Jdi na obsah Jdi na menu
 


Seděl jsem na střeše jedné dávno prázdné továrny, kde se scházíme a čekal na Marka, až mi přinese další fet. Byl jsem už nervózní, potřeboval jsem do sebe dostat další dávku. Zásoby mi došly před dvěma dny a musel jsem sehnat prachy, abych si mohl koupit další. Nakonec jsem na matce vyškemral dvě kila, že potřebuju něco platit ve škole. Nerad po ní chci peníze, máme jich málo a tátovy alimenty nejsou moc velký. Ty dva dny bez drog pro mě byly peklem. Vyraboval jsem lékárničku a vzal mámě nějaký prášky, ještě, že je zdravotní sestra, mám v tomhle docela příjem, když není nic lepšího. Dřív mi to stačilo, dnes už potřebuju něco tvrdšího. Těšil jsem se, až zase zažiju ten krásnej pocit pod vlivem drogy. Jenže Mark nešel. Každejch pět minut jsem se díval na hodinky a propadal se do deprese. Představa, že bez toho budu muset přečkat další den, mě strašila, jako ta nejhorší noční můra. Po hodině se objevil. "Vole, kdes byl?" vyjedu na něj. "Málem jsem tu zhebnul." "Musel jsem za Bossem, doma jsem už nic nenašel. Na. Chci tři kila." podává mi psaníčko. "Co? To nemyslíš vážně. Za perník chceš tři kila? Myslel jsem, že mi přineseš aspoň tři gramy háčka." "Copak ty máš na háčko, když nemáš prachy ani na perník?" "Já bych ti to potom dal. Perník mi vystačí tak na dnešek a zejtřek, víc ne." "Kolik u sebe máš?" "Dvě kila." "No vidíš ani na perník nemáš. Jak chceš potom háčko." Sklopil jsem hlavu, je to v prdeli. "Že seš to ty Chazy, dám ti slevu. Dej mi ty dvě kila za to péčko a tady…" vytáhl z kapsy malý balíček, "máš trochu toho heráku." Rozzářily se mi oči: "Dík, seš fakt kámoš, jak budu mít, tak ti to dám." Mávl rukou: "To nech, až budu potřebovat prášky, tak mi doneseš, viď?" "To víš, že jo." V tu chvíli bych mu snad slíbil cokoliv…

Tak už jsem zase v pohodě. Můžu jít na několik dní do školy, aniž by na mě bylo něco vidět. Ne, že by se mi tam chtělo, ale nikdo se nesmí začít zajímat, co dělám, když tam tak často nejsem.

Před školou na mě čeká Lee: "Jsem si myslel, že dneska přijdeš." zubí se na mě. "Proč?" "No, když tě Mark zásoboval novou dávkou." "Vole, tobě se to tlemí, když si to sám vyrábíš." ušklíbnu se. "Taky tě to naučím, když budeš chtít." nabídne mi nečekaně. "Vážně?" "To víš, že jo. Pro kámoše všechno."

"Á, pan Bennington se uráčil navštívit náš ústav. To je ale otrava, že?" jedovatí naše třídní učitelka. Ošiju se: "Byl jsem nemocnej." "A copak vás trápilo?" vyzvídá dál. "Chřipka." řeknu. "Opravdu? Já jen, že jsem vás minulý týden viděla v obchodě." "Matka nestíhá." zavrčím. "No, ať už to je jak chce, hlavní je omluvenka od rodičů." usměje se na mě. "Zejtra." usyknu. "Ta má ale problémy, co?" nakloní se ke mně Oz. "Ať si trhne nohou." řeknu naštvaně a dělám, že nevidím Judithiny posunky.

Stejně jí neuniknu. V jídelně mi zastoupí cestu: "Celých čtrnáct dní jsi se neozval. Kde jsi byl?" "Říkám, měl jsem chřipku." nemám chuť se s ní bavit. "To vykládej učitelce, ale ne mě. I když ani ta ti nevěří." Podívám se na ni: "Víš co, dej mi laskavě pokoj Judith." Vezmu tác s jídlem a jdu si sednou, co možná nejdál od ní. Kluci se ke mně přihrnou o chvíli později. "Tak co, stíhačka už tě vyslýchala?" smějou se mi. "Nech ji plavat Chazzy. Co z ní máš? Nic. Ani prachy ani sex." domlouvá mi Vik. "Pro nás je teď důležitější buchna, než ženská." "Hele, mluv za sebe, jo?" rozčiluje se Guy. "No tak dobře, potřebujeme k životu ženský, ale použitelný a ne ty na dívání." usmiřuje si ho Vik. "Neboj, večer zajdem za lepším materiálem, svolnějším, přítulnějším." poplácává mě po rameni Vik. "Říkal jsem jí hned, že nejsem pisatel romantickejch básniček ani kluk, kterej se na ni bude jen tak dívat, bez něčeho víc." "A co ona na to?" "Že prej, pokud ji opravdu miluju, dokážu čekat." Kluci se lámou smíchy. "A ty?" ptá se vysmátý Lee. "Co by. Nechal jsem ji při tom a našel si náhrady." řeknu a čekám co kluci na to. Smíchy málem padají pod stůl. Usmívám se a dojídám s chutí oběd. Úsměv mi z tváře zmizí v okamžiku, kdy si všimnu Judith, která stojí u našeho stolu. "Máš čas?" zeptá se. Kývnu. "Můžu s tebou mluvit?" Znovu kývnu. Čekám, že začne, ale ona se ani nehne. "Sedni si." ukážu na poslední volnou židli. Pohledem přejede mý kámoše a mě to dojde. "Vypadněte volové." pobídnu stále ještě vysmátý kluky. "Já nemám ještě dojedenej oběd." ohrazuje se Oz. Zvednu se tedy a jdu k Judith. "Chazzy!" zadrží mě Guy. "V osm na střeše." Přikývnu.

Sedíme v malým parčíku za školou a já jedním uchem poslouchám, co mi Judith říká. Myšlenkama jsem totiž úplně jinde. "Co se to s tebou děje?" řekne nakonec. "Co to je, že mi to nechceš říct? Se mnou přeci můžeš mluvit úplně o všem, lásko." "Je konec, Judith." řeknu. "Co?" vyděsí se. "Říkám, že to mezi námi nemá cenu." "Ale proč?" "Protože se k sobě nehodíme. Já prostě nejsem kluk pro tebe." "Ale já tě miluju." vzlyká. "Promiň, ale tohle mi nic neříká. Nevím, co to je. Nikdy jsem do nikoho nebyl zamilovanej. Jsou to pro mě prázdný slova." "Ty hajzle." vyletí náhle a vrazí mi facku. Chce mi vrazit ještě jednu, ale s tím já už počítám a ruku ji chytnu. Najednou zjihne, přitulí se ke mně a chce mě políbit. Odstrčím ji od sebe: "Nech toho." Odtáhne se tedy a pláče. Mrknu na hodinky. S tímhle jsem nepočítal. Už jsem měl bejt dávno doma, kde na mě čeká můj života budič. Večer musím bejt plnej energie, abych za něco stál. Musím to rychle ukončit. Zvednu se. "Ahoj, Judith." řeknu a odcházím. Neodpoví. Po pár krocích na mě zavolá. Otočím se. "Miluju tě." řekne. Pokrčím rameny a pokračuju v cestě. Tohle jsme si snad už vysvětlili.

 

Čekám na kluky a vlastně i na holky na střeše továrny. Dal jsem si svou dávku a teď jsem v dobré náladě a pohodě. Objeví se přesně v osm ještě s devíti holkami. Prvních šest znám, je to staré zboží. Je sice hnusný, že se o nich takhle vyjadřuju, ale je to čistá pravda. Daj člověku vždy a všude. Zbylý tři neznám ani podle vidění. Zaujme mě ta uprostřed. Je menší postavy, má hnědý vlasy, tmavě hnědý oči, jemný obličej a hezký úsměv. Trochu mě udiví to, jak si ji prohlížím, tohle jsem nikdy nedělal. Jmenuje se Susan, jak mě ji později Mark představí. "Ahoj." řekne a usmívá se na mě. Odpovím, nakloním se k ní a dám ji pusu na tvář. Moc hezky voní. Tuhle musím mít! Kluci přinesly nějakej fet, a tak sbalíme holky a jdeme se bavit na jednu soukromou diskotéku.

Stojíme s Ozem u zdroje veškerého chlastu, pozorujeme frkot kolem a nahlas hodnotíme holky. Už mám trochu v hlavě, cejtim se skvěle a svět vidím v těch nejpestřejších barvách. Pohledem vyhledám Susan. "Co na ní říkáš?" ptám se Oza. Oz vystopuje můj pohled: "Nedělej si velký naděje, hochu. Ta ti jen tak nedá." usmívá se. "Cože?" "Prej to je sestřenice Bosse." "No a?" "Copak ty sis s ním užil málo, že mu chceš lízt do zelí?" "Je to jeho příbuzná, ne?" "A ty myslíš, že mu to nějak vadí?" Znovu se na ní zadívám, pak položím skleničku a chci jít za ní. Oz mě chytí za rukáv mikiny. "Neblbni Chazzy, dostaneš na rypák." varuje mě. "Snad si nemyslíš, že ji tady nikdo nehlídá? Nebuď naivní, brácho. Nasereš ho a jeho kumpáni ti rozbijou držku.Víš jak jsou na tebe alergický." naléhá. "Zatancovat si s ní snad můžu, ne?" vytrhnu se mu zlostně. Vidí, že nemá cenu mi cokoliv říkat a tak mě nechá.

"Smím prosit?" řeknu jí do ucha. Otočí se. "Jistě." usměje se a vloží svou ruku do mé nastavené dlaně. Hodím vítězným pohledem po Ozovi. Ten mi však ukazuje překřížené ukazováčky. Začnou hrát sérii ploužáků, což se mi skvěle hodí. Obejmu ji kolem pasu a přitáhnu k sobě. Vezme mě kolem krku a dívá se mi upřeně do očí. Hrozně mě tím znervózňuje, nesnáším oční kontakt. Přimknu ji k sobě ještě víc, aby mi do nich nemohla hledět. Lehce se usměje a položí si hlavu na mé rameno. Podívám se po místnosti a ustrnu, kolik očí nás vražedně pozoruje. Jo hochu, kdo si hraje na borce a není, tak na to doplatí. Říkám si v duchu a málem lituju, že jsem pro ní šel.

Po přestávce jsem šel s klukama ven, něco do sebe dostat. Čekám až to kluci vytáhnou a už se nemůžu dočkat. Guy však místo zrcátka vytáhne jehly. "Nekoukej na to tak podezíravě Chazzy." směje se mi. "Je to lepší než šňupání." ujišťuje mě Lee. "Co v tom je?" zeptal jsem se. "Prvotřídní koks, vlastní výroba." chlubí se Lee. Při té větě se mi rozbuší srdce. Bože koks. Teď už neváhám, udělám několik temp rukou a píchnu si to do žíly. Dělal jsem to různýma způsobama od hulení, přes šňupání, polykání až po vtírání do dásní, ale jehlu používám dnes poprvé. Fakt je to skvělý asi od toho jen tak neopustím. Navíc koks je něco jinýho než blbej perník nebo háčko. Za chvíli jsem plnej energie.

Po návratu na diskotéku se na mě hned u vchodu nalepila Kate. Jedna z holek, který s námi přišly, jak už jsem řekl ojetý zboží. Tulila se ke mně a šeptala mi do ucha, jak hrozně mě chce. Koupil jsem jí pivo a tak na chvíli dala pokoj. Jako bych jí neznal. Sednul jsem si k našemu stolu a načal další láhev něčeho tvrdšího, co přinesli kluci. Pohledem jsem rentgenoval Susaninu postavu, která byla ve víru tance s Vikem. Kate musela bejt dneska hodně nadržená, protože za chvíli mě našla a usadila se mi na klín. Jednou rukou mě držela okolo krku a druhou pila, rovnou z láhve, náš chlast. Svým vyzývavým tělem mi zakryla výhled a já nechápal, kam se Susan poděla. "Pojď si zatancovat." shodil jsem ji ze svého klína, chytil ji za ruku a vláčel na parket. Chtěl jsem najít Susan. Kate se ke mně tiskla a svůdně vlnila boky. Objal jsem ji kolem pasu. Chytila mi ruce a stáhla je na svoje pevné pozadí. Normální kurva pomyslel jsem si a zajel jí rukama pod tričko. V tom jsem uviděl Susan, seděla u našeho stolu a s úsměvem nás pozorovala. Rychle jsem vytáhl obě ruce a chytl Kate opět v pase. "Co je to dneska s tebou, Chazzy? Jsi studenej jak psí čumák." řekla, když se mě pokusila políbit a já uhnul. "Al mi zajistil volnej pokoj. Nechceš tam jít se mnou?" lepila se na mě. "Nemám zájem." odbyl jsem jí. Takovou odpověď nejspíš nečekala. "Neříkej, že ti to nechybí. Ta tvoje křehulka se na nic nevzmůže." zaútočila. Pak se znovu usmála: "No tak Chazzí. Já ti splním každé přání." řekla a přejela mi rukou přes poklopec. Naštěstí písnička končila, strčil jsem jí za výstřih nějaké peníze: "Kup si pivo." řekl jsem a nechal jí tam stát. Našpulila sice pusu, ale prachy si nechala.

