí, že chci ještě něco dodělat, dodá: "Susan? Hned!" "No, jo." zavrčím, odhodím tužku a vydám se splnit příkaz. "Á, slečna Heidnová." "Chtěl jste mi něco?" zeptám se netrpělivě, protože na stole mi leží kupa rozdělané práce. "Jistě." odpoví stroze a dál se hrabe v nějakých papírech. "Ano, tady to je." říká si pro sebe. "Jsem velmi spokojen s vaším článkem a interview týkající se skupiny Linkin Park." "Díky…" nevím, co na to říct, tohle se často nestává. "A proto jsem se rozhodl svěřit vám vše, co se této skupiny týká. Takže se připravte na další rozhovor ještě tento týden." "Ale, já…já už něco mám. Musím dělat rozhovor s Limp Bizkit." "Někdo to za vás vezme." mávne šéf rukou. "A připravte se důkladně, bude to chtít více otázek a hlavně do hloubky." "To je jako by tam měl bejt jen jeden člen místo šesti." "Taky, že ano. To jsem vám ještě neřekl?" "Ne, to jste mi tedy ještě neřekl." "No, tak teď to víte. Jacku? Zavezete slečnu Heidnovou k panu Benningtonovi domů." domlouvá mi odvoz. "Cože? K panu Benningtonovi a domů?" vyděsím se. "Ano. Co je na tom tak divého? Normálně se to tak dělá." nechápe. "No, já, totiž… nemohl by někdo jiný?" "Já vás nechápu. V čem je problém?" "Ale v ničem." "Tak vidíte. Jak se tak dívám, ten rozhovor je už zítra. Tak se připravte." "Už zítra?!" "Máte na to spoustu času." "Tak vám tedy pěkně děkuju." "Není zač." culí se na mě.
"Ahoj lásko." vítám se se svým přítelem. "Ty jsi udělal večeři? To je skvělý. Dneska bych na to neměla náladu. Šéf mi zkazil celej den." Neptá se, co se stalo, nikdy to nedělal a já si na to už pomalu zvykla. Své problémy si každý řešíme sám a nesvěřujeme se jeden druhému. Ze začátku našeho vztahu mi to vadilo, teď už to nechávám být. V klidu se navečeříme a pak se chystám na přípravu otázek pro Chestera Benningtona. Sam však nevypadá, že by ho to nějak zajímalo, klekne si ke mně a začne mě líbat. "Same, ale já to musím udělat." vysvětluji mu. Vypadá, že mě vůbec nevnímá a rozepíná mi halenku. "Same…!" odstrčím jeho ruce. "To to nemůžeš udělat až dýl?" rozčiluje se. "Mám to na zítřek, tak to pochop." Jenže on to nechce pochopit, urazí se a jde si zapnout televizi. Vzdychnu, v tomhle je fakt hroznej.
Skončím v jedenáct hodin. Můžu být spokojená, zvládla jsem to dobře. Sam stále sedí u televize a mě přehlíží. Umytá a navoněná si před něj stoupnu: "Nechtěl bys už jít se mnou spát?" Podívá se na mě, ale nic neřekne. Pak znovu stočí pohled na televizi a přepíná z jednoho kanálu na druhej. Vytočí mě tím. Vytrhnu mu ovládač z ruky a televizi vypnu. Vidím na něm, jak to s ním hraje. Chmátne po mě, ale já s úsměvem na tváři hbitě uskočím. To už nevydrží, skočí po mě, až mě povalí na zem a rve ze mě pyžamo. Vůbec ho nenapadne přemístit se na postel, vezme si mě tam na tom koberci a je mu úplně jedno, že si díky jeho prudkým pohybům odřu celá záda.
Ráno se s usykáváním pomalu oblékám. Skoro vůbec jsem se nevyspala, jak mě ta záda pálila. Sam je naopak čilý jako rybička, usmívá se a má dobrou náladu. "Sue, ty máš tak odřený záda." "Od koho asi." vyštěknu na něj. "Promiň lásko, ale rozzlobila jsi mě, proto jsem se nekontroloval. Ukaž, pomůžu ti." řekne, když vidí, že si bezvýsledně snažím obléci kabát. "Díky." zabručím a chytám se k odchodu. Sam mě však ze zadu obejme a přitiskne se na mě. "Auu." vykřiknu a mám pocit, že se bolestí složím. Sam se směje: "Miláčku sorry, já zapomněl." Popadnu kabelku a zlostně třísknu dveřmi.
"Co se furt kroutíš." vyzvídá s úsměvem na rtech Jack, který mě veze k Benningtonovi. "Nic, jen mám odřený celý záda a pálí mě." "Sam je divoch, co." mrkne na mě. "Sam je v první řadě blbec." ušklíbnu se. "Nic jsem neslyšel." "Jacku, nevzal bys to za mě? Prosím!" škemrám. "Sue, víš dobře, že to nejde. Šéf by poznal, že jsi to nedělala ty a kdyby si pustil nahrávku, tak budeme mít akorát problémy." Vzdychnu: "Já bych se na to nejradši vys…" "Zadrž." přeruší mě. "Nebuď sprostá." "No, jo." odfrknu. "Kdy už tam budem?" zeptám se po chvíli. "Už se nemůžeš dočkat?," mrkne na mě, "neboj, za chvíli tam jsme." Asi po deseti minutách zastaví před dvouposchoďovým domem. "Tak hodně štěstí." popřeje mi. "Hm, budu ho potřebovat." zamručím a lezu z auta.
Zazvoním a čekám. Otevře mi asi 120 kilový golem. "Dobrý den, jsem Susan z časopisu Rock a…" "Já vím, pojďte dál, Chester už na vás čeká." Zavede mě do větší místnosti, kterou bych tipovala na Benningtonovu pracovnu. Jmenovaný sedí za stolem, kouří cigaretu a něco píše. Jakmile mě uvidí, vstane, cigaretu hodí do popelníku a jde si se mnou podat ruku. "Dobrý den." zdraví mě a usmívá se. "Dobrý den." odpovím mu a posadím se na židli naproti němu. Golem nás nechá o samotě. Zapnu diktafon a položím ho na stůl. "Popište mi vaše dětství, pane Bennington." Hodí po mě pohledem. Trochu se zarazím: "Pokud vám tedy nevadí o tom mluvit." "S vámi ne." řekne a pak se rozpovídá. Jeho vyprávění mě tak pohltí, že se soustředím jen na něj a okolní svět vůbec nevnímám. Soustředím se pouze na Chesterova pohybující se ústa a na příval slov, které z nich vypouští. Postupně mi odpoví na všechny moje otázky a když skončíme, jsem jaksi mimo. "Jsem z vás úplně omámená." řeknu a uklízím nahrávku, kterou se chystám poslechnou vícekrát, než poslouchám běžné rozhovory. "Nechcete něco k pití?" zeptá se. "Docela ráda." Přemístím se do obývacího pokoje, zatímco on jde do kuchyně. Na stole leží několik cédéček. Zvědavost mi nedá, abych se nepodívala, co poslouchá. Madonnu! "Mám všechny její desky." říká a podává mi chlazenou limonádu. "Já vím." uteče mi. "Víte?" zeptá se. "No, člověk se hodně dozví, když je novinář." vymluvím se. Nemůžu mu přece říct, že po tom, co jsem s nimi měla první interview jsem si o nich, hlavně tedy o něm, zjistila co se dalo. Když nad tím teď tak přemýšlím, sama nevím, co mě k tomu vlastně přimělo. "Co posloucháte vy?" zajímá se. "Já moc hudbu neposlouchám." "Proč?" Trochu mě tou otázkou zaskočí. Proč vlastně neposlouchám svou oblíbenou hudbu, když mám tolik CD? Přemýšlím, kdy jsem si je přestala pouštět. Od tý doby, co jsem se Samem. "Můj přítel si pouští svoje CD a na ty mí jaksi nezbývá čas. Navíc jemu se moje hudba nelíbí. Takže já poslouchám to, co pustí on." "To je ale dost velký omezování, ne?" namítne. "Už jsem si zvykla." usměju se trpce. V jeho přítomnosti se cítím moc dobře, zůstanu u něho až do večera. Ani jednou větou se nezmíní o té naší sprše. Mám pocit, že na to úplně zapomněl. Ještě než odejdu, tak mě u dveří zadrží: "Nemohli bychom si tykat? Není mezi námi žádný velký věkový rozdíl a ani nejsme tak staří, abychom si museli vykat. Já vím, že to má nabízet vždy něžné pohlaví, ale od vás bych se toho asi nedočkal." "Proč myslíte?" zeptám se s úsměvem. "Protože vy nepatříte mezi ty ženy, které by se do všeho hned vrhaly. Jste dost opatrná. K té sprše také nedošlo." Tak nezapomněl. "To máte pravdu, ale ne zase natolik, aby k tomu nemohlo dojít." "K čemu?" oči mu vzplanou nadějí. "K tomu tykání." řeknu. "Doběhla jste mě." přizná. "Tak co s tím uděláme?" zeptá se. "S čím?" "No, s tím tykáním." "Můžeme si tykat, proč ne. Já jsem Susan." podám mu ruku. "Chester, těší mě." Za tu ruku mě k sobě přitáhne a dá mi krátkou pusu. "Začíná se mi to líbit." usměju se. "Můžeme pokračovat." navrhne mi. "To určitě. Musím už jít." "Počkej, kdy se uvidíme?" "Myslím, že dřív, než se naděješ. Šéf mi totiž udělal takový překvapení a všechno, co se týká vás šesti, dal na krk mě." "Tak to je skvělej šéf." libuje si. "To jo." "A ne snad?" "Nelituju toho. Měj se. Ahoj." "Ahoj, Sue." rozloučí se se mnou.
Domů dorazím před sedmou večer. "Nějak si to protáhla, ne?" šklebí se na mě kysele Sam. "Promiň zlato. Práce, ale co ty o tom víš, když nepracuješ." zaryju si do něj s potěšením. "No dovol, já pracuju." "Hm, třikrát do tejdne jdeš do fitcentra a tam prodáváš iontové nápoje, energetické tyčinky a pomáháš holkám formovat postavu. Tomu ty říkáš práce? Nechtěj mě rozesmát, lásko." "A co to teda je, milostivá, když ne práce?" zeptá se dotčeně. Urazila jsem jeho mužskou ješitnost. "Tak takhle bych si představovala dovolenou." řeknu a zavřu se v koupelně. Stoupnu si před velké zrcadlo a snažím se podívat na ty moje záda, který mě pořád pěkně pálej. Jsou celý červený, na některých místech mám dokonce malý strupy. Jak něžného a ohleduplného mám přítele, to snad ani není možný. Ušklíbnu se v duchu. Nemůžu si je pořádně ani namydlit, jak mě při kontaktu s mýdlem pálí. Sprchovat je mohu pouze studenou až ledovou vodou, teplou to prostě nejde. Nakonec začnu litovat, že jsem si tu ledovou sprchu s Chesterem nedala. Uchichtnu se v duchu.
Do postele zalezu už v osm hodin. Jsem hrozně unavená a doufám, že se vyspím o něco lépe než na dnešek. Myslím, že bych se vyspala dobře, kdyby neměl Sam mazlivou náladu. Takhle mi nedá pokoj, dokud se s ním nemiluju. Pokud se tomu tedy dá říkat milování. Z mé strany určitě ne, já z toho nic nemám. Jsem ráda, když už je po všem a těším se, že konečně budu moci spát, ale Samovi to jednou nestačí. Jsem tak unavená, že mu nedokážu odporovat, a tak ho nechám, aby se na mě uspokojil.
Začátek nového měsíce byl strašně chaotický, trávila jsem v práci 24 hodin denně, pokud jsem někde nebyla na interview s Linkin Park nebo nedělala věci spojené s nimi mimo kancelář. U Chestera jsem byla ještě celkem pětkrát. Hodně jsme se sblížili a i s ostatními kluky ze skupiny jsem se spřátelila. I když se mi dost líbil a já jsem ho taky přitahovala, nikdy se mezi námi nic nestalo. Párkrát jsme se líbali, ale to bylo všechno. Celý ten náš vztah byl podivný, bylo to takové spříznění dvou osamělých duší, které touží po troše tepla a porozumění. Naše tělesná přitažlivost tam začala hrát roli až v době, kdy to mezi mnou a Samem začalo hodně skřípat. Ignoroval mě, byl podrážděný, nechtěl mě, odstrkoval mě od sebe a pak, z ničeho nic si mě vzal, surově a bolestivě, po těle jsem měla škrábance, modřiny a otisky Samových zubů. V té době jsem toužila po Chesterovi, ale bála jsem se před ním svléci, aby neviděl to moje hrozné tělo, za které jsem se tolik styděla. To, co mi dělal Sam, pro mě bylo hrozně ponižující a přišla jsem si jen jako nástroj pro ukojení jeho chtíče. Styděla jsem se za sebe, že se mu nedokážu ubránit, ale měl na mě moc síly a já neměla žádnou šanci. Jednou jsem to už nevydržela a vzepřela se mu, utíkala jsem před ním bytem, házela po něm vše, co mi přišlo pod ruku, ale docílila jsem jen toho, že se rozzuřil a pomstil se mi i na obličeji a krku. Nehorší bylo, že se to nadalo ani zamaskovat pudrem, všem jsem musela tvrdit, že jsem spadla ze schodů. Ještě, že teď nemám nic s LP, nechtěla bych, aby mě někdo z nich viděl, hlavně ne Chester. Jenže šéf mi oznámil, že musím k panu Benningtonovi. Nenechal se přemluvit, musela jsem tam jet já!
"Ahoj." zdravím ho, ale snažím se co nejvíc klopit hlavu, aby si mě nemohl prohlídnout. "Nerada tě otravuju, ale šéf chce další rozhovor." "Blázníš? Ty nikdy neotravuješ. Jsem rád, že jsi přišla. Dlouho jsme se neviděli." Sednu si v obýváku na gauč a čekám než přinese něco k pití. "Tak, co byste chtěla vědět tentokrát, paní novinářko?" usmívá se na mě. Natahuji se pro skleničku, chci se napít, nějak mi vyschlo v krku. Vezmu ji do ruky a ta se mi z ničeho nic rozklepe. Zatracený nervy! Tohle mi teď dělají často. Obejmu ji oběma rukama, ale moc to nepomáhá, mám pocit, že ji upustím. "Bože, Sue!" Chester ke mně přiskočí, vezme mé ruce do svých a pomáhá mi pít. Tu si všimne mých zapudrovaných modřin. "Sue, co se ti stalo? Zvedni hlavu." Snaží se mě vzít za bradu a otočit obličejem k sobě. Uhýbám před ním a krčím se. Nakonec se mu to přeci jen podaří a já se na něj musím podívat. "Proboha, od koho to máš?" zeptá se. "Proč od koho? Spadla jsem ze schodů." snažím se mu namluvit. Celá tahle situace je mi nepříjemná. "To nejsou modřiny od pádu ze schodů, to namlouvej někomu jinýmu." Na chvíli se odmlčí a prohlíží si mě. Pak řekne zlostně: "Máš to od něj, že jo? Ten kretén tě mlátí. Jak dlouho? Řekni." "Spadla jsem ze schodů." opakuju. "Blbost. Máš je i na těle, že jo? Proto jsi mě vždycky odstrkovala a nedovolila jsi mi se tě ani dotknout, jen tě líbat." Sklopím oči a zarývám je do země. Prokoukl mě, nemá cenu mu něco nalhávat a ani nechci. "Svlékni se." nařídí mi. "Co?" vytřeštím oči. "Povídám ti, svlékni se. Chci vidět, kde všude máš ty modřiny." "To nejde." zašeptám. "Proč? Je to tak zlý?" Přikývnu a hryžu se do rtu, abych se nerozbrečela. Přistoupí ke mně a vezme mě za ruku: "Sue, prosím tě nech mě se na to podívat." "Posaď se." řeknu. Poslechne mě a sedne si. Zhluboka se nadechnu a začnu se svlékat. Nic neříká, je úplně zticha ani se nehne. Jen když po něm střelím pohledem, vidím jeho vytřeštěné oči, jak kloužou po mém odhalujícím se těle. Nakonec před ním zůstanu stát úplně nahá. Vypadá jakoby ani nedýchal. "Takový prase. Čekal jsem hodně, ale tohle…bože Sue, proč jsi mi to neřekla? To totiž už není obyčejné mlácení. Dělá ti to při tom, že jo? Znásilňuje tě. Mám pravdu?" Mlčím a šíleně se stydím. Stydím se za sebe. Vstane a jde ke mně. Znovu mě uchopí za bradu a donutí podívat se mu do očí. Pak mě jemně obejme kolem pasu. "Kdybys mi to hned řekla, nikdy bych mu nedovolil, aby ti takhle hnusně ubližoval." V jeho náruči se cítím bezpečně, tisknu se k němu a chtěla bych v ní i umřít. Líbá mě na ústech, na obličeji, na krku…I když se mi to líbí, jsem křečovitá, čekám, kdy přijde nějaký výpad, jako u Sama. Nejspíš to vycítí, protože zašeptá: "Neboj se, já ti neublížím." "Já vím, já to přece vím, promiň, přesto, já prostě…nemůžu. Nezlob se." omlouvám se mu. Překvapeně se na mě podívá: "Neomlouvej se, nemáš za co. Nemám důvod se zlobit. Já to chápu. Nemusíme se přece milovat. Jen mě nech se tě dotýkat…Nic ti neudělám. Věř mi. Nech mě tě přesvědčit, že jsem jinej. Sama víš, že jsem si tím prošel ve čtrnácti taky a bylo to…" Položím mu ruku na ústa: "Já vím, nemusíš o tom mluvit. Je to těžký." "Pomůžu ti se z toho dostat, jen mi prosím tě musíš věřit." naléhá. "Věřím ti." řeknu. Skloní se a vtiskne mi do dlaně polibek. Zavřu oči a přijímám jeho doteky a polibky. Vnímám je a jsou pro mě jako léčivá mast na moje rány, na těle i na duši. Položí mě na gauč a já ho nechám, aby si se mnou dělal, co se mu zachce. "Jsi tak krásná…" šeptá mi mezi polibky. Nenechá mě, abych mu cokoliv oplácela. Tu hodinu, kterou spolu strávíme, věnuje celou jenom mně. Zahrnuje mě něžnostmi, kterých jsem se u Sama nedočkala ani na začátku našeho zamilovaného vztahu. A že to jsou něžnosti v pravém slova smyslu. Mám pocit, že jsem v jiném světě, v ráji, ze kterého už nechci nikdy odejít. Pak mě napadne. Nezemřela jsem mu opravdu v té náruči? Nejsem v nebi? Jak by tohle mohlo být jinak možné? Ne, nemiluje se se mnou, ale je to krásnější, než jakékoliv milování, které jsem kdy prožila…
Ležíme vedle sebe a Chester přejíždí prstem od mých rtů, přes ňadra, až k podbřišku. Vždy, když doputuje až tam dolů, trochu se prohnu a zhluboka nadechnu. Líbí se mu to, čím dál častěji tam sklouzává a dráždí mě. Při tom se mi dívá zblízka do očí a pokaždé se usměje, když vidí moje reakce. Pohledem zavadím o hodinky na jeho levé ruce a všimnu si, že už je pět hodin! V tu chvíli je pocit bezstarostnosti, do kterého mě dostal, ten tam a já spadnu zpět do tvrdé reality. A že je ten pád tvrdý. "Proboha, já už měla být dávno v práci!" vyjeknu a hledám své oblečení. Nejlegračnější na tom je, že jediný, kdo se z nás dvou musí oblékat, jsem já, protože Chester je od samého začátku, co mi přišel otevřít, oblečený. "Šéf mě zabije." běduju a hledám diktafon. "Jestli chceš, pojedu s tebou a vysvětlím mu to." nabízí mi Chester. "Ne, to nejde. Jak by si mu chtěl vysvětlit, že nemám ten rozhovor, když jsem u tebe byla? To ne." vrtím hlavou. "Já už si něco vymyslím. Třeba, že jsi nebyl doma a na zpáteční cestě jsem se dostala do kolony. Hlavně, kdyby k tobě někdo volal z naší redakce, tak to neber. Prostě nejsi doma." Zvláštně se na mě dívá, vím co mi chce říct, a proto ho předběhnu: "O mě si nedělej starosti, není doma. Teď se budeme tři dny míjet, když on jde domů, tak já do práce." Nevypadá však, že bych ho tím nějak uklidnila. Nakloním se k němu a políbím ho: "Díky. Bylo to nádherný." řeknu a myslím to smrtelně vážně. "Ahoj. Ozvu se ti." rozloučím se a spěchám k autu. Vím, že toho má na srdci víc a snad proto spěchám rychleji, než je nutné.
Otevírám dveře od bytu. Uběhl další měsíc. V práci je vše v pohodě. Můj osobní život, je vcelku poklidný, i když musím uznat, velmi propletený. Žiju s někým jiným, spím s někým jiným. Stále žiju se Samem, za to, co mi provedl se mi hrozně moc omlouval, prý neví, co to s ním bylo. Ani nevím, proč jsem ho neudala, nic už k němu necítím, je mi ho spíš líto, asi proto jsem to neudělala. Žijeme spolu, jíme spolu, spíme společně v jedné posteli, ale jeden druhého jako bychom neznali. Spíme vedle sebe, nikoliv spolu. Mé tělo už nehyzdí modřiny, škrábance nebo otisky zubů, teď ho naopak zdobí důkazy lásky. Důkazy od člověka, do kterého jsem se šíleně zamilovala. Ta naše zamilovanost je tak intenzivní, že jsem zjistila, že jsem těhotná. "Same?" zavolám, odložím si kabát a kabelku a jdu do kuchyně. Chci zavolat znovu, když z ložnice uslyším nějaké zvuky. Po špičkách se připlížím ke dveřím a těším se, u čeho ho zase nachytám, jenže obraz, který se mi naskytne škvírou pootevřených dveří mi vyrazí dech. V posteli, kde jsme se ještě před dvěmi měsíci milovali, zastihnu Sama s jeho drahou polovičkou, v choulostivé situaci. První šok mi způsobí to, že se s ní válí v posteli, kde kromě něho spím i já. Druhý šok je však příliš silný, způsobí ho to, že v posteli se Samem není ona, ale on!! "Proboha." vyletí mi z pusy. V tu chvíli si mě všimnou. Uskočím dozadu a spěchám pro kufr, do kterého bezmyšlenkovitě házím své věci. "Susan…" uslyším za sebou. Sam mě chytne za ruku. "Nesahej na mě." zařvu a vytrhnu se mu. "Susan, ty žárlíš?" "Co?" mám pocit, že špatně slyším. "Jinak nechápu, proč tak vyvádíš." řekne. "Proč tak vyvádím? Ty se ještě ptáš proč? Já jsem dva roky spala s homosexuálem nebo bisexuálem nebo co vlastně jsi. A spala jsem v posteli, kde jsi se válel bůhví s kým. Ne, nežárlím, protože jsi mi už dávno lhostejný. Kdybych tě totiž měla ráda asi bych se teď z toho zhroutila. Jen doufám a prosím, aby to dítě, které čekám nebylo tvoje!!" křičím. "Tak tohle to na mě holčičko nehodíš. Tohle ne. To si nadrobil ten tvůj Chester. Tak ať si to taky hezky vyžere on." spustí na mě. Když vidí můj překvapený výraz, zasměje se: "Myslíš si, že o vás nevím? Že nevím, že jsi se s ním válela, ještě, když jsme spolu my dva spali?" "To není pravda." bráním se. "A nedělej si naději, protože to může být tvoje dítě stejně jako jeho." I když vím, že to dítě je určitě Chestera, protože jsem to počítala a doktor mi to potvrdil, řeknu to naschvál, aby si nemyslel, že z toho jen tak vyklouzne a zodpovědnost žádná. "Pro ostatní věci si přijdu příští týden. Nemusíš se bát, že by ti tady po mě něco zbylo. Prosmýknu se kolem něho a spěchám ke dveřím, abych odtud co nejdříve vypadla. Na chodbě potkám to individuum, co se s ním válelo v posteli. "Proč tak vyvádíš? Mohla jsi se k nám přidat." řekne mi a já mám pocit, že můj choulostivý žaludek vyhodí dnešní oběd tomu úchylovi do ksichtu. Popadnu kufr, kabát a kabelku a třísknu dveřmi. Teprve čerstvý vzduch mi trochu pomůže se vzpamatovat. Nasednu do auta a už za čtvrt hodiny zvoním u Chestera.
Jakmile mi otevře, vrhnu se na něho: "Lásko, miluj mě. Potřebuji se milovat s někým normálním. Miluj mě a na nic se neptej, prosím tě teď ne!" říkám a svlékám ho. Nemusím ho dvakrát přemlouvat, pomáhá mi s oblečením, ale je na něm vidět, že je mým chováním překvapen. Za stálého líbání a svlékání, naše věci jsou všude po zemi, se přemístíme do ložnice, kterou jsem už tolikrát navštívila. Když si chce vzít kondom, zarazím ho: "Nemusíš." Nechápavě se na mě podívá. "Věř mi Chestí, není to nutný." "Ty…" "Ne, teď ne. Prosím!" přeruším ho. "Pak ti všechno povím, ale teď se neptej." A tak se neptá a miluje se mnou. Oddávám se mu víc než kdy jindy, jako bych tím smazávala všechen sex se Samem. Protože to nikdy nebylo milování, ale pouhý, povrchní sex, teď už to vím, díky Chazovi.
Ležím u něho a hladím ho po těle. "Sue, co se stalo?" zeptá se mě. "Načapala jsem Sama v naší posteli…" "Ty ho máš po tom všem ještě pořád ráda?" skočí mi do řeči. "Ne, poslouchej mě. Načapala jsem ho v naší posteli s klukem." "Cože?" "Chápej, byl to pro mě šok. Bylo to v posteli, kde jsem spala, kde jsme se spolu ještě nedávno milovali (?)." ušklíbnu se. "Proto jsi přišla, vadí ti to, že jo?" "Vadí mi to, samozřejmě, protože…kam jdeš?" zeptám, když vidím, že vstává. "Už to chápu, já jsem byl pro tebe jen utěšitel v těžkých chvílích. Za nic jinýho mě nemáš." "Co to povídáš." vyděsím se. "A není to tak?" "Není! Víš proč mě to vadilo? Protože jsem si uvědomila s jakým člověkem jsem to žila a spala dva roky. Ale ne proto, že bych ho měla ráda. Už dobu, před tebou, náš vztah pokulhával, vlastně od samého začátku nebyl ideální a pak, když jsi přišel ty, tak se zastavil na mrtvém bodě, na bodě, ze kterého nemůžeš dopředu ani zpátky, veškerý cit ve mně pomalu uhasínal, i když jsem se tomu bránila, protože jsem se bála si s tebou něco začít, moc jsem tě neznala, ale pak, když jsi se ke mně onehdy zachoval tak hezky, tak už jsem se tomu nebránila a ten posledek citů, které jsem k němu cítila, ale které se už v té době nedaly nazvat láskou, úplně pohasly. A teď jsem potřebovala být s někým normálním, s někým koho mám moc ráda, abych se zbavila toho hnusnýho poctu, že jsem spala s takovým člověkem." Vrátí se do postele: "A on tě viděl?" Čekala jsem, že řekne něco jiného. "Viděl." řeknu sklesle. "A co?" "Ptal se mě proč tak vyvádím, a jestli žárlím. Tak jsem mu vpálila do ksichtu, že mi je absolutně lhostejný a že vyvádím jen proto, že jsem dva roky spala s homosexuálem nebo bisexuálem a spala v posteli, kde se válel bůhví s kým. Že kdybych ho měla ráda, tak bych se z toho na místě zhroutila. A že doufám, že…" zarazím se a pohlédnu na Chestera. "Že co?" naléhá. "Že to dítě, které čekám není jeho, ale… tvoje." Asi na minutu oněmí. "A on?" "Prý o nás dvou ví a že to dítě je určitě tvoje. Tak jsem mu řekla ať si nedělá naděje, že to dítě může být jeho stejně jako tvoje." "Takže je jeho." řekne zklamaně. "Není, je tvoje. Počítala jsem to a i doktor mi potvrdil, že jsem v prvním měsíci. A se Samem to bylo naposledy někdy před dvěma měsíci. "A proč si mu to teda říkala?" "Aby si nemyslel, že to jednoduše hodí na tebe a jeho se žádná odpovědnost týkat nebude. Ale tentokrát měl pravdu. Takže co jste si nadrobil, pane Bennington, to si doufám také sníte." usmívám se. "Velmi rád, slečno Heidnová." řekne a políbí mě. Natáhnu se pro diktafon, který je na nočním stolku: "Tak a teď uděláme ten rozhovor pane Benningtone, který dlužím šéfovi asi už přes měsíc. Takže první otázka: Kolik jste měl žen a se kterou jste měl nejlepší sexuální zážitek?" "No, žen jsem měl opravdu hodně, ten počet si raději nechám pro sebe, abyste z toho neměla šok." Hodím po něm polštář. Chytí ho a odhodí na zem. Chci se do něj pustit pěstmi, je rychlejší, povalí mě, nalehne na mě a trochu mě pod sebou přidusí. I když leží celým svým tělem na mém, cítím, jak je v oblasti mého břicha opatrný, bojí se, aby nějak neublížil našemu dítěti. "A nejlepší sexuální zážitek? No přeci s vámi paní novinářko." zazubí se na mě. "Slečno." opravím ho. "Ó, promiňte. Tak tedy slečno. Tu slečnu budeme muset napravit. Co takhle paní Benningtonová, líbilo by se vám to?" "Nic lepšího nemáte?" ptám se nenadšeně. Šmátrá kolem sebe a hledá polštář, který jsem po něm hodila, aby mě mohl udusit. "Ne, ne odvolávám, myslím, že s paní Benningtonovou se spokojím." směju se, protože mě jeho vlasy lechtají v obličeji, jak se přes mě natahuje. Vezme mě tedy na milost, ale vytrhne mi diktafon z ruky: "Už toho nech." "Tohle mu ale přeci nemůžu dát." bráním se. Vklouzne mezi moje stehna: "Tak mu nic nedávej. Teď máme možnost dělat mnohem příjemnější věci a bez tohohle." Odhodí krabičku kondomů. A tak se milujeme za bílého dne v Chesterově ložnici a plánujeme společnou budoucnost.
Za týden si jedu pro zbytek svých věcí. Byt je Samův, já se stěhuju k Chesterovi. Chaz jede pro jistotu se mnou, kdyby měl Sam nějaký problém. Nedal si vymluvit, že je to zbytečný. Otevírám byt stejně jako před týdnem. Tentokrát nevolám. Jen si jdu pro tašky a kufry, abych se sbalila. Chester na mě čeká v kuchyni. Myslím si, že byt je prázdný, ale v ložnici narazím na spícího Sama. Nebudím ho, jen si balím zbytek svých věcí. Za chvíli to mám a chci odejít, otočím se a on za mnou stojí. Leknu se, až upustím tašku. Vůbec jsem ho neslyšela. "Vyděsil si mě." "Tak ty mě opouštíš?" "Jo, už je to tak." řeknu chladně. Chci odejít, když mě chytí za ruku. "Počkej. Ani se nerozloučíš? Přeci jsme spolu byli dva roky." "Myslím, že to není nutný."odpovím klidně. "Pusť mě." "Nee." řekne a tu ruku my ještě víc stiskne. "Auu, pusť, to bolí." "Pojď, ještě jednou si spolu užijeme. Stejně jsi byla ze všech, co jsem za poslední dva roky měl, nejlepší." Neudržím se a vrazím mu pořádnou facku. Rozzuří se, popadne mě a hodí na postel. "Netvrď mi, že ten tvůj je lepší než já, vždyť my jsme si v posteli tak rozuměli." Obkročmo mi sedne na stehna a rozepíná si zip u džínů. "Nech mě, slyšíš." zakřičím. "No tak, uklidni se. Bude se ti to líbit." Chci začít řvát, jenže on mi přikryje rukou pusu. "Povídám ti buď zticha." řekne vztekle. Teď už nemám možnost volat Chestera o pomoc. Myslela jsem, že to zvládnu, ale nějak se mi to vymklo z rukou. Najednou uslyším Chaze. "Susan?" Hlas se k nám blíží. Pak se otevřou dveře. Uleví se mi jen trochu, protože když poměřím Samovu vysokou, vypracovanou postavu s Chesterovou štíhlou o půl hlavy menší, nemá Chaz šanci. Sam ze mě sleze a posměšně si Chestera měří. "Nechceš se k nám přidat? Právě se loučíme." "Drž hubu kreténe, buď rád, že jsem ji poslechl a nešel tě udat za to, co jsi jí dělal, ty prase." ozve se Chester. Pomůže mi vstát z postele a utře mi slzu, která se mi kutálí po tváři. "Pojď půjdeme." tahám ho za rukáv. Jenže Chaz stojí proti Samovi jako beran a nemíní se hnout z místa. "Když jsme se tady takhle hezky sešli, tak si to s tebou konečně vyřídím ty úchyle." To, co se potom začalo dít nebylo nic hezkého. Chester se na Sama vrhnul a srazil ho k zemi. Sam takový výpad nečekal a než se vzpamatoval, dostal několik ošklivých ran. Chaz, ačkoliv menší a drobnější, byl mnohem mrštnější a lépe uhýbal před Samovými ránami. I přesto dostal několik kopanců do břicha, zad a rány do obličeje. Křičela jsem na ně, nadávala, plakala, ale oni mě nebrali vůbec na vědomí. Nakonec se podařilo Chesterovi vyrazit Samovi dech. Mohutný, neohrabaný golem se složil na kolena a lapal po dechu. Chester ho zezadu pevně chytnul okolo hrudníku a jak mohl, tak nadzvedl. Pomohlo to. Sam se svalil na postel a na víc neměl. Chaz mě vzal za ruku a odvedl celou vynervovanou do auta, sám se vrátil pro moje věci a naskládal je do kufru auta. "Je ti dobře? Promiň, jestli jsem tě tak vyděsil." omlouval se. Utřela jsem mu červený potůček krve, který mu tekl z koutku úst. "Jsem v pořádku." Něžně mě políbil a přitom zaklel bolestí. "Měl by sis zajít k doktorovi." řekla jsem. "Ne, to je dobrý." odpověděl a naštěstí bylo.
Vzali jsme se a narodil se nám chlapeček. Nyní mu jsou dva roky. Chester dál zpívá s Linkin Park, já jsem zatím doma s malým, ale až půjde do školy vrátím se do redakce, zase jako novinářka. O Samovi vím, že měl autonehodu a teď je na vozíčku. Svůj byt prodal a odstěhoval se do San Franciska. S Chester nám to skvěle klape, poprvé za svůj život, můžu říct: " Jsem opravdu šťastná!!!"
Hmm
(Terezka, 1. 10. 2008 13:23)