"Tak co? Jak jsi dopadla? Udělala jsi to?" křičí moje sestra a žene se ke mně. Ještě moment ji napínám a pak vykřiknu: "Udělala!! Mám to v kapse!!" Padneme si do náručí a smějeme se na celé náměstí, až se po nás lidé otáčejí a nechápavě vrtí hlavami. Vím, že nás považují za blázny, protože neví, o co se jedná, ale nám je to v tu chvíli jedno. Dnes je můj zatím nejšťastnější den v životě, jelikož jsem udělala maturitu! Moje sestra ji dělala před týdnem a měla samozřejmě vše za jedna. U mě už to bylo horší, ale zvládla jsem to taky! Kdyby to někomu ještě pořád nedocházelo, tak jsme dvojčata - jednovaječná. Lišíme se pouze povahou a pak barvou očí. Zatímco moje sestra má nádherně modré, jaké má málo kdo, já mám typické tmavě hnědé. A povaha? Vždy jsem dostávala Lenku za vzor, jelikož ona byla (a stále je) inteligentní, zodpovědná, cílevědomá, pilná, hodná, milá s mnoha zájmy a koníčky. Já byla její horší "já". No prostě rebel první kategorie. Školu jsem vždycky nenáviděla, nechtěla se učit, nechodila jsem do žádných kroužků, domácí úkoly opisovala ve škole od spolužáků. Ne že bych byla blbá jako poleno, to ne, ale prostě mě to nebavilo a vždy jsem si raději vybrala tu snazší cestu a nikdy neměla nějaké vytoužené cíle. Vždycky jsem spíš kamarádila s klukama a lítala z průšvihu do průšvihu. Přesto si myslím, že co se týče citů jsem citlivější než moje dvojče, i když to tak nevypadá. Na povrchu mám tvrdou slupku a jen tak někdo ji nerozloupne, ale uvnitř jsem něžná, jemná dívka s mnoha sny, jenže to málo kdo ví, protože na rozdíl od své sestry, nedávám city najevo a tvářím se ledově a bezcitně. I tak si však s Lenkou rozumíme a máme se rády. Nikdy jsem na ní nežárlila, nezáviděla jí její úspěchy nebo abych ji snad nesnášela.
Vyrazíme si do cukrárny oslavit naši zkoušku dospělosti. "Stejně jsem zvědavá, co nám naši dají za tu maturu." přemýšlím a cpu se oblíbenýma větrníkama. "Mamka říkala, že budeme koukat." řekne Lenka a přitom si olizuje všech deset prstů, které má olepené od kremrolí. Rodiče jsou šťastní, že jsem je nezklamala a udělala to, zapíjíme náš úspěch čokoládovým likérem a oni se záhadně usmívají. Pak před nás položí taťka bílou obálku: "Tak a tady máte něco od nás…" Vrhnu se na obálku jako první, abych vykuchala její vnitřek. Jsou v ní dva barevné lesklé přeložené listy. Vezmu jeden a čtu: "Letenka do USA na červenec a srpen…páni!!" Skočím našim kolem krku: "To je super, ale kde jste na to vzali peníze?" "To není důležitý," řekne mamka, "hlavně, že máte radost." Strčím do Lenky, která stojí jako přikovaná. Konečně se probere: "To je nádhera." vydechne. Obejme rodiče a každýmu dá pusu na tvář.
A tak se začínáme balit. Obě máme dohromady osm kufrů a taťka se rozčiluje, jak to všechno, co s sebou (podle něho zbytečně) táhneme, naskládá do auta. Nakonec to tam přeci nějak nacpe, ještě letenky, já na uši walkmana s kazetou mé nejoblíbenější skupiny Linkin Park a můžeme vyrazit směr Praha - Ruzyňské letiště. Lenka, co se mnou sedí vzadu nad tím kroutí hlavou, nechápe, jak něco takového jako jsou Linkini, můžu poslouchat. Nevšímám si jí, já taky zrovna dvakrát nejsem odvařená z toho, když si doma pouští ty své Beethoveny, Bachy, Mozarty a kdo ví co ještě. Linkin Park zbožňuju už od svých 15 let a její dva zpěváky úplně žeru, tedy hlavně Chestera!! A tak zatímco Lenka horoucně vypočítává na prstech, co všechno by chtěla navštívit a jaké jsou její cílem téhle cesty, já mám jen jeden jediný. Setkat se s Linkin Park (Mikem a Chesterem, hlavně tedy s Chesterem - po kterém mé srdce touží)!!
Letiště praská ve švech. Rozloučíme se s rodiči. Pac a pusu, jo budeme se snažit psát, pošleme pohledy, snad to dojde. Nalodíme se do letadla, zamáváme, letadlo ještě nevzlétá a já už pomalu usínám…
Teda, musím říci, že USA je nádherné. Naše výprava začala na východě a postupovala na západ, kde se mohl vyplnit můj největší sen. Navštívily jsme neznámější města, různé přírodní úkazy, památky a skoro celý červenec byl pryč. Mrkly jsme na stát Arizona a především na město Phoenix, odkud pochází Chester a pokračovaly do Kalifornie. 27.července jsme doputovaly do Los Angeles. Dech se mi tajil, když jsem vystupovala z letadla. Palmy, krásně teplé slunce, vlahý větřík a ohromné město před námi. Prošly jsme si celé L.A., navštívily, co se dalo a mě se tu hrozně zalíbilo. K úplnému štěstí mi však ještě chyběl ten můj dávný sen. A ten se mi jednoho večera nečekaně splnil. Seděla jsem v jednom nočním baru, Lenka už dávno odešla do našeho hotelu, ale mě se ještě nechtělo spát. Míchala jsem lžičkou v horké kávě a přemýšlela o všem možném. Asi v jedenáct jsem zaplatila a chystala se k odchodu. Procházela jsem zrovna tmavou vstupní chodbou, když do mě někdo zprudka vrazil. Upadla jsem na zem a osahávala si nos, který mě šíleně bolel. V dlani jsem ucítila něco mokrého a lepkavého; krev. Chytila jsem se za nos. "Jsi v pořádku? Moc se omlouvám. Je tu děsná tma, neviděl jsem tě." Dotyčný si ke mně klekl na zem a já v něm poznala Roba z Linkin Park. "Kdyby mi netekla z nosu červená, požádala bych tě o autogram." řekla jsem. "Hlavně, že tě neopustil humor." usmál se. "Ukaž, podívám se ti na to. Snad jsem ti ho nezlomil." Vzal mě na světlo: "Nevypadá to zrovna dvakrát hezky. Jsem tady pěšky, musím zavolat klukům, aby pro mě přijeli, pak tě hodíme do nemocnice. Požádal číšníka, aby mi na ten můj zraněný nos přinesl sáček s ledem a sám šel volat. Seděla jsem na židli a cítila, jak mi nos natýká čím dál víc. No nazdar, budu mít nos jak okurku. Do konce prázdnin nebudu moct vyjít na ulici a teď mě ještě uvidí kluci z LP. Rob pro mě přišel asi za deset minut. "Pojď, už jsou tady." řekl. Zrudla jsem předem, to je skvělý, uvidím mě celou nateklou. Venku v autě se mačkalo všech pět kluků. "Volové, museli jste přijet všichni? Kam si asi sedne?" rozčiloval se Rob. "Může klidně ke mně na klín." ozve se ze zadu. Hodím pohledem na zadní sedadlo a uvidím Chestera, jak se na mě vesele zubí. "Tys jí ale zřídil Robe." neodpustí si a důkladně si mě prohlíží. "To jste se prali nebo co?" popichuje dál. "Buď už radši zticha Chazy." zašklebí se na něj Rob. Nakonec jsem si sedla dopředu k Mikeovi, který řídil. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcátka nad předním sklem, uviděla jsem v něm Chesterovi krásné hnědé oči, jak se na mě upřeně, ale zároveň poťouchle dívají. Nejradši bych mu skočila po krku. Ten kluk mě dokonale vytočil. Nevzmohla jsem se na jediný odpor. Určitě mě považuje za ušlápnutou putičku. No, jen počkej chlapče, já ti ještě ukážu.
V nemocnici mi nos ošetřili. Naštěstí ho nemám zlomenej, ale jen naraženej. Otok také není zase tak hrozný, jak jsem se obávala. Oddychnu si, když mi doktor řekne, že za několik dní splaskne. Kluci čekají venku. "Tak co?" zeptá se hned Rob. "V pohodě. Zlomený to nemám a tohle," ukážu si na mírný otok "brzo splaskne. Hodíte mě do hotelu?" zeptám se a vyhýbám se Chesterově pohledu. Budu si přeci jen jistější, až mi to zmizí. Jenže klukům se nechce. Jsem ráda, že se mě tak rychle nechtějí zbavit, ale vadí mi ten můj nos. Nakonec mě přemluví a jedeme si sednou do jedné prima restaurace a tam zůstaneme. Kluci jsou to úžasný. Jediný, kdo mě trochu zklamal je Chester. Moc se s námi nebaví, popíjí pivo a pozoruje mě, jako pod rentgenem. A pokud něco prohodí, tak popichuje a provokuje a skoro vždy na mojí adresu. Už se nenechávám vykolejit, trefně a pohotově mu odpovídám, až z nás kluci padají smíchy pod stůl. Při pohledu z okna, se mi zdá, že je nějak moc světla. Podívám se na hodinky a zjistím, že je šest hodin ráno. Kruci, jak se dostanu do hotelu, pěšky je to hodina, na taxík nemám peníze a kluci nemůžou kvůli alkoholu. "Já tě odvezu." řekne náhle Chaz. "Mikeu, hoď mi klíčky. Hodím slečnu do hotelu." Když však vidí, že stále stojím na jednom místě dodá: "Pokud se tedy se mnou nebojíš jet, Zuzi." Krev se ve mně vaří, ale pokud nechci dorazit až někdy v sedm, nic jiného, než s ním jet, mi nezbývá. Ví to moc dobře, a proto si ještě přisadí: "Neboj nic si k tobě dovolovat nebudu, nechci, aby mě zavřeli za zneužívání nezletilých." "Ty takovej pinďa má co říkat, fakt. Divím se, že ti vůbec nechali udělat řidičák." ušklíbnu se. V očích mu blejskne, ale přestane špičkovat a za úplného ticha, kdy slyšíme pouze slabě hrající rádio, které cestou pustil, mě odveze k hotelu.
Vystoupím z auta a nechápavě hledím na Lenku, která ke mně běží. "Stalo se něco?" leknu se. "To je dobrý, ty se vrátíš v půl sedmý ráno a ptáš se, jestli se něco stalo." rozčiluje se. Pak si všimne mého nosu: "Spíš bych se měla ptát já tebe, co se tobě stalo." "To nic není. Jen do mě někdo vrazil." odbydu ji, protože je mi to její vyptávání nepříjemné už proto, že Chester neváhá vylézt z auta, místo aby odjel a teď si nás obě mírně zmaten prohlíží a srovnává, jak ve výkladní skříni vystavené zboží. "Co je? Musíš se tak na nás dívat? Schovej si ty svý rentgeny za sluneční brejle, buď tak hodný, ano?" obořím se na něj. "Ale Zuzi, snad bys nežárlila, že si prohlížím tvoje dvojče." usměje se na mě nevině. "Kdo to je?" zeptá se mě Lenka. "Jen se ho zeptej sama, však on ti to rád poví." řeknu a směrem k Chazovi dodám: "No co tak koukáš? Každej nezná a nežere Linkin Park." Nenechá se zviklat: "Ale ty jo, viď?" Neřeknu ani popel, otočím se na botě, odejdu do hotelu a nechám je tam samotné. Čekám, že se Lenka přihrne hned za mnou, ale půl hodina je pryč a ona nikde. Podívám se z okna. Ti dva tam pořád ještě stojí a zrovna se něčemu smějí. Tajně je pozoruju za záclonou, ale dávám si dobrý pozor, aby mě ani jeden z nich neviděl. Co si furt můžou povídat, sakra! Neměla jsem je tam nechávat samotné, ještě si s ním Lenka něco začne. Ale mě to přece může bejt úplně jedno, ať si začne, když chce. Jenže jak mi to může bejt jedno, když jsem do Chaze celá pryč a on se klidně vybavuje s mou sestrou, s mým dvojčetem. Určitě mu okouzlili ty její studánkové oči. Jinak nevím, protože jsme úplně stejné. Ano, určitě oči nebo snad ta její úžasná povaha? No jo, moje okouzlující sestřička. Rozloučí se až kolem osmé hodiny! Konečně!
Další dva týdny utekly jako voda. Mezitím se Lenka stačila seznámit s celou skupinou a teď s nimi tráví hodně času. Podívejme se jak rychle zapomněla na své cíle téhle cesty. Stačilo potkat šest skvělých kluků a je po všech plánech. A to je ještě nedávno odsuzovala. Můj životní sen mi sebrala ona. Nechodím s nimi, teď se naše role vyměnily, zatímco ona se přátelí s Linkinama, já navštěvuji různá muzea, galerie a památky. Jenže to také nejde věčně, a tak nyní trávím skoro všechen čas v hotelu. Jediné, co dělám každý večer je, že vezmu skicák, tužku a jdu na jedno místo, které jsem objevila při jedné z mnoha mých procházek po okolí. Sednu si do trávy, pozoruju západ slunce, vnímám teplo jeho paprsků, píšu zamilované básničky nebo bolestivé písničky a pláču. Všude kreslím zlomená srdce, přesně taková, jako je to moje a těším se domů. Za tu dobu jsem stihla našim napsat plno pohledů a dopisů a to jsem si při odjezdu myslela, že na to nebudu mít vůbec čas. Všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala. Sice jsem se setkala s LP, ale kdybych předem věděla, jak to dopadne, tak bych je raději nikdy nepotkala a vůbec neletěla do USA.
Zrovna se vracím z dalšího večerního posezení, oči zarudlé a oteklé od pláče, když mi někdo v recepci hotelu zastoupí cestu. Zvednu hlavu a uvidím Mikea. Nechápu, co tady dělá, vždyť Lenka za nimi odešla někdy před dvěma hodinama. "Lenka tady není," řeknu proto. "Já jsem nepřišel za Lenkou, ale za tebou." Překvapeně se na něho podívám. Dlouze se mi zadívá do tváře. Dlouho to nevydržím a sklopím oči. "Ty jsi plakala?" zeptá se. Neodpovím. "Co jsi mi chtěl, Mikeu?" "Proč se nám vyhejbáš, Zuzi?" Ušklíbnu se: "Máte přece Lenďu. Je stejná jako já, tak nechápu, o co ti jde. Nebo se snad mýlím?" Tváří mu přelétne úsměv. Považuje mě za malou urážlivou holku? Zhluboka se nadechnu a míním odejít, když mě chytí za rukáv. "Tak to se tedy mýlíš, protože ona není vůbec taková jako ty." "No jasně, to máš pravdu, protože ona je mnohem lepší než já. A když to víš, nevím, proč jsi vlastně přišel." vyletím. "Já jsem ale nic takovýho neřekl. To tvrdíš ty." odpoví klidně "A není to snad pravda? mám toho plný zuby. "Ne, tak to tedy není." řekne. Vytrhnu se mu a odcházím. Ať si dělá legraci z někoho jinýho. Náhle za mnou zavolá: "Chester si myslí, že to je kvůli němu." Otočím se: "Proč?" "No to já nevím, prej jste si asi nepadli moc do oka." "On mně padnul do oka až moc." řeknu potichu pro sebe a vzdychnu. "Cože?" zeptá se. "Ne nic. Jen mu vyřiď, že s ním to nemá nic společnýho. Ahoj Miku." "Večer v devět hrajem v klubu "Sun", nechceš přijít?" Po chvíli naprostého ticha řeknu: "Možná, ale nic neslibuju." Mike se usměje: "A už nebreč, vždyť on tě má taky rád." Než stačím cokoliv říct, je pryč.
Sedím na posteli a přemýšlím. Mám jít, nemám jít. Na hodinách bude osm. Nejvyšší čas se začít připravovat, pokud tedy půjdu. A najednou pocítím obrovskou touhu ho vidět, náhle mi hrozně chybí, potřebuji být v jeho blízkosti. A tak ani nevím jak, se obléknu a nalíčím. Dám si na sobě hodně záležet, abych vypadala k světu a už v půl deváté nasedám do taxíku.
Do klubu dorazím asi deset minut po deváté. Koncert už začal. Chester s Mikem se prohánějí po pódiu a jsou ve svém živlu. Kolikrát jsem si přála je vidět na živo koncertovat. Chesterovi to moc sluší. Má rošťácký rozcuch na svých černých vlasech, černé kalhoty a khaki košili, na očích černé brýle, přesně jako v Live in Texas. V sálu je plno, není si kam sednout. Pak vpředu zahlédnu Lenku. Popíjí kolu a zpívá. Proderu se k ní a křiknu ji do ucha - ahoj! "Ahoj, Zuzi." obejme mě. Takové přivítaní jsem tedy nečekala. "Tak tě Mike nakonec přeci jen přemluvil." raduje se. Aha, takže oni se na mě domluvili. To je tedy hezký. Nemám však čas nad tím nějak víc přemýšlet, jelikož kluci oznamují písničku In The End, kterou fakt žeru! Zpívám, až jsem celá ochraptělá, na konci koncertu už nemůžu skoro mluvit. Ale ten zážitek za to stál. Diváci, křičí, chtějí přídavek. Tak kluci začnou hrát první pomalé tóny písničky My December, kterou jsem ještě neslyšela ani zremixovanou, natož původní. Je nádherná, jsem z ní celá omámená. I když lidi chtějí ještě víc, kluci musí končit, aby se dostalo na další protagonisty, kteří tady mají dnes vystupovat. Předtím však je ještě autogramiáda LP. Dostanu nápad. Hrnu se dopředu s blokem, který teď stále nosím u sebe, je celý popsaný mými výtvory, které mě napadají každý večer, když jsem sama, plná lásky a tísně. Chester sedí až úplně na konci, což se mi skvěle hodí. Nechám si vykouzlit podpis od všech kluků a podám si s nimi ruku, aby si Chester, skloněný nad podepisováním, ničeho nevšiml dříve, než k němu dojdu. Kluci se na mě pobaveně zubí a mrkají. Oplácím jim stejnou mincí. Ví, že nejsem Lenka. Všimli si mého stříbrného "Z" na krku. Rychle řetízek strhnu a schovám ho do kapsy u kalhot. Pak přijdu k Chesterovi, podám mu svůj zápisník a jako zatím jediná se zeptám: "Napíšeš mi i věnování, prosím?" Překvapeně zvedne hlavu. Chvíli není schopen slova, jen na mě němě civí. Jsem zvědavá, jestli mě pozná, protože jsem si schválně vzala modrý kontaktní čočky, abych vypadala jako Lenka a kupodivu jsem se strefila i do oblečení, které máme také stejné. Nakonec vykouzlí na papír podpis a připíše věnování. Nezeptá se mě na jméno, což by mohlo znamenat, že mě poznal. Vytrhnu podepsané listy a odcházím. Schválně mu tam nechám můj popsaný sešit. Vše je napsané v angličtině, třeba pochopí, snad pochopí!
Vyběhnu z klubu a vracím se zpátky k hotelu. Nevolám taxík, jdu pěšky, protože chci ještě navštívit to moje místečko, kde si chci přečíst Chesterovo věnování.
Sedím na trávě a v ruce držím ten kus papíru, který pro mě tolik znamená. Rozložím ten list a znovu se začtu do textu, který mi tam Chester napsal.: "Nechci tě mít jenom ve svých myšlenkách a snech, které mě pomalu, ale jistě zabíjejí. Nevzdaluj se mi a zahřej mě těma tvýma krásnýma čokoládovýma očima." A pod to se podepsal. Nepodepsal se však Chaz, jako vždycky, když jsem viděla nějaký jeho podpis, ale Chester! Nejradši bych se za ním rozběhla, ale to by bylo úplně šílené. Vracím se do hotelu, je pozdě v noci a já jsem po dlouhé době zase šťastná.
Pokoj je odemčený. Nejdříve se leknu. Pak mě napadne, že na mě asi Lenka čeká. Uvnitř se však nesvítí. "Leni?" zavolám a nahmatávám vypínač, jenomže ho nemůžu najít. Došmátrám se tedy do ložnice, tam je lampička. Poulím oči do tmy a mám pocit, že na posteli někdo sedí. "Lenko?" Lenka to ale není. Uvědomím si, když se ke mně otočí. Je to nějakej chlap. Chci začít křičet, pozná to, přiskočí ke mně a zakryje mi rukou pusu. Když vidí, že jsem se trochu uklidnila, uvolní svou ruku, přiloží si prst k ústům a naznačuje mi, abych byla zticha. Dech mám zrychlený a mé srdce mi málem vyskočí z hrudi. Bojím se, co mi udělá. Všude je hrozná tma, ať se snažím jak chci, do tváře mu nevidím. Navíc má na hlavě kšiltovku. Náhle mě lehce pohladí po tváři. Zamrazí mě. Skloní se ke mně a hledá svými ústy ty mé. Chci se vytrhnou, ale nemám jaksi sílu to udělat. Podléhám a nakonec mu ještě pomáhám. Chce se se mnou milovat. Cítím to z jeho dotyků, kterými mě neklidně hladí po těle. To ale přece nejde! Já mám ráda Chestera. Vytrhnu se mu. Tiše přede mnou stojí, jen zrychleně dýchá. Najednou se všimnu mého bloku, který drží v ruce. Jak k němu přišel? Jedině tak, že ten tajemný vetřelec je Chester! Rychle přiskočím k lampičce a rozsvítím ji. Opravdu, pod čepicí se rýsuje Chesterův obličej. Ztěžka usednu na postel. "Ty jsi mě ale vyděsil." "Jinak by si mi pusu nedala." Sedne si vedle mě na postel. "Všechno mi došlo, až když jsem si přečetl tohle." podává mi blok. "Jo, to mě taky." přiznávám a mávám mu před očima jeho věnováním s podpisem. "Poznal jsem tě, i když jsi měla čočky." usměje se. "To je dobře, jinak by to znamenalo, že máš zájem o moji sestru." "Ale já nemám." přitáhne mě k sobě blíž: "Chci jen tebe." Nádherně mě líbá a já se přestávám ovládat. Jeho rty sklouznou níž a já je ucítím na svém krku. Nervózně mu rozepínám košili a hladím ho. Najednou se ode mě odtáhne: "Je to vůbec láska? Není to jenom tvoje touha po mně?" zeptá se. Zarazím se: "To bych se mohla ptát já tebe taky. Nechceš jenom moje tělo?" Rozepne mou halenku a líbá mě tam, kde je moje srdce. "Já chci tvoje srdce. Přál bych si, abys mě měla aspoň trochu ráda. A ne abys se mnou byla jen proto, že jsem z Linkin Park." "Tak toho se bát nemusíš, protože já bych tě měla ráda, i kdybys neměl vůbec nic." Jemně mě objímá: "Nešla by ses projít?" zeptá se náhle. Překvapí mě to, ale proč ne. A tak jdeme na místo, kde jsem až doteďka trávila tolik času. To doufám se po dnešku změní.
Vše bylo krásné. Skoro všechen čas jsme trávili spolu, prostě jen my dva a nikdo jiný ani kluci ze skupiny ani Lenka. Rozuměli jsme si a bylo nám spolu skvěle. Vzájemně jsem se poznávali, zvykli si na sebe a už jsme si jeden bez druhého nedokázali svůj život představit. Milovali jsem se mnohokrát. 30. srpna naposled. Leželi jsem na břehu pláže a naše těla omývaly slané vlnky oceánu. Vše bylo slané. Naše milování, naše poslední polibky, doteky a naše slzy, které nám při tom stékaly po tvářích. "Miluji tě." řekl mi ten poslední večer a já myslela, že umřu, protože zítra ho uvidím naposledy. A i když si nikdy nepotrpěl na zamilovaná vyznání, vždy mi vše dával najevo tělesně, tak ten poslední den mě při milování zahrnoval láskyplnými slovy a zakončil to tím krásným vyznáním. Usínala jsem mu v náručí a držela ho při to za ruku. Měl přitisknutou tvář na mé a já cítila jeho slzy, jak stékají na mou a spojují se s těmi mými.
Nenávidím loučení a tohle bylo to nejhorší ze všech, jaké jsem kdy zažila. I když jsme si to nepřipouštěli, byl to rozchod, rozchod navždy. Můj sen se splnil a předčil moje očekávání, ale tohle byla daň za ty krásné dny plné citu. Stáli jsme na letišti. S ostatními jsem se už rozloučila. Nemohli jsem se líbat, protože jsme věděli, že bychom se vůbec nerozloučili. "Slib mi, že se nevidíme naposledy." zašeptal. "Slibuju." řekla jsem, ale oba jsme dobře věděli, že to nebude možné a že to jsou jen sliby. Sliby, které se nikdy nevyplní. "Budu tady na tebe čekat. Nikoho jinýho nechci." řekl a naposledy mě políbil. Jen těžko jsem zadržovala pláč. Objali jsme se a to byl poslední dotek. Celou cestu jsem poslouchala jejich kazety, vnímala však z nich pouze Chesterův nádherný hlas a brečela tak hrozně, až jsem myslela, že mi každou chvíli musí prasknout srdce. Vyndala jsem z kufru fotoalbum a prohlížela si všechny fotky, co jsme společně i s klukama a Lenkou stihli nafotit. To je to jediné, co mi po něm (nich) zbylo.