"Copak měla pod tím tričkem tak hrozného?" ptá se mě s úsměvem Susan, když přijdu ke stolu. "Co?" nedochází mi. "No, Kate. Že jsi tak rychle vytáhl ruce." směje se. Přimhouřím oči: "Protože jsem uviděl člověka, u kterýho bych je měl radši." Chvíli se na mě upřeně dívá. "Smím tě pozvat na procházku?" zeptá se nakonec. Zeptá se stejným způsobem, jakým jsem jí žádal o tanec. "Jistě." odpovím proto.

"Tak ty jsi prej Bossova sestřenice." "Rychle se to šíří." usměje se. "Je to tvůj kámoš?" "No, řeknu ti to takhle, kdyby si měl Boss vybrat, koho prvního odstřelí, tak bych to byl 100% já." "Proč?" "Měli jsme spolu kvůli něčemu takový menší konflikty." "Kvůli drogám, co?" "Informovaná!" "Ne, ale on má problémy s lidmi jenom kvůli drogám. Řekni, co je na tom tak úžasného? Co je úžasného na ničení sám sebe?" "Dostane tě to do jiného světa, světa plného barev, optimismu, radosti. Negativní věci jako by neexistovaly. Je to krásnej pocit, ale musíš to mít vždy po ruce, když to potřebuješ. Ty s tím nemáš zkušenosti?" Zavrtí hlavou. "Víš, co jsem vždycky chtěla vědět? Jaké je to líbat se s narkomanem." Natlačím ji na studenou zeď: "To ti můžu lehce splnit." Zavře oči a pootevře ústa. Přitisknu se na ni a začnu líbat. Zajíká se mi v náruči, nemůže popadnout dech. Po chvíli už to nevydrží a zašeptá: "Prosím, nech už toho. Prosím tě." škemrá. Přestanu tedy. "Nelíbí se ti to?" zeptám se. Otevře oči. "Moc se mi to líbí, jen nejsem zvyklá líbat se s klukem, kterého znám s bídou pět hodin." Vezme mě za ruku a vrátíme se zpátky na diskotéku.

Vracíme se s klukama domů. Každej z v nich září spokojeností. Jenom já jsem tenhle večer zůstal bez ženský. Sice jsem rád, že jsem na Susan zapůsobil, ale copak to je k něčemu, když nevím, kdy ji zase uvidím? Odmítl jsem Kate a doufal v Susan….a ono nic. Nevrle se s klukama loučím před mým barákem. Maj ze mě srandu, vědí, co zapříčinilo mou náladu. Ukážu jim paroháče a poslepu se hrabu nahoru do svýho pokoje.

Nahoře v mé posteli mě čeká překvapení. Teda, velmi příjemné překvapení. "Susan? Jak ses sem dostala?" Tu její vůni a postavu bych poznal vždy a všude. "Vlezla jsem sem oknem." "Jak víš, kde bydlím?" zeptám se podezíravě. "Proč ta nedůvěra?" zasměje se. "Tebe tady zná každý. Stačilo se zeptat a už jsem měla adresu." Přistoupí úplně ke mně. "Myslím, že ti za ty tvý nádherný polibky něco dlužím." "Co tak najednou? Tvrdila jsi, že nejsi tak hr." Usměje se: "To jsem řekla naschvál, čekala jsem tvoji reakci. Takový malý test, víš? Jestli se s tím smíříš nebo mě namáčkneš na zeď a uděláš si to po svém." "Kdybych tě tolik nechtěl, tak bych tě snad uškrtil. Víš, jak jsem trpěl?" "Jo," posmívá se mi, "všimla jsem si. Ale zase kdybys neprošel, tak bych nepřišla a měl bys u mě konec." "Hele, já vždycky dostanu to, co chci." "Myslíš?" řekne a ustoupí o jeden krok dozadu. Rychle ji chytnu za zápěstí. "Tak moment, nemysli si, že když jsi mi vlezla až do postele, že tě nechám jen tak odejít." Zajiskří jí oči: "Ale to já ani nechci." Vrátí se zpět ke mně a políbí mě. Líbá moc hezky. Uvědomím si. "To by mohlo stačit, ne? Dluh jsem splatila." provokuje, když vidí, co se mnou dělá. "To určitě!" řeknu, popadnu ji do náruče a z výšky hodím na postel, až vypískne. Honem k ní skočím a přikryju ji dlaní ústa. "Pššt, ať nevzbudíme mou matku." Směje se mi do dlaně a čím víc ji napomínám tím víc se směje. Po chvíli se uklidní, sundám ruku a ona mi začne svlíkat mikinu. Zatímco bloudí rukama po mé horní části těla, rozepínám jí halenku. Když jí odhodím stejně jako svou mikinu někam na druhý konec pokoje, naše polohy se vymění. Dosud ležela na zádech Susan a já se skláněl nad ní. Teď ležím na zádech já a ona na mě obkročmo sedí. Když ji chci rozepnout podprsenku, odstrčí mé ruce a začne mě líbat. Rty a jazykem mi jemně přejíždí po nahému hrudníku a opět se vrací k mým ústům. Prstama dotápe až ke kovovému pásku na mých džínách. Rozepne ho stejně rychle jako knoflík a zip. Pak si rozepne podprsenku a odhodí ji. V tu chvíli ji ze sebe shodím a dostanu zpět pod sebe. Laskám ji po těle a stahuju z ní kratičkou sukénku a kalhotky. Líbáme se a ona mi pomáhá dostat se z kalhot a boxerek. Když jsme oba úplně nazí, dostanu se mezi její nohy. S ochranou si dělat hlavu nemusím, ujistila mě, že o tohle se postarala sama. Milujeme se a ona sténá a šeptá moje jméno. Obejme nohama moje záda a nenasytně mě líbá. Vzruším ji na nejvyšší míru, stejně jako ona mě a když se oba dostaneme až tam nahoru a já se unaveně svalím vedle ní, přimkne se ke mně a něžně mě laská na obličeji, dokud oba neusneme……

 

Probudí mě sluneční paprsky, co mi svítí do očí. Zamžourám na budík: 7.00hodin. Po pokoji pobíhá polonahá Susan. Chvíli ji pozoruju. Všimne si mě a usměje se. "Dobré ráno." "Dobré by bylo kdybych moh ještě aspoň dvě hodiny spát." zamručím a sklátím se zpátky do peřin. "Vstávej lenochu." tahá ze mě deku. Po čtvrt hodině se jí nakonec podaří vytáhnout mě z postele. Zívám na celou pusu a jdu si dát studenou sprchu, abych se trochu probral. V nočním stolku mám sice fet, ale před Susan si to nechci brát. Když se vrátím z koupelny, najdu ji, jak leze po kolenou po koberci. "Co hledáš?" "Kalhotky! Neviděl jsi je?" zeptá se v naději. "Ne." znovu zívnu. Pohledem zavadím o strom poblíž balkonu. Na jeho vršku se něco bělá. "Hele nejsou támhle?" řeknu. "Kde?" Susan se podívá směrem, kam ukazuju prstem. "Bože, co tam dělaj?" "Visej." usměju se. Pomůžu jí je sundat. "Asi mi omylem vylítly z okna. Myslel jsem, že je zavřený." "Vždyť jsem jím sem přišla." "Takže je to tvoje chyba." "Moje?" rozčílí se na oko. "Já jsem neházela oblečení kolem sebe, jako někdo." Smířlivě ji obejmu kolem pasu a dám ji lehký polibek. Přitiskne se na mě a líbá. "Nechceš si ty kalhotky zase sundat?" říkám chraplavě. "Musíme do školy." odtrhne se ode mě. Zatímco je v koupelně, oblíknu se, vyndám si koks a píchnu si dávku. Chvíli sedím na posteli a čekám, až se trochu dostanu do formy. Po chvíli na sobě ucítím něčí pohled, otočím se. Ve dveřích uvidím Susan, jak mě upřeně pozoruje. "Proč si mi neřekla, že jsi tady? Nechtěl jsem to dělat před tebou." řeknu nervózně. "Nejsi nakaženej?" ptá se s nepřítomným výrazem. "Neboj, jehlu používám po druhý v životě a je úplně nová." ušklíbnu se. "Nemůžeš mi to mít za zlý, že se ptám." "Nemám ti to za zlý, jen…" "Jen co?" "Nechci aby sis myslela, že jsem takovej, že beru od každýho všechno. I když jsem narkoman, v tomhle si dávám pozor." Klekne si přede mě a prohlíží si mé dva vpichy. Hlavně ten pravý, úplně čerstvý. Pak mi stáhne rukáv košile. "Měli bychom jít, jinak to nestihneme. Jdu dneska po prvý do nový školy, tak nechci přijít pozdě." "Ty tu nejseš jen přechodně?" "Ne, přestěhovala jsem se sem natrvalo. Teda, dokud nedodělám školu, pak se uvidí, jestli tu zůstanu nebo odejdu." Vzal jsem si batoh a vyšli jsme z pokoje. Nemusel jsem se bát, že by nás matka viděla, byla už dávno v práci.

Ke škole jsme dorazili deset minut před osmou. Kluci na mě už čekali a házeli po mně tázavými pohledy. Dělal jsem, že je nevidím a to jejich zvědavost ještě zvětšovalo. Jakmile jsme se Susan, která šla do ředitelny, rozloučili, vrhly se na mě jako vosy a začali vyzvídat. "Ty ses s ní vyspal?" "No tak Chazzy nedělej důležitýho." "Radši to vyklop." "Nebuďte zvědaví volové." řekl jsem a zapadnul do svý lavice. Prej nejsem kámoš. Sice jsme si vždycky všechno vyprávěli a hodnotili, ale tohle bylo něco jinýho než všechny ty jednorázovky. Neměl jsem chuť jim něco říkat, protože bych musel lhát. Nemohl jsem jim přece říct, jak krásně mi s ní bylo. Nikdo z nich totiž neuznával nějaký hlubší city a hodnotný vztahy. Vlastně ani já ne, vždycky to bylo jen o sexu. Jenže se Susan to bylo jiný. Pořád na ní musím myslet, nevím co to je, ale rozhodně se mi s tím nechce klukům svěřovat, vlastně ani nemůžu, vysmáli by se mi. Z přemýšlení mě vytrhla třídní učitelka. "Co?" "Vzpamatujte se už Chestere. Koukám měl jste náročnou noc, co? Takže s omluvenkou asi nemůžu počítat, že?" "S jakou omluvenkou?" nechápal jsem. "Za ty dva týdny, to už jste zapomněl? Včera jste říkal, že ji dnes přinesete." "Jo tuhle. Mamka byla v nemocnici. Příště." "No to bych vám radila, pokud si nechcete zadělat na problém." Něco jsem řek a přestal ji vnímat.

V jídelně jsem potkal Susan. "Tak co? Jak bylo?" "Jo, dobře. Jsem vedle v áčku." "No, tos to tedy chytla. K takovejm debilům." "Proč? Jsou celkem fajn. Představ si, sedím s klukem, kterej má dredy do půl zad." "Robo." ušklíbnul jsem se. "Hned jak jsem si k němu sedla, už mi nabízel jointa." smála se. "A ty?" "Neblázni, víš, že já s tímhle tím nechci mít nic společnýho." Oddych jsem si. Ani nevím proč. Je to přece její věc. "Susan, nevybavuj se tam s ním a pojď si k nám radši sednou." volali na ní ty blbečci z áčka. "Držte hubu, kreténi." zavrčel jsem na něj. "Hele, moc si nevyskakuj chlapečku nebo ti natrhnu úsměv." naštval se jeden. "Chazzy nech toho." řekla Susan. "Ty si k nim půjdeš sednou?" "No, původně jsem chtěla k tobě, ale nevěděla jsem, jak by ses na mě tvářil." "Proč?" "Byla to přece jen jedna z tvých jednorázovek. Malé noční dobrodružství, nic nad čím by ses měl pozastavovat, ne?" Normálně mě tam nechala stát a šla si k nim sednout!

Tejden jsem ji neviděl. Ve škole jsme se míjeli. Nemohl jsem to už vydržet. Měl jsem pocit, že mi přeskočilo. Chtěl jsem ji zase vidět, chtěl jsem ji zase mít! Nakonec jsem se rozhodl k zoufalému činu navštívit ji u Bosse doma. Byla to úplná sebevražda a já to věděl, ale byl jsem v takovém stádiu, že mi ani drogy nepomáhaly. Kluci mě prokoukli a snažili se mě přivíst na jiný myšlenky. Tahaly mě na pařby, kam se mi vůbec nechtělo, nabízeli mi holky, po kterých bych jindy slintal, teď jsem se však na ně díval, jako na něco šíleně nezajímavýho. Nakonec jsem se s nima přeci jen vyspal, třeba s třema za jednu noc, bral jsem si typy jako byla Susan, snažil jsem si představovat, že je to ona, ale nebyla a mě tím bylo čím dál hůř. "Ty jsi snad nemocnej láskou! Ty ses snad do ní fakt zamiloval." řekl mi jednou udiveně Oz.

Stál jsem před Bossovým domem a hledal okno do Susanina pokoje. Pak jsem ho našel. Bylo to okno v prvním patře, které vedlo do ulice. Měla rohový pokoj, což bylo dobré, druhé okno, které vedlo do zahrady bylo s balkonem. Jako v jediném se ještě svítilo a občas se kolem okna mihla její postava. Měl jsem teda naději, dostat se k ní bez toho, aby si mě někdo všimnul. Kdyby mě tu načapal někdo z Bossovejch kumpánů a nebo ještě hůř on sám, měl bych se na co těšit. Potichu jsem vylezl na balkon. Štěstí mi přálo i nyní, dveře byly pootevřené. Skrčil jsem se a pozoroval ji. Ležela na břiše na posteli v krátké, lesklé noční košilce, četla si nějakou knížku a kmitala nohama ve vzduchu. Pak vstala, sedla si na židli před zrcadlo a začala si česat vlasy. Nakonec si je svázala červenou stužkou a zhasla světlo. Vklouznul jsem do pokoje právě v okamžiku, kdy chtěla zavřít dveře. Stáli jsme proti sobě. Chtěla začít křičet. Přiskočil jsem k ní a zakryl jí ústa rukou. "Nekřič, to jsem já." řekl jsem, objal ji a přitiskl své rty na její. Asi mě nepoznala, protože jsem šeptal. Vzpírala se mi, bušila do mě pěstmi, až se jí podařilo kousnout mě do rtu. S usyknutím jsem sebou škubnul. Stále jsem ji však pevně držel, když nabírala dech na křik, začal jsem ji opravdu líbat. Ještě chvíli nechtěla, ale pak její odpor slábl, až nakonec zašeptala: "Chazzy?!" vzala mě okolo krku a přimáčkla se na mě. Stahovala ze mě oblečení a něžně mi líbala ret, do kterého mě kousla a ze kterého mi teď tekla krev. "Promiň mi to, nepoznala jsem tě." omlouvala se a já z ní svlékal košilku. Pod ní neměla vůbec nic! "Takhle odhalená chodíš spát vždycky nebo jen když na někoho čekáš?" zeptal jsem se rejpavě. "Vždycky. Na koho bych měla čekat?" "Třeba na Bosse." "Co blbneš, přece nebudu spát s vlastním bratrancem." "Chceš se hádat?" zeptala se trochu podrážděně, když jsem nic neříkal. "Ne, nezlob se." řekl jsem a sundal ji stužku z vlasů. Svlékla ze mě poslední kousek oblečení, lehla si na postel a stáhla mě na sebe. Ležel jsem na ní a cítil, jak pode mnou dýchá. Hladila mě po zádech s rty líbajícími ty mé a s jazykem hluboko v mé puse. Byl jsem z ní úplně mimo. Za tu noc jsme se milovali asi šestkrát. Říkám milovali, já kterej to nenazval jinak než sexem. Měl jsem s sebou dvě krabičky kondomů, ale odmítla je se stejnou rychlostí, s jakou mě předtím svlékala. Když jsme pak vedle sebe leželi oba příjemně unavení a uspokojení, nadzvedl jsem se na lokti, díval se jí zblízka do očí a častoval ji letmými polibky na obličeji a krku. Já, kterej nesnáší oční kontakt, jsem její oči pozoroval a topil se v nich jako v tůních. "Proč si přišel?" zeptala se mě Susan. Trochu jsem se zarazil: "Chtěl jsem tě vidět." "Jenom vidět?" usmála se. "Chtěl jsem tě." "Myslela jsem, že už se ke mně nebudeš hlásit." "Proč?" "Jednorázovka, další oběť, co podlehla." "Nech toho!" obořím se na ni a posadím se. "A není to pravda? Nebereš snad takhle všechny holky?" usmívá se. Uhnu pohledem. "Jak moc mě před tebou varovali, radili mi, ať si tě nepouštím k tělu a vyhejbám se ti velkým obloukem. A vidíš, jak jsem dopadla, skončila jsem stejně jako ostatní holky. Pustila jsem si tě dokonce dál než jen k tělu." "Když víš, že jsem takovej vyvrhel, tak proč jsi na mě nezavolala Bosseho, aby mě odtud vypakoval, proč jsi mě nechala se tě dotýkat, líbat a …." sklopím hlavu. "A?" "Milovat." "Milovat? Slyšela jsem, že tomu říkám všelijak, ale milování ne." "S tebou sakra ne!" "Řekni, byl jsi mi za ten týden, co jsme se neviděli věrnej?" Zhluboka jsem se nadechnul: "Měl jsem jich víc, než si dokážeš představit." "Vidíš, nakonec je pravda ještě horší, než co říkají ostatní. Pořád jsem tak nějak doufala, že jsou to jen kecy. Věděla jsem, že seš na holky, to jo, ale myslela jsem, že to ostatní schválně ještě nafukujou." "Ale Sue, já z toho nic neměl." "Tak proč?" "Kvůli tobě." "Co? Kvůli mně?" "Jo, udělala jsi se mnou něco, co se zatím žádný holce nepovedlo. Hrozně jsi mi scházela. Chyběla mi tvoje přítomnost, tvůj úsměv…prostě ty. Myslel jsem, že na tebe tak zapomenu, ale paradoxem je, že jsem si schválně vybíral holky tobě podobný. Jsi první holka, který chci a dokážu se dívat upřeně a zblízka do očí. Pro tebe tohle nejspíš nic neznamená, ale pro mě hodně." Chvíli je naprosté ticho, venku začne pršet, slyším šumění vody, cítím svůj zrychlený tep. "Sakra, než dojdu domů, budu promoklej do morku kostí." Susan mě zezadu obejme kolem krku a zašeptá mi do ucha: "Budeš muset u mě zůstat až do rána." "Rád bych tady zůstal, ale to bys mě tady musela chtít mít." "Já chci." Otočím se: "Susan," pohladím ji po tváři, "já mám taky city a ty jsi je ve mně probudila." Nahnu se k ní. Neucukne. Políbím jí. Nechá se. Miluju ji a ona mi vzdychá v náruči…

Vzbudí mě jemný polibek na zátylku. Po zádech mi přeběhne mráz. Susan, ačkoliv jsme spolu strávili teprve druhou noc, už stačila objevit mé druhé nejcitlivější místo na těle. "Kde to jsem?" zeptám se a rozhlížím se po pokoji. "V ráji." řekne Susan a políbí mě. "V noci to bylo krásný." usmívá se na mě. "To bylo." oplatím ji úsměv. Při tom úsměvu mě upřeně pozoruje. "Co je?" zeptám se. "Nic, jen že tě poprvé vidím usmívat se. Máš moc pěknej úsměv." sehne se ke mně a znovu mě jemně políbí, pak zašeptá: "Dělej to častěji, prosím." Přitáhnu si ji na sebe. Leží na mě a krásně líbá. Tisknu ji k sobě a hladím její hladkou kůži. Vyruší nás energické zaklepání na dveře a poté snaha příchozího dostat se do pokoje. "Susan ty jsi zamčená?" Sakra Boss! Sue si přiloží prst k ústům, které jsou teď celé naběhlé a červené od mého dráždění a líbání. "Susan? Slyšíš mě?" "Počkej, třeba odejde." řekne tiše. "Susan! Otevři!" Znovu bere za kliku a lomcuje dveřmi. Susan ze mě sleze a křikne: "Co chceš Bene?" "Otevři." "Nejsem ještě oblečená." "Tak se rychle oblékni a otevři nebo ty dveře vyrazím." Rychle mi pomáhá sesbírat mé oblečení a pak mě schová pod postel. Slyším, jak otočí klíčem v zámku a pak se do pokoje, jako velká voda, nahrne Boss. "Proč se zamykáš?" vyjede na ní. "Snad je to můj pokoj, ne?" nedá se Susan. "Co si to vůbec dovoluješ? Laskavě respektuj moje soukromí. Já se ti taky nedobejvám do pokoje." "Ale ty bydlíš v mým domě." řekne sebejistě. "Takže…" přitáhne si jí k sobě. "Mi musíš splnit každé moje přání a bejt mi po vůli." "Nesahej na mě." odstrčí ho od sebe. Nejradši bych mu rozbil hubu! "Jestli s tím nepřestaneš, budu o tom muset informovat tetu a nejen o tom, ale i o tvým pokoji, kterej praská ve švech, protože je nabitej drogama." "Stejně se se mnou jednou vyspíš a ještě ráda." zavrčí a chystá se k odchodu. "Ty nechutný prase! Tak tohohle se nikdy nedočkáš, protože já bych s tebou nic neměla ani kdybys nebyl můj bratranec." Je na něm vidět, že by po ní nejradši skočil. Jen to zkus ty kreténe a pak budeš co dělat se mnou. Říkám si v duchu a jsem připravenej vrhnout se na něj, kdyby jí chtěl něco udělat. Boss však po ní sekne vražedným pohledem a třískne dveřmi. Susan chvíli počká a pak zase zamkne. Soukám se z pod postele a otituluju ho: "Perverzní kretén. Někde si na něj počkám a uříznu mu to jeho nádobíčko, aby ho přešly chutě." Sue se začne smát. Obejmu ji kolem pasu: "Jo tak Ben, jo?" usmívám se. "To je jeho pravý jméno, ale protože se za něj stydí a on musí bejt přeci tvrďas, musí mít taky drsný jméno." Slezeme po balkoně dolů a míříme si to ruku v ruce do školy.

Před školou narazíme na Judith! Jsem z toho fakt nadšenej. "Ahoj Chazzy." řekne. "Ahoj…" odpovím a snažím se co nejrychleji zmizet. Za prvý nechci aby se s ní Susan setkala a za druhý potřebuju svou dávku koksu. Jenže Judith se žene k Susan a podává jí ruku: "Ahoj. Ty jsi ta nová z áčka, že jo?" Susan přikývne. "Já jsem Judith." "Susan. Těší mě." Judith se na ni usmívá a pokračuje: "Já jdu taky do áčka. Můžeme si sednout spolu. O přestávce ti ukážu školu a provedu tě, když budeš chtít." "To bude fajn, ještě se tady moc neorientuju, ale já myslela, že chodíš s Chazem." "Cože?" podívá se na ní Judith. "No myslela jsem jako do stejný třídy." upřesní Susan. "Jo takhle." švihne po mě Judith pohledem. "Bejvávalo. Teď jsem přestoupila do áčka." "Aha. A proč?" "Pojď, vysvětlím ti to." řekne Judith, popadne Susan za rukáv a táhne ji pryč. Susan se ještě otočí, dá mi pusu na tvář a řekne: "Uvidíme se na obědě, jo?" Jsem tak vyvedenej z míry, že se vzmůžu jen na tupý přikývnutí. Neujde mi však Juditin nenávistný pohled, kterým si Susan měří, když mě líbá. Chci jí zadržet a říct, ať s ní nikam nechodí, ale Judith využije toho, že jsem z jejího chování mimo a i se Susan zmizí.
Rejpu se v nevábným obědě a přemýšlím, co všechno asi stihla Judith nakecat Susan o nás dvou. Kluci už odešli, řek jsem jim, ať na mě nečekaj. Večer se máme sejít u Leea doma, chystá takový malý marihuanový dýchánek. Už několikrát jsem si říkal, že s tím kvůli Sue přestanu, ale až nastane ta pravá chvíle. Z přemýšlení mě vytrhne Susan. "Ahoj…" zdraví mě a udýchaně si sedne naproti mně s talířem plným dnešní lahůdky. "Ty tu nejsi s Judith?" ptám se. "Ne, nešla na oběd." "Hele Sue, dokážu si představit, co ti o mě navyprávěla za hezký věci a ani nechci vědět co, jen ti chci říct, abys jí nevěřila, protože jediný co ona chce, je poštvat tě proti mně." Podívá se na mě: "Judith je prima holka do tý doby, než padne tvoje jméno. Myslíš si, že jsem si nevšimla, že chce, abych se s tebou rozešla? A to co mi řekla nebylo proto, aby mě ušetřila zklamaní, ale proto, aby se mě zbavila a měla volnou cestu k tobě. Tebe miluje a mě nenávidí. My dvě bychom mohly být kámošky jen v tom případě, že já bych nebyla tvoje holka. Tak to je." "Doufám, že ta poslední věta neznamenala rozchod." leknu se. Susan položí svou dlaň na mou: "Ne, neblázni. Mně je jedno, co o tobě říká, stejně je to podobný jako to, co už jsem slyšela od ostatních. Ty se ke mně chováš hezky, já tě mám moc ráda a pokud mám v tomhle vztahu narazit, tak ať narazím, ale proč to ukončovat dřív, než se tak stane." Raději si nacpu do pusy plnou lžíci toho hnusu. V takových situacích jsem hrozně nejistej. Hlavou se mi však honí pořád stejná věta, Tak tohle se ti stalo po prvý v životě Chazy a jsi v tom až po uši…..

Šel jsem k Leeovi o něco dřív, abych měl konečně možnost nahlédnout do jeho drogové kuchyně. Sice s tím chci přestat, ale člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Jenže, deset minut zvoním jak kretén a nikde nikdo. Sakra, musí bejt určitě doma. Přece říkal, že nikam nepůjde, kdybychom něco potřebovali, ať se klidně stavíme. Zkusím vzít za kliku. Povolí. Tohle začíná smrdět průšvihem, říkám si a jdu dovnitř. "Lee?" zavolám. Nic. "Lee?" Zase nic. Najednou ucítím silnou a štiplavou vůni kadidla. Do prdele, co je sakra tohle? Vyběhnu schody do prvního patra. Dveře od Leeova pokoje jsou pootevřený. Za nimi uslyším nějaký hlas. Vpadnu tam jak velká voda. Z toho, co se mi však naskytne za obraz, se mi zatmí před očima. Lee leží nehybně na posteli, všude kolem něj zapálený svíčky a vonné tyčinky kadidla a u postele klečí Lex, v ruce růženec a mele nějakou modlitbu. Co se stalo mi dojde v zápětí, když uvidím na zemi stříkačku. Předávkoval se! "Ty hajzle," vrhnu se na Lexe, "proč jsi mu nezavolal sanitku? Jak dlouho tu už leží? Tak slyšíš?" zvednu ho za bundu ze země a zaklepu s ním. "Já…já za nic nemůžu….asi si toho dal moc…" blekotá. "Ptám se tě, jak dlouho tu už leží." přestávám se ovládat. "Asi tři hodiny." řekne. Rozmáchnu se a takovou mu vrazím, že se sklátí zpátky k zemi a z nosu mu hned začne proudem týct červená. Nestarám se o něj. Popadnu telefon a volám záchranku. Pak se skloním k Leeovi. Jeho obličej se strašně bílý, ústa má trochu pootevřená a jeho oči se vytřeštěně a nehybně dívají před sebe. Nahmatávám mu tep. Nic necítím, ruku má nepřirozeně studenou. Bože, je pozdě. Zavřu mu oči. "Všichni čekáme na konec, jednou musí přijít. Nemůžeme tomu nijak zabránit. Osud je nemilosrdný." opakuje pořád dokola Lex. Vytrhnu mu růženec z ruky a zahodím. "Ty magore, ty jsi ho nechal umřít. Je sice pravda, že všichni jednou umřeme, ale jemu bylo teprve 18! Chápeš? 18!! Proč jsi mu nezavolal pomoc?" "To nešlo, všechno by se provalilo. Nezbývalo nic jiného, než se modlit." říká zmateně a vrtí hlavou. "Jdi se vycpat s tím tvým modlením. Kdybys mu zavolal sanitku, sice by se to provalilo, ale Lee by žil! Stejně se to všechno prozradí, už jsem volal do nemocnice." "Co?" vstane zprudka a chytne mě za límec u bundy. "Za to přijdeš do pekla, ty vyvrheli lidské společnosti." Odstrčím ho od sebe. "Nevíš vůbec co meleš. Hlavně, že ty přijdeš do nebe, když jsi nechal zemřít člověka." Najednou je hrozně roztěkanej: "Musím zmizet, musím pryč, nemůžou mě tady najít….nesmějí..nesmějí." Chce mě obejít a zmizet. Já ho však zatáhnu zpátky. "Nikam nepůjdeš." Začne se se mnou prát. Svalím ho na zem a dám mu párkrát pěstí. Odplazí se do kouta a utírá si zakrvácenej ksicht.

Doktor, který přijede vzápětí, mi potvrdí Leeovu smrt. Mám pocit, že jsem ve špatném snu. A to samozřejmě ještě není všemu konec. Po tom, co najde injekci a zjistí, že v ní jsou zbytky koksu, zavolá policii. Ti prohledají dům a dole ve sklepě najdou Leeovo drogové království. Okamžitě jedeme s Lexem na policii. Kvůli protokolu a pak do nemocnice, kvůli testům, jestli v tom taky nejedeme. Podle mě jsou ty testy úplně zbytečný, stačí se totiž podívat na naše rozpíchaný ruce a každýmu to hned dojde…

Sedíme s Lexem, který si nervózně pohrává se stříbrným křížkem, v ordinaci a čekáme, až nám sestra vezme krev. Jako sestra tady je ještě mladičká holka o pár let starší než my. Nejspíš praktikantka. Nejdřív přistoupí k Lexovi: "Jste pravák nebo levák?" "Pravák." "Dobře, vyhrňte si levý rukáv, prosím." "A vy?" obrátí se na mě. "Levák." "V tom případě pravý rukáv, ano?" usměje se na mě a jde pro jehly. Když se k nám vrátí a uvidí naše vpichy, odloží injekci a podívá se na doktora. "Co se děje?" zeptá se jí. "Myslím, že ten odběr krve nebude nutný, pane doktore." řekne. "Mají vpichy?" Sestra přikývne. "Tak v čem jedete pánové?" Lex zarputile mlčí, pokrčím tedy rameny a začnu vypočítávat: "Začal jsem marihuanou, pak přešel na perník, háčko a teď si píchám koks." Ta holka na mě vykuleně hledí. "Jste sdílný." "Chci s tím přestat." řeknu. "Máte dívku?" Přikývnu. "A nebojíte se, že byste jí mohl nakazit?" "Já nejsem nakaženej." "Jste si tím tak jistý?" "Ano. Jehlu nepoužívám dlouho a mám jí vždycky novou. S nikým si je nepučuju." "Ani s přítelem Leeem?" "Ne, proč?" "Váš přítel byl HIV pozitivní." "Cože?!" "Ano, zjistili jsme, že si tady nechal před pár dny dělat testy a bohužel mu vyšly pozitivně. Je možné, že proto se předávkoval, že to nebyl omyl." Nejsem schopen jediného slova, do očí se mi hrnou slzy. "Měl váš přítel stálou přítelkyni?" Zavrtím hlavou. "Takže žil tím radostným životem?" "Ano." "Je klidně možné, že se mohl nakazit od některé z těch dívek a ta ani nemusí vědět, že je nemocná." Zatrne ve mně. Jestli je tady totiž tahle možnost, může bejt nakaženej kterejkoliv z nás. Takže i já! A v tom případě i Susan! "Prosím vás, udělejte mi ty testy, protože jestli to je jak říkáte,….můžu bejt taky nakaženej." "Vy jste se nechránil?" "Pokud si vzpomínám, tak ano, ale alkohol udělá svoje….rozumíte mi." "Rozumím. Sestro vezměte mu tedy tu krev a tomu druhýmu pro jistotu taky. Ten tam byl s vámi, že?" "Ne, ten ne, ale čtyři další kluci ano." Nadiktoval jsem mu telefonní čísla a za chvíli jsme všichni i s Lexem seděli v jedné prázdné místnosti, kde jsme čekali na psychologa. Samozřejmě se přišlo na to, že v tom jedou i oni. Měli jsme ze všeho nervy nadranc, těch šoků bylo za dnešek víc než dost. Shodli jsme se však na jednom, chceme s tím přestat, navždy! Řekli jsme to psychologovi a ten byl z nás nadšený. Začali nám zajišťovat pobyt v protidrogové léčebně. Lex tam měl jít s námi, až na to, že měl každý den docházet k psychiatrovi. V nemocnici mu zjistili nějakou duševní nemoc…

Příští ráno jsme se my čtyři omluvili ze školy a šli si pro výsledky testů na AIDS. Bylo mi strašně, nejvíc mě děsilo to, že pokud jsem nemocný, klidně jsem mohl nakazit Susan. Když jsme tam přišli, Lex už seděl v čekárně. Zavolali si nás všechny najednou. Seděli jsme v ordinaci vedle sebe a čekali na náš ortel. Fascinovaně jsem hleděl na bílé obálky, které doktor držel v rukou. Po jejich přečtení se náš život změní, ať už v nich bude cokoliv. "Všechny testy dopadly negativně, až na jeden." řekl lékař. Tím nám to tedy moc neusnadnil. Doktor přistoupil k bledému Lexovi: "Lexi, je mi to moc líto, ale váš test dopadl pozitivně." V ten moment ucejtim obrovskou úlevu. Lex musí vyjmenovat všechny holky se kterými něco měl a my se vracíme domů. Je to chudák, duševně nemocný narkoman s virusem HIV. Nic si na ten den nedomlouváme, jsme šťastný, že to takhle dopadlo a myslím, že náš styl života se úplně změní, už tím, že v pondělí nastupujeme na odvykací kůru. Otevřu domovní dveře a překvapeně koukám na Susan, která sedí v obýváku na gauči a vypadá dost nervózně. Jakmile mě uvidí, vyskočí a běží ke mně. Padne mi do náruče a tiskne mě k sobě. "Chestere….., bože měla jsem o tebe takový strach." Úplně se rozpláče. "Všechno je v pořádku Sue, neplač." hladím ji po vlasech. "Bála jsem se, že jsi to byl ty…" "Ne, Lex." Odtáhne se ode mě. "Cože? Lex? Já myslela, že Lee." Do prdele, ona tohle neví…. "O čem to mluvíš Chestere?" Sklopím hlavu a přemýšlím, jak bych jí to řek. "Ale chci slyšet pravdu." řekne. "Mluvím o tom, že jsme všichni kluci, včetně Lexe, museli podstoupit testy na AIDS. Lee byl totiž nakaženej, nejspíš od nějaký lehký holky s kterou se vyspal." "Proboha!" vydechne Susan a musí se posadit zpátky na gauč, jak jí ta zpráva šokuje. Pak se na mě podívá: "Ale ty nejsi nakaženej, že ne?" Sednu si k ní. "Ne, jedinej z nás nakaženej je Lex." Viditelně se jí uleví. "Sue, jak víš to ostatní o Leeovi?" "Od tvý maminky." "Co?" "Dneska ráno přijdu do školy a tam se nemluvilo o ničem jiným, než o tom, že jeden z vaší party se včera předávkoval drogama a nepřežil to. Nikdo nevěděl, který z vás šesti to byl. Ani jeden z vás tam nebyl, prej jste se všichni uvolnili, museli jste do nemocnice. Byly jen spekulace o tom proč, většina si myslela že na testy, jestli taky berete drogy. To že byl Lee nakaženej, nikdo nevěděl. Nemohla jsem tu nejistotu vydržet, utekla jsem ze školy a běžela k vám. Otevřela mi tvoje maminka, zrovna se chystala do práce. Všechno mi vyprávěla, ale proč jste šli do nemocnice mi neřekla, jen jí máš dát vědět jak jsi dopadl. Takže jsem si myslela, že je to kvůli těm drogám. Radši jsem jí neřekla, že už dávno vím, jak jsi mohl jedině dopadnout, přitom ona tohle už dávno věděla, bála se kvůli něčemu jinému, co mě zatím ani ve snu nenapadlo." "Susan? Já…." Podá mi telefon: "Zavolej svý mamce, ať se zbytečně nestrachuje." Poslechnu ji. Mezitím, co telefonuju, si stoupne k oknu a zamyšleně se dívá ven, někam do dáli, až nad obzor. "Susan, co ti je?" zeptám se jí potom, co položím telefon. Pořád se dívá někam před sebe. "Je to hrozné vidět mrtvého člověka." "To je." připustím. "Je to přímo strašné." "Říkáš to tak, jakoby jsi to sama zažila." "Když mi bylo devět, naši se rozvedli. Zůstaly jsme se sestrou u mamky. Táta o nás neměl žádný zájem. Mamka se na nás upnula a pěstovala si v nás své ideály. Já jsem to vydržela, ale Julie ne. Pořád se s mamkou hádala a nechtěla dělat, to, co po nás vyžadovala. Pořád říkala, že až jí bude osmnáct, tak stejně uteče. A taky to dodržela. Před půl rokem oslavila svý osmnáctý narozeniny. Ten večer si sbalila věci a to bylo naposled, co jsem ji viděla. Mamka se z toho však zhroutila. Jednou, když jsem se vracela ze školy domů, našla jsem ji ležet v obýváku na zemi. Kolem ní bylo plno krabiček od prášků, které jí dal psycholog. Začala k němu chodit po tom, co Julie utekla. Vypadala, že spí, ale ta barva její kůže byla nepřirozeně bílá. Okamžitě jsem zavolala doktora. Bylo však pozdě. Řekl mi, že to byly příliš silné léky, které rychle zabírají, takže i kdybych přišla třeba o dvě hodiny dřív, stejně by jí už nepomohl. Bylo mi hrozně, zůstala jsem úplně sama. S pomocí peněž, co mi dávala sociálka, jsem dodělala ročník a po prázdninách, které jsem strávila u své babičky, se přestěhovala sem k tetě. Nikdy nezapomenu na to, jak zvláštně byla studená, když jsem se dotkla její ruky. Ještě teď ten dotyk cítím." Otře si zarudlé oči a otočí se ke mně: "Co jsi mi chtěl říct?" Je mi teď blbý jí to říkat, ale vědět to musí. "Že tu teď nějakou dobu nebudu." "Kam jedeš?" "S klukama jedeme do protidrogové léčebny." "Chazy, to je skvělý." rozzáří se. "To, že tady nebudu?" "Ale jdi ty, víš dobře, jak to myslím. Že se budeš léčit. Že se budete léčit vy všichni." "Budeš za mnou aspoň někdy jezdit?" "Jak aspoň někdy? Budu za tebou jezdit furt." Sedne si vedle mě. "Kdy odjíždíš?" "V pondělí." "Tak to to stihneme ještě mockrát." usmějou se na mě její čokoládové oči. "A co stihneme?" ptám se, ačkoliv mi to je úplně jasný. "Přece tohle…." řekne, rozepíná mi košili, líbá mě na krku a na ústech. Vezmu ji do náruče a odnesu do svého pokoje, kde oba v něžnostech pokračujeme a dostaneme se i mnohem dál. Musíme přece nějak oslavit to moje rozhodnutí a to, že moje testy dopadly negativně……

Tak jsme tady, všichni i Lex. Je to tady dost tvrdý. O tom jsme se přesvědčili už v prvních dnech. Tady se s námi nikdo mazlit nebude. Sedím na posteli a dívám se z okna, ven do listopadového dne. Pozoruju ocelově šedé nebe, které svými slzami zdobí okenní tabulky a myslím na Susan. Ze začátku jsme se vídali pravidelně, ale teď už tu nebyla skoro měsíc. Mám z toho divnej pocit. Čím dýl jí nevidím, tak tím mi je hůř. Navíc vůbec nevím, proč tak dlouho nepřišla. Mamka za mnou jezdí, jak jen to jde. Není to tak často, kvůli práci nemůže a navíc je to přeci jen kus od města a ona nemá tolik peněz na to, aby se sem dostala vždycky, kdy by chtěla. Hlavně ony dvě mě drží nad vodou. Nevím, co bych dělal, kdybych byl sám. Nejhorší jsou tady večery. To bych si nejradši sbalil svých pět švestek a šel domů třeba pěšky. Dny se tady dají celkem přečkat, i když jsou taky velmi pestré, ale večer se hodně lidí dostane do deprese, někteří naříkají a jiní se snaží zdrhnout. Už jsem zažil taky pár pěkných depresí. V tu chvíli máte chuť všechno okolo rozmlátit i sebe. Právě v takových okamžicích si navzájem pomáháme s klukama, aby nás náhodou nenapadlo udělat nějakou hloupost. Absťáky jsme celkem už překonali, jsme tady přeci jen už nějakej ten tejden. Ale snad nejhorší na psychiku jsou tady ty lidi. Lidi, kteří jsou na tom ještě podstatně hůř než my. Lidi, kteří se raději nechutně zabijou, protože nezvládnou jeden z těch stavů, o kterých jsem mluvil nebo dostanou tady z toho uzavřenýho prostoru fobii. Někdy se člověk připlete nechtěně zrovna k něčemu tak nechutnýmu. Jako třeba já. V pokoji naproti byl kluk, se kterým měli hodně problémů. Jednou jsem odtud slyšel hroznej křik. Zvědavost mi nedala a já se šel podívat, co se tam děje. Ten kluk ležel nehybně s vyvalenýma očima a otevřenou pusou v kaluži krve. Na zemi byl příborový nůž a já si až teď všimnul velké díry, kterou měl v krku. Ten kluk si tím tupým nožem tak dlouho bodal do krku, až se mu povedlo prorazit si ho. Udělalo se mi z toho tak zle, že jsem zbytek dne strávil zvracením na záchodě. Druhá nechutnost, u které jsem byl, se stala v našem pokoji. Dali k nám velmi tichýho kluka, který trávil dny čuměním do blba. Nikdo by od něj nečekal žádný výpad. Ale opak byl pravdou. V noci nás vzbudili nějaký rány. Ten kluk se rozebíhal a narážel hlavou do zdi. Pak se o ni opřel rukama a zprudka do ní mlátil čelem. Nakonec se jeho tělo svezlo po stěně k zemi a na zdi zbyl jen pruh krve. Byli jsme z toho tak mimo, že jsme se na nic nevzmohli, prostě jsme ho nechali, ať se utluče…

Lex umřel. Objevil ho Oz, když šel na záchod, nemohl otevřít dveře. Šli jsme mu pomoct, říkal, že si myslí, že na druhý straně něco je. A měl pravdu. Na druhé straně ležel Lex. Oběsil se na klice. Vedle něj byl kus papíru, na kterým bylo napsáno: (Už za chvíli se moje duše osvobodí a já budu moci stoupat do nebe. Vaše maso shnije zaživa a vy se rozpadnete na tisíc kousků, pokud nebudete následovat mé kroky…). Bylo mi z toho na nic.

Přišla k nám nová holka. Je jí s bídou šestnáct. Psycholožka ji přivedla na jedno z našich sezení. Trochu mi připomínala Susan. Civěl jsem na ni jako vůl, až si toho všimla. Nejistě se na mě usmála. Kývnul jsem hlavou. Tyhle sezení nemám rád. Pořád dokola omílat proč jsem začal brát drogy, jak dlouho to trvalo, jestli jsem tady dobrovolně, jestli si jsem jistej, že s tím chci definitivně skončit a další bláboly. Dneska jsem se na to soustředil ještě míň, než jindy a odpovídal pouze holými větami, což se psycholožce moc nelíbilo. Kašlal jsem na to. Můj zájem se soustředil na tu novou. Čím víc jsem se na ni díval, tím víc mi připomínala Susan. Na konci sezení jsem měl pocit, jakoby to byla doopravdy ona. Byla to touha po Susan. Doba, která nás dělila od posledního setkání se stále více prodlužovala a ona mě strašně chyběla. Chtěl jsem ji aspoň obejmout a políbit, když nic víc nepřipadalo v úvahu. Když si představím, že jsem ji přes měsíc neviděl a přes dva měsíce neměl…hryžu si nehty do krve.

Rejpu se v obědě a s nepřítomným výrazem čumím před sebe. "Máš tu volno?" Zvednu hlavu. Susan! Ale ne, Chazy, to není Susan, ale ta nová holka. Vážně ti už hrabe. Začínáš jí všude vidět. "Jo, sedni si." řeknu. "Díky." usměje se na mě. "Ty seš Chaz, že jo?" "No, už to tak bude." oplatím ji úsměv. "A ty?" "Já jsem Sam. Jak tu seš dlouho?" Svraštím čelo: "No, už přes dva měsíce." "To já tu jsem pátej den a už toho mám plný zuby. Jak dlouho jsi bral drogy." "Tak tři roky. Co ty?" "Já asi rok a půl. Jela jsme v perníku a marjánce. Naši mi na to přišli a strčili mě sem." "Takže tu nejsi dobrovolně?" "Ne,…vlastně jo. Chtěla jsem s tím skončit a začít se léčit, ale bála jsem se jim to říct. V čem jsi jel ty?" "Marihuana, pak perník, háčko a kokain." "Ú, to je teda hustý. Proč jsi s tím začal?" "Připadám si jak na sezení." "Tak promiň, jestli ti mý otázky vaděj." "Ne, to je v poho. Proč jsem s tím začal? Naši se rozvedli, když mi bylo jedenáct. Dost mě to vzalo. Pak jsem měl ještě nějaký problémy. Všechno se to na mě nahromadilo a já hledal nějaký únik. Drogy mi pomáhaly a ještě se mi to začalo i líbit. Začal se mi líbit ten pocit bejt pod drogou." "To já jsem s tím začala kvůli klukovi. Já vím, teď si říkáš, ta musí bejt úplně pitomá, ale on ty drogy bral a já chtěla, aby s tím přestal. Měla jsem ho moc ráda a chtěla jsem mu pomoci, ale on se nijak zvlášť nesnažil ani nehledal pomoc. Jednou jsem na něj naléhala až moc a on mi řekl, že když si myslím, že je to tak jednoduchý s tím přestat, tak ať si to zkusím. No, a tak jsem to zkusila. Chtěla jsem si to vzít jen jednou a dokázat mu, že už to nebudu potřebovat a pokud jo, tak že se udržím, ale…nakonec se on stal mým hlavním zásobitelem péčka." Chvíli mlčí. Dívám se na ni a uvědomuju si, že ona je úplně jiná, než Susan. Je sice podobný tip, ale povahově je odlišná. "Máš holku?" Přikývnu. "Se mnou se on stejně rozešel. Takže jsem sama. Ale na druhou stranu jsem ráda. Nemusí mě hryzat pochybnosti o jeho věrnosti…nemusím bejt nervózní z toho, že už dobu nezavolal, že nepřišel. Chodí za tebou často?" "Chodí…teda chodila, teď tady už dobu nebyla." "Blbej pocit co? Nevíš kde je, s kým, co dělá, s kým to dělá." Pohlédnu na ni. Asi jí to dojde. "Promiň…nemyslela jsem to zle." Zbytek jídla dojíme v tichosti. Teda musím říct, nasadila do hlavy brouka, kterýho se nemůžu zbavit. Susan, co se sakra děje?

Zvednu sluchátko a odhodlaně vytočím číslo k Bossovi domů. Musím zjistit, co s ní je, ať to zvedne kdokoliv. "Prosím." ozve se po chvíli. "Dobrý den, je doma Susan?" "Ano je." "A…mohl bych s ní mluvit?" "Kdo volá?" "Jeden…její známý." "Počkejte chvíli." Zřetelně slyším jak na ní volá. "Co se děje?" ptá se Susan. "Máš telefon." "A kdo volá?" "Nějaký tvůj známý, nevím kdo, nepředstavil se mi. Už je ti líp?" "No, ujde to." "Jsi celá bílá. Nemám mu raději říct, ať zavolá jindy?" "Ne, teto. Vezmu si to." "No, jak myslíš." Ve sluchátku zapraská. "Ano?" "Susan?…." slova mi dojdou, jsem tak rád, že ji zase slyším. "Chazy? Jsi to ty?" Trochu se seberu: "Jo, jsem to já." "Něco se stalo?" zeptá se. Zarazím se: "Co by se mělo stát? Jen to, že jsem tě už přes měsíc neviděl. No, ale to je jen takovej zanedbatelnej fakt. Nelam si s tím hlavu." řeknu trochu naštvaně, ale jsem spíš zklamanej. "Lásko, promiň…jsem blbá. Jsem hrozně ráda, že voláš…já už měsíc ležím v posteli, není mi dobře..nemohla jsem přijet, i když jsem chtěla…moc jsem chtěla Chestere." Leknu se: "Něco vážnýho?" "Ne, neboj…už jsem celkem v pohodě…brzo za tebou přijedu." Chvíli je ticho. Slyším její dech. "Moc mi chybíš." zašeptá a vzdychne. Tohle jsem potřeboval slyšet. "A jak se máš ty?" zeptá se. "Momentálně lépe, když tě slyším…jinak to stojí za nic." "A co kluci?" "Lex se oběsil." "Proboha…" "Susan…opravdu jsi v pořádku?" "Jo jsem, nedělej si starosti. Brzy se uvidíme." Na konci chodby uvidím sestru. "Sue, budu muset končit…volám na černo." "Tak se zatím měj…přijedu, neboj…Chazy?" "Hm?" "Miluju tě." "Já tebe taky, Sue. Ahoj." "Ahoj." Zavěsím. I když mi řekla to, co jsem potřeboval slyšet, moc mi to nepomohlo, mám z ní divnej pocit…chovala se jinak, než normálně…tohle nebyla Susan, kterou jsem viděl naposled, to co mi řekla, byla jen fráze…..žádné vyznání… něco se změnilo, ale co???

"Tak co?" ptá se mě Vik. Pokrčím rameny: "Něco se s ní děje a já nevím co." "To bude dobrý, brácho, uvidíš." uklidňuje mě Guy. Sednu si k oknu a mlčím. Kluci se mě na víc neptaj, viděj, že nemám náladu a já jsem jim za to vděčnej.Celkem jsem se sblížil se Sam. Byla to milá holka a…a byla podobná Susan, no. Docela jsme si rozuměli a hodně času trávili spolu. Susan ani mamka nepřijely a já potřeboval někoho takovýho. Pořád jsem se nemohl zbavit myšlenky, že si Susan našla někoho jinýho a mě odsunula na vedlejší kolej. Nechtěl jsem si to připouštět, ale i to mohl bejt důvod, proč se tak divně chovala. Nechtěl jsem na to myslet, protože jsem nevěděl, co bych dělal. Byla to první holka, do které jsem se zamiloval. A zamiloval se až po uši. Teprve teď jsem pochopil, jak se asi musela cejtit Judith a ostatní holky, které jsem prostě odkopnul, jako kus hadru. A při představě, že se jí ten někdo dotýká tam, kde se jí dotýkaly mý ruce, že jí líbá na ty stejný ústa, který jsem líbal já nebo snad že se s ní miluje, možná na stejným místě, jako ona se mnou, jsem žárlil a přivádělo mě to málem k šílenství…

Objevila se až v polovině prosince. Za okny padal první letošní sníh, ale protože drobně pršelo, vločky při dopadu na zem ihned tály a místo sněhu byly všude jen kaluže vody. Sam a kluci byli na dalším sezení, na které jsem dnes odmítl jít, vymluvil jsem se sestře, že mi není dobře a ona mě nechala v našem pokoji. Opravdu mi nebylo moc dobře, ale spíš duševně než tělesně. Seděl jsem na okně a díval se dolů do zahrady. Vycházky tady byly až po prvních třech měsících. Já je budu mít pomalu za sebou, ale pochybuju, že se dostanu ven. Za takovýho počasí se budou bát nás pouštět, abychom neonemocněli a nerozšířila se tady nějaká epidemie. Klaply dveře. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Myslel jsem, že je to nějaká sestra nebo některý z kluků. Chvíli jsem čekal, kdo se ozve, ale když se nic nedělo, otočil jsem se. U dveří stála Susan! Byla drobná, hubenější než předtím, pleť měla světlou až bílou, na vlasech se jí třpytily kapičky roztátých vloček a deště. Neudělal jsem jediný pohyb, nešel jsem k ní. Jen jsem se na ní upřeně díval. Bylo na ní vidět, že je nervózní…ale z čeho? Přišla mi snad říct, že je konec? Trochu se usmála. Vstal jsem a šel pomalu k ní. Pak jsem se zastavil. Byl jsem strašně rád, že ji zase vidím, že je zase tady, ale čekal jsem na její reakci. Přistoupila ke mně a dívala se mi upřeně do očí, pohledem mapovala můj obličej, zabořila prsty do mých vlasů a začala jemně líbat mé rty. I když jsem nevěděl, co bude dál, neudržel jsem se a začal jí líbat taky. Ucítil jsem na rtech něco slaného. Slzy. Susaniny slzy. Přestal jsem ji líbat a podíval jsem se jí do obličeje. Oči měla celé zarudlé, po tvářích jí tekla jedna slza za druhou. Chytnul jsem jí za ramena a zatřásl s ní: "Susan, co se to s tebou děje?" "Judith…." "Co Judith? Co ti zase nakecala za nesmysly?" Zavrtěla hlavou: "Nic mi nenakecala…Judith…je v pátém měsíci těhotenství." "A co my s tím máme jako společnýho? Proč brečíš?" "Tak si to sakra spočítej. To dítě je tvoje!" vyletěla. "Cože?" vykulil jsem oči a pustil ji. "Ale Susan, to není možný….to dítě není a ani nemůže bejt moje." "Jak to? Ona tvrdí, že je to možný, v úvahu připadá jen jeden jediný otec. Ten, s kým v té době chodila." Stále plakala. Začal jsem jí utírat slané potůčky a přitom se usmíval. "Ještě se tomu směj." Odstrčila mou ruku. "Směju, protože já jsem v Judith nikdy nic neměl. Ona mi nikdy nic nedovolila. Byla to holka jen na dívání a to nebylo nic pro mě. Já jsem to moc ani jako chození nebral, to spíš ona. Tak jsem jí při tom nechal, abych měl klid a spal s děvkama. Sue, to bylo dobu před tebou. Teď záleží na tom, komu z nás dvou věříš, jestli mně nebo jí." Sklopila hlavu: "Promiň, samozřejmě, že věřím tobě, ale ze začátku jsem se hrozně lekla, bála jsem se, že až se to dozvíš, třeba se k ní budeš chtít vrátit, kvůli tomu dítěti." "Co tě to napadá? To by stejně nefungovalo, když mezi námi není žádnej vztah." "Ale ona tě má ráda." namítne. "Jenže já jí ne." usměju se. "Proto jsi tak dlouho nepřišla? Nechala jsi mě schválně dusit v nejistotě?" "Ne, to ne. Nejdřív jsem se z toho teda musela trochu vzpamatovat a smířit se s myšlenkou, že o tebe možná přijdu. Jenže pak jsem dostala tu hnusnou chřipku. Ještě teď mi není úplně dobře." "Jo, něco jsem zaslechnul, když jsem ti volal." "Za ten telefonát se ti omlouvám. Já…nebylo mi dobře a navíc jsem furt musela myslet na to dítě….kdybys viděl, jaký už má bříško, tak…" "Sue," zarazím ji, "mě Judith nezajímá." Usměje se: "Ale to, co jsem ti řekla v telefonu, byla pravda, i když to tak nejspíš nevyznělo. Vážně jsi mi hrozně chyběl…a to, že tě miluju, jsem myslela smrtelně vážně." Obejmu ji a políbím. Přitiskne se na mě a líbá přesně tak, jako dřív……

Zůstala u mě dokud nepřišla sestra a neoznámila mi, že už je čas k večeři a pokud sebou nehodím, budu ji jíst se studeným škraloupem na vrchu. Vyšel jsem se Susan na chodbu a ještě jednou ji políbil na rozloučenou. Usmála se, stiskla mi ruku a řekla: "V pondělí zase přijdu." "Co budeš dělat o víkendu." zeptal jsem se podezíravě. Upřímně se rozesmála: "To víš, mám jedno rande za druhým." Svraštil jsem čelo. Všimla si toho. "Chestí, nech toho. Blíží se Vánoce, musím zařizovat spoustu věcí a v tejdnu na to moc času nemám. Já myslela, že mi věříš." "Tak jako ty mně s Judith, viď." ušklíbnul jsem se. Vzdychla: "Měla jsem strach, ale slibuju, že se polepším. A ty mi to taky slib." Usmál jsem se: "Slibuju, polepším se… ve všem. A co budeš zařizovat na Vánoce?" "Dárky, stromeček, cukroví a tak….vždyť to znáš." "Hm…já budu mít hnusný svátky. Tady v tom ústavu…sám…bez tebe." Zvláštně se usmála: "Neboj, nebudeš." "Jak to myslíš?" zeptal jsem se. Spěšně se podívala na hodinky. "To je překvapení." řekla potom. "Chestí budu už muset, za chvíli mi jede poslední autobus a ty bys už měl taky jít nebo ta večeře nebude k jídlu." Mávnul jsem rukou: "Stejně bude zase nějakej humus." S úsměvem se ke mně nahnula a dala mi pusu na tvář. Zavrtěl jsem hlavou: "Co to děláš Sue?, jestli ty se takhle hodláš loučit, tak já teda rozhodně ne." Jemně jsem ji vzal za bradu, trochu ji zaklonil a pronikl svým jazykem do jejích pootevřených úst. Susan, která mě s lehkým úsměvem na rtech celou dobu upřeně pozorovala, určitě s něčím takovým počítala, protože jakmile jsem se jí dotknul, už jsem její jazyk cejtil taky. Nevím jak dlouho jsme tam tak stáli a líbali se. Kdyby nás nevyrušil něčí smích asi by jsme trhli světový rekord. Asi dva metry od nás stál vysmátý Vik. "Aby jste se nesnědli." "Závidíš co?" ušklíbnul jsem se posměšně. Susan se usmívala: "Ahoj Viku." "Ahoj Sue, dlouho jsi se tady neukázala, Chaz už z toho byl na nervy, ale sluší ti to, akorát jsi nám nějak pohubla." "Byla jsem nemocná Viki." "Jo, jo nemocná, tím krm někoho jinýho. Možná tak nemocná po sexu. No jo, člověku to chybí a na každým se to projeví jinak. Koukni na Chaze, co to dělá s ním." Ukázal s úsměvem na moje kalhoty, které se teď v určitém místě zvedaly. "Stojí mu jak svíčka. Koukám, že kdybych vás nevyrušil, znesvětily byste náš ústav přímo tady na chodbě.,co?" smál se jak blázen. "Ty vole, koleduješ si." ohnal jsem se po něm. Hbitě přede mnou uskočil a se smíchem zapadnul do našeho pokoje. Susan se nahnula k mému uchu: "Kdyby mi mělo co stát, tak už mi to taky trčí mimo tělo." Zasmál jsem se: "Sue, ty seš skvělá." Pak zvážněla, upřeně se mi zadívala do očí a já její levou ruku ucítil na svým poklopci. "Hrozně ráda bych ti pomohla se toho zbavit." řekla. Přitiskl jsem svou ruku na její a ještě ji trochu na to místo přitlačil. Můj objem v kalhotech se ještě zvětšil, ztvrdnul jako kámen a já zavyl jako vlk. Susan zacukalo v koutcích a z našeho pokoje se ozvalo: "Ty nadrženče!" To už se Susan neudržela a začala se smát nahlas. "Já ho snad zabiju." procedil jsem skrz zuby. Dal jsem Susan normální pusu a řekl: "Sue, prosím už jdi nebo se tý boule dneska nezbavím." Usmála se: "Tak se měj…v pondělí se uvidíme…ahoj." "Ahoj." odpověděl jsem. Sledoval jsem ji po celou dobu než došla na konec chodby, kde se otočila, ještě jednou se usmála a zmizela za bílými dveřmi. Počkal jsem, až moje vzrušení opadne a vydal se do jídelny na dnešní specialitu.

V jídelně si ke mně přisedla Sam. "Slyšela jsem, že tu za tebou prej byla ta tvá slečna." "Jo to byla." řekl jsem s pohledem ještě trochu mimo. "Koukám zamávalo to s tebou pěkně." "Co?" "Ale nic, ty mě stejně nevnímáš." usmála se Sam. "Ne, promiň Sam, co jsi říkala?" Sklopila hlavu a rejpala se v jídle. "Závidím ti, závidím, že máš někoho, o koho se můžeš opřít, kdo ti pomůže v těch nejhorších životních chvílích. A závidím hlavně jí, hrozně jí závidím….závidím jí tebe Chazy." Pak se zvedla, sebrala svůj talíř a odcházela. Koukal jsem na ní dost vyjeveně. Nevzmoh jsem se vůbec na nic….

Vzal jsem pomalu za kliku a potichu vklouznul do Saminina pokoje. Zarazil jsem se. V pokoji se nesvítilo, moje oči si musely zvyknout na tmavé šero, který tu bylo. Až pak jsem zaregistroval Samininu siluetu. Seděla na židli u okna, hlavu si opírala o skrčená kolena. "Sam…?" prolomil jsem ticho. Trhla sebou a otočila hlavu. "Chazy jdi pryč, chci bejt sama." Znovu se zadívala někam z okna. "Sam, já nechci, abys ses kvůli mně trápila." "To už se stejně trápím, ale s tím si ty nelam hlavu. Hlavně, že ty seš šťastnej." vzdychla. "Promiň, jestli jsem ti dělal nějaký planý naděje." "Ne, ty ne…to spíš ta tvoje holka…doufala jsem, že za tebou třeba už nepřijde. Já vím bylo to ode mě hnusný, ale myslela jsem, že bysme….pak třeba my dva…." Zvedla hlavu a snažila se mi v tom šeru zadívat do očí. "Copak se ti ani trochu nelíbím ani trochu tě nepřitahuju?" pokračovala. Vrátil jsem ke dveřím a rozsvítil světlo. "Prosím tě zhasni." zašeptala a sklonila hlavu. Došel jsem k ní a sedl se vedle ní na zem. Nepodívala se na mě, v ruce nervózně trhala papírový kapesník. Vzal jsem ji jemně za bradu a otočil obličejem k sobě. Měla zarudlé a oteklé oči od pláče a jedna slza jí zrovna stékala po tváři. Otřel jsem jí a srovnal pramen hnědých vlasů, co jí padal do obličeje. Vytrhla se mi a odvrátila hlavu. "I mlčení je odpověď. Jdi pryč, nechci, abys mě takhle viděl." Pohladil jsem jí ruku. "Sam…ty jsi moc milá a hezká holka. Líbíš se mi a přitahuješ mě, ale jsi podobný typ jako Susan. Chápeš?" Konečně se na mě otočila. "Tak proč se mezi námi už něco nestalo, když tě přitahuju a líbím se ti?" "Vždyť ti to tady říkám. Líbíš se mi a přitahuješ mě proto, že jsi vzhledově podobná Susan." "Aha, takže jsem trochu podobná kopie tvojí lásky. Mám pravdu? Připomínám ti jí, jenže nejsem originál." "Promiň Sam….já…" Pohybem ruky mě zarazila. Vzdych jsem, vstal a chtěl odejít. "Chazy, počkej." řekla náhle. Otočil jsem se. Vstala ze židle a šla ke mně. Vzala mě okolo krku: "Tak se se mnou aspoň jednou pomiluj." "Sam, co blázníš?" "Mě nebude vadit, když si budeš představovat jí." "Ty jsi se dočista zbláznila. Líbíš se mi, jako se mi líbí spoustu jinejch holek, ale nemiluju tě, já miluju Susan." "Ona se to přece nemusí dozvědět….víš, co se říká…co oči nevidí, to srdce nebolí….no tak Chestere, jen jednou… jedinkrát." žadonila. Strhnul jsem její ruce z mýho krku, úplně se mi zhnusila. "Ty vůbec nevíš, co mluvíš. Ani kdyby Susan nebyla, tak bych se s tebou nevyspal. Jsi celkem hezká, ale jak tě tak poslouchám, tak taky úplně blbá." Tohle nečekala, z tváře jí zmizel úsměv a ona mi vrazila facku. Dostal jsem vztek, tu ruku jí chytil a zkroutil jí ji za záda. Bolestně vykřikla. "Tak na tohle holčičko zapomeň, tohle si nenechám líbit." Pustil jsem ji, vyšel z pokoje a třísknul dveřmi.

Navzájem jsme se ignorovali a když jsme se někde potkali, dělali jsme, že se neznáme. Štvalo mě, že to takhle blbě dopadlo. Byla to prima holka, ale já bych jí nikdy nemohl brát jinak, než jako kámošku.

V pondělí 18. prosince za mnou přišla Susan. Zprudka otevřela dveře, přihnala se ke mně, dala mi rychlou pusu a řekla: "Honem si sbal věci." Nechápavě jsem na ni zíral. "No tak dělej." "Ale Sue, já vůbec nic nechápu." Přestala spěchat a s úsměvem se mi posadila na klín. "To je to překvapení, co jsem ti minule slibovala. Mluvila jsem s doktorem a zajistila ti, abys mohl na Vánoce domů. Co ty na to?" Oči se mi rozzářily: "Že to je úžasný a ty taky. Moc díky." Objal jsem ji a chtěl ji políbit. Jemně mě odstrčila. "To si nech na potom, ještě budeme mít spoustu času i na něco jinýho, než jenom na líbání." mrkla na mě, "ale teď pojď honem balit, ať odtud vypadneme co nejdřív." Spakoval jsem si věci a rozloučil jsem se z klukama, který nebyli otrávený z toho, že tady zůstávaj, protože se od doktora dozvěděli, sem postupně volali všechny jejich rodiny a během tohohle týdne už taky budou doma. "Tak se měj hezky, Chazy." přál mi Oz. "Neboj, ten se bude mít určitě líp než jen hezky." rejpnul si s úsměvem Vik. "Až se všichni dostaneme do Phoenixu, tak něco podnikneme." sliboval Oz. "Samozřejmě bez nějakých povzbuzovačů." zazubil se Mark. Guy se zatvářil kysele. "Copak Guyi, já myslel, že chceš bejt už úplně čistej." všimnul si ho Mark. "No to jo," ošil se, "ale kromě ženskejch, bez těch to nepůjde." "Ty se nikdy nezměníš." smál jsem se. "Tobě se to říká, když máš Susan." zašklebil se na mě. "Nechceš mi ji někdy půjčit? Kámoši si přeci mají pomáhat ne? Ve všem." mrknul na Susan. "Tak na to zapomeň. Něco si k ní zkus a zapomenu, že jsi můj kámoš." pohrozil jsem mu. "Snad nebude tak zle." usmál se. "Tak jo Guyi, podnikneme něco i s holkama, ale říkám s holkama ne s děvkama, ty už nechci ani vidět. Jsem rád, že nejsem nakaženej a nemíním to rozhodně dohánět." oklepal se Oz. "Jo, v tom s tebou souhlasím." kývá hlavou Vik. Vezmu Susan za ruku: "Tak si to tu ještě nějakej den užijte a pak se na něčem určitě domluvíme." "Měj se Chazy." "Ahoj Sue a moc nám ho nezřiď, ať je ještě vůbec použitelnej, až přijedeme." "Budu se snažit." směje se Susan a táhne mě ven. "Zatím ahoj kluci." loučím se s nimi. Na druhým konci chodby si všimnu známé postavy. Sam! Stojí opřená o bílé dveře a pozoruje nás. Určitě tam není náhodou, vidím, jak podrobně si prohlíží Susan. Jenže Sue si toho všimne. "Kdo to je?" zeptá se. Než však stačím cokoliv říct, Sam k nám dojde. "Tak prej odjíždíš." otočí se na mě. "Jenom na svátky." "Hm….chtěla bych se ti omluvit Chazy. Nevím, co to do mě vjelo. Můžeš mi to odpustit? Nechci takovou blbostí přijít o naše přátelství." Zaskočí mě tím, nic takovýho jsem ani ve snu nečekal. "Já se ti taky omlouvám. Nemusel jsem na tebe hned tak vyjet." řeknu. Susan střílí pohledem z jednoho na druhýho a je z toho dost zmatená. "Takže je to v pohodě?" ptá se Sam. "Určitě." odpovím a usměju se na ni. Sam mi úsměv oplatí, nahne se ke mně a dá mi pusu na tvář. To už Susan nevydrží. "Hele, co vy dva spolu máte?" Sam se na ní obrátí: "Ty jsi 100% Susan, že jo?" Susan nedůvěřivě přikývne. "Sue, to je Sam, kámoška. Taky se tu léčí." vysvětlím jí. "Jo tak kámoška." měří si jí Susan. "Jsme si trochu podobný, nemyslíš Sam?" Sam se zazubí: "Ale opravdu jen trochu." "To je náhoda." zatváří se kysele Susan. "Neboj, nic jsem s Chazem neměla ani blbou pusu, on mě nechtěl, víš a nechce. Je blázen do tebe Susan." Podívá se na mě: "Není to snad tak?" "Je." přikývnu a Susaninu ruku ještě víc sevřu ve své. "No jo, tak se mějte….jsem ráda, že jsme si to takhle vysvětlili." "Ty nejedeš domů?" zeptám se. "K tobě?" zpozorní. "Ne, k tobě." zazubím se na ni. "Naši zatím nevolali nebo já o tom aspoň nevím." "Určitě zavolaj." uklidňuju ji. "Hm…já bych ráda jela s váma, ale Susan by ze mě asi nebyla moc nadšená, co Sue?" "Trefa do černýho." souhlasí s ní Susan. "No, já už budu muset, za chvíli je sezení. Tak si to užijte." Důvěrně se ke mně nahne: "Po prázdninách tě čekám." řekne, ale tak nahlas, aby to Susan slyšela. "Těšilo mě." usměje se na ni a zmizí. "Nechceš tady raději zůstat." rejpne si Susan. "Proč? Nemám důvod." "Ne? Já myslím, že ten důvod právě odešel." "Susan, co blbneš?" "Tak já blbnu?" "Nic jsem s ní neměl, nemám a ani mít nikdy nebudu. Seznámil jsem se s ní hlavně z důvodu, že ti byla podobná. Jo líbí se mi, jsem přece kluk, přitahuje mě, protože je podobný typ jako ty, ale nemiluju ji a nikdy bych se s ní ani vyspat nechtěl." Mlčky sejdeme ven. Mrzne, ale nikde ani vločka sněhu. Susan přijela autem, naskládáme moje věci do kufru a vyjedeme ze zahrady léčebny. Až do Phoenixu se se mnou Susan nebaví. Mrzí mě, že si zbytečně kazíme chvíle strávené spolu. "Jedeme k mojí tetě, jo? Tvoje mamka tam bude." prolomí ledově Susan ticho. "Jak to?" nechápu. "Všechno se dozvíš." odpoví. Zastaví před garáží u Bossova baráku. Chvíli nehybně sedí, pak se na mě s lehkým úsměvem podívá: "Prosím tě nezlob se, já to nechci kazit, ale žárlím no, strašně žárlím." Přitáhnu si jí blíž k sobě: "Co mám říkat já, když jsem tam zavřenej a kolem tebe se tady furt motaj nějaký kluci." "Ale já ti jsem věrná." "To já tobě taky, Sue." "Tak se nezlob." "Nezlobím, ale budeš mi to muset v noci vynahradit." řeknu a lehce jí políbím. "Ráda." zašeptá a spojí naše rty.

"Chestere!" "Ahoj mami." Obejmu ji a dám ji pusu na tvář. "Jak to, že jsi tady?" ptám se. "Susan, mě seznámila se svojí tetou a staly se z nás přítelkyně." Té si všimnu až teď. "Dobrý
den." "Ahoj. Tak to je ten pověstný Chester, o kterém jsem už tolik slyšela?" usmívá se na mě. Podívám se na mamku. "Ale ne od tvojí maminky, od Susan." Hodím po ní pohledem. S úsměvem zvedne oči v sloup a jde po schodech nahoru do prvního poschodí. Chci jít za ní, k čemuž mě i pobídne Susanina teta, když řekne: "Ven si věci a jdi se Susan, ukáže ti tvůj pokoj." "Budeme tu teď nějakou dobu bydlet, pak ti to vysvětlím." řekne mamka. Susan mě zavede do pokoje na druhým konci chodby, což je pokoj přesně naproti jejímu. "Proč zbytečně zabírat pokoj. Stejně budu přes noc u tebe." Usměje se na mě: "Teta mi tě přece nebude strkat až do postele. To za prvý. A za druhý, s tou nocí si to moc neplánuj, teta má oči všude." "To nemyslíš vážně. Já už to dýl nevydržím." "Budeš muset." Obejmu si ze zadu kolem pasu, přitáhnu k sobě a zašeptám jí do ucha: "Víš, jak se mému tělu po tobě stýská? Víš jak hrozně mu chybíš?" "Vím, protože já jsem na tom stejně, ale teď mě pusť a radši si vybal věci." vytrhne se mi. Pak si najednou uvědomím, že jsem tu nikde neviděl Bosse. Jsem zvědavej, jak nám to tady společně bude fungovat, když se máme oba dva tak v lásce. Ušklíbnu se v duchu. "Kde je Boss?" ptám se Susan. "Já nevím, je teď divnější, než kdy předtím. Často není celý dny doma nebo se vrací až pozdě v noci. Teta je z něj na nervy." "Jak to, že bydlíme u vás?" ptám se nechápavě. Susan pokrčí rameny: "Prej vám dávají dohromady celej dům." "Co?" vykulím oči. "Kde by na to mamka vzala? Je ráda, když mi táta pošle alimenty. I když ani tak se moc nepředá." ušklíbnu se. "Oba máme takový skvělý tatínky, viď?" usměje se a usadí se mi na klíně. "Tobě aspoň posílá nějaké peníze, ale ten můj ani pořádně neví, že existuju." "Nemysli si, sice mi posílá peníze, ale o mý existenci taky nemá ani páru Stokrát bych byl radši, kdyby mi nic nedával, ale přišel za mnou a zajímal se o mě." "Ale zase máš prima mamku." "To mám," usměju se, "a taky tebe." Oplatí mi úsměv: "A já tebe. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě. Kromě tebe a tety nikoho jinýho nemám." "A co ségra?" "Tu jsem už skoro rok neviděla a nemůžu říct, že by náš sesterský vztah byl ideální." Pocuchá mě ve vlasech: "Jsem strašně šťastná, že jsem tě potkala." "To já taky Sue a ani nevíš jak." řeknu a dlouze jí políbím…

"Tak dobrou noc." přeji Susan, které cuká v koutcích, před jejím pokojem a dávám jí bratrskou pusu na čelo. "Dobrou." odpoví nevinně. Počkám až její teta zmizí z našeho patra, trochu Sue namáčknu na zeď a pošeptám ji do ucha: "Za deset minut jsem u tebe." "Budu se těšit." řekne a zmizí v pokoji. Dojdu se ještě dolů napít a velmi ospale popřeji mamce a Susanině tetě dobrou noc. Ty dvě si zrovna dávají skoro půlnoční čaj. "Hezky se vyspi." přeje mi mamka. "Co se zdá první noc na novém místě, to se do roka vyplní." prorokuje Susanina teta. "A Chestere…" zastaví mě na schodech. Otočím se. "Zhasni prosím tě ve vašem patře. Nikdo už tam nepůjde. Nebudeme vás rušit, ať se dobře vyspíte." Přikývnu a spěchám po schodech nahoru. Zhasnu hlavní světlo a poslepu dotápu do Susanina pokoje. Trochu se zarazím. Je tam taková tma, že nevidím skoro nic. Ticho protne Susanin hlas: "No jen pojď dál, vždyť tu nejsi po prvý." Vstane a jde ke mně. Rozhrne závěsy a její postavu zalije měsíční světlo. Přitáhnu si jí k sobě a pohladím po vlasech, které má rozpuštěné a jejichž délka dosahuje pod její drobné lopatky. Zakloní hlavu a já jí políbím na krku a pomalu sklouzávám níž. Její prsty se mi zaryjí do zad a ona slastně vzdychne. Pomalu jí vyhrnuju noční košilku a líbám její sametovou kůži. Její prsty tápou po mém, teď už úplně nahém, těle. Užíváme si každý dotyk a jsme k sobě něžnější, než kdykoliv předtím. "Chci tě." vydechne mi do ucha a jemně mě kousne do ušního lalůčku. Podívám se jí zblízka do očí. Má je potažené mlhou touhy. Položím ji na postel a krémově bílý Měsíc, který nás zahaluje do své záře, je svědkem, že toho tuhle noc opravdu moc nenaspíme…

Ležím na zádech a čumím do stropu. Susan vedle mě spokojeně spí s rukou položenou na mém hrudníku. Přemýšlím o tom, co jsem se večer dozvěděl od mamky. Byl tady táta! Peníze na opravu našeho baráku nám dal on a nabídl mamce, že bych se mohl přestěhovat na nějaký čas k němu a přihlásit se na nějakou dobrou vysokou školu, až dodělám střední tady. Ne že by to nebyla lákavá nabídka, ale jak bych mohl bydlet u člověka, který se o mě nikdy nijak nezajímal. Susan se probudila a lehce mě políbila na tvář: "Na co myslíš? Na tátu?" Přikývnu. "Chtěl bys jít k němu?" "Ne. Měl bych tam sice více možností než tady, ale s tátou bejt nechci. Zradil mě, mamku i….bráchu." "Bráchu?" "Bylo mu osmnáct, když se naši rozvedli. Dva roky počkal a pak zdrhnul někam do Německa. Do dneška o něm nic nevíme. Mamka to nese špatně ještě teď." "V něčem si jsou naše životy podobný, co?" usměje se Sue smutně. "To jo," přikývnu, "akorát, že v tom nehezkým." Upřeně mě pozoruje. "Proč se tak na mě díváš?" zeptám se, když už ten pohled nemůžu vydržet. "Víš, byla jsem ráda, když jsi mi řekl, že se půjdeš léčit i z toho důvodu, že jsi byl tak daleko od Judith a od toho určitýho druhu holek, se kterými jsi předtím spal. Byla jsem klidná do tý doby, než jsem uviděla Sam. Teď se bojím pustit tě tam zpátky, protože ta holka je do tebe úplně zblázněná a je schopná udělat všechno proto, abys ses do ní taky zamiloval nebo se s ní aspoň vyspal. Chestere já o tebe nechci přijít. Jsi to jediný, co na světě mám." úplně se rozpláče. "Sue…Sue neplakej. Mě nezajímá žádná jiná holka kromě tebe. Já tě mám strašně moc rád. Asi je těžký uvěřit mi po tom všem, co jsem dělal v minulosti, ale to co ti tady říkám je naprostá pravda." Trhavým pohybem si utře slzy: "Promiň, jsem strašná." Usměju se: "Nejsi strašná. Jsi první holka, která kvůli mně pláče." "A co Judith?" "Nevěřím, že ta mě měla kdy opravdu ráda, spíš hledala otce pro svý dítě." ušklíbnu se. Před barákem zaparkovalo auto. Decibely tvrdýho rocku, které byly slyšet až sem k nám nahoru, naráz utichly. Susan potichu došla až k oknu a schovaná za závěsem sledovala nočního příchozího. "Kdo to je?" zeptal jsem se. "Boss." špitla a dál upřeně sledovala svého bratrance. Stoupl jsem si za ní: "Hm, ale vypadá velmi střízlivě na to, že se vrací ve tři ráno." Susan se na mě otočila: "Chazy slib mi, že nepůjdeš do jeho pokoje a nikdy si od něj nic nevezmeš." Věděl jsem o čem mluví. "Neboj, já už do toho nechci znova spadnout. Ale že mu na to ještě poldové nepřišli." "Ne tak docela, už něco tuší a chystají se na něj, stačí, aby udělal jeden špatnej krok a maj ho." Dal jsem jí pusu do vlasů: "Pojď si lehnout." S úsměvem se na mě podívala: "Ale mě se ještě nechce jít spát." "Kdo říká, že půjdeme spát." Jazykem si olízla horní ret: "A co teda budeme dělat?" "Budeme si navzájem vyznávat lásku." řekl jsem a přenesl ji do postele.

Ráno vedle mě Susan neležela. Posadil jsem se a rozhlédl se po pokoji. Sue stála nahá u okna a pozorovala velké sněhové vločky, které poletovaly vzduchem a tiše se snášely na ledovou zem. Náhle se otočila a usmála se na mě: "Sněží." Zezadu jsem jí objal kolem pasu a zašeptal jí do ucha: "To jsme přivolali my dva." "Myslíš?" "Já to vím, podívej." ukážu na zeď, u které stojí postel. "Sníh chladí mou horkou kůži, která po tvých dotycích touží." "Nebo jsi to tam v noci napsala jen tak?" "Ne, to ne. Přála jsem si dvě věci. Tebe a sníh." "Já taky." usměju se.

Odpoledne nám připravilo překvapení a šok zároveň. Po druhé hodině se netrpělivě rozdrnčel zvonek. Byli jsme se Sue doma sami, když nepočítám Bosseho, který spal ve svém opiovém pokoji a tím prodloužil naše setkání. Susan se zvedla a šla otevřít. "To seš ty?" slyšel jsem její překvapený hlas. "Co tady děláš? Počkej, kam jdeš?" "Musím mluvit s Bossem. Kde je?" ozval se Judithin hlas. "Ve svým pokoji, ale…" Jenže Judith vůbec nezajímalo, co jí chceš Sue říct. Suverénně si to zamířila ke schodům do prvního patra. Bylo vidět, že tu není poprvé. Když se však dostala ke kuchyni, zarazila se a zírala na mě. "Chazzy? Co tady děláš?" Nebyl jsem schopnej jedinýho slova, pořád jsem si ji jako těhotnou nedokázal představit a teď tu najednou přede mnou stála. I když se své rostoucí bříško snažila skrýt v zimní bundě, moc se jí to už nedařilo. "Co by," řekla Susan, "bydlí tady." Judith se na ní otočila: "Tak ty jsi mu odpustila?" Pak se obrátila na mě a znovu se nabodla na můj upřený pohled. "Co tak koukáš? Podívej, co jsi mi udělal." kývla hlavou na své vypoulené břicho. "Víš dobře, že to není moje." vzmohl jsem se konečně. "To namlouvej Susan, ne mě. Byl jsi se mnou sice jen jednou a nestálo to za nic, ale následky to zanechalo." "To jsou kecy. O co se to tady vůbec snažíš?" "Zodpovědnost ti nic neříká co?" ušklíbla se na mě. "Chazzy," přistoupila ke mně a pohladila mě po tváři, "i když mi to zkomplikovalo život, nikdy bych se nedokázala zbavit dítěte, které je tvoje." Pevně jsem ji za tu ruku chytil a strhnul z tváře. "Nikdy jsem s tebou nespal a abych pravdu řekl, tak mě mnohem víc lákaly děvky než ty." Chtěla mi vrazit facku, ale Susan ji tu ruku chytila. Judith se na ní naštvaně otočila. "Nechtěla jsi jít náhodou za Bossem?" sykla Sue. Judith se jí prudce vytrhla a pospíchala po schodech nahoru.

Po hodině jsme zaslechli rychlé kroky a pak hádku. "Ty hajzle, jak já tě nenávidím." křičela Judith. "Už se tady nikdy neukazuj ty běhno. Uženeš si někde parchanta a pak se to snažíš hodit na mě." řval na ní Boss. "Ale to dítě je tvoje." "Vážně? A proč teda každýmu říkáš, že otcem je ten, s kým jsi v té době chodila." "Protože je to pravda. Chodila jsem přece s tebou." "Se mnou? Snad s Benningtonem, ne?" "S ním to nebylo žádný chození." "No, ale se mnou taky ne holčičko. My jsme spolu pouze spali, nic víc." "Ty seš kretén." "Nechápu jednu věc Judith. Proč se to snažíš hodit na mě, když seš celá blbá do Chaze." "Ten je mi úplně ukradenej." "Fakt? A proč mi teda říkáš jeho jménem, když spolu spíme?" "Já jsem z Chesterem nikdy nic neměla." "Jak to? Vždyť Chaz rozhodně nepatří mezi ty zdráhavý chlapečky a ani mezi trpělivý čekatele." "Chtěla jsem, aby se do mě nejdřív opravdu zamiloval." "A sama jsi ho podváděla." "Vždyť on mě taky. Nikdy jsem si nedělala iluze o tom, že mi je věrnej, ale pak se objevila tvoje skvělá sestřenka a vzala mi ho." "Počkej, jak vzala?" nechápal Boss. Judith se zasmála: "Copak ty nevíš, že spolu chodí? Že Chester tady teď u váš bydlí? Chaz, jak sám dobře víš, není žádnej svatoušek a Susan taky nepatří mezi ty nevinné dívčiny, takže si určitě dovedeš živě představit, co asi spolu dělají." "Už mlč, sakra. Susan je moje!" "Tak tvoje jo? Ty jsi s ní něco měl?" "Zatím ne, ale budu." "Ty si teda věříš. A řeknu ti, seš pěkný prase, takhle slintat po sestřenici." "Prase, se kterým nejspíš čekáš dítě. A řeknu ti ještě něco. Susan není moje pravá sestřenice." "Cože?" nechápala Judith. "Mámina sestra si jí vzala z děcáku. Měla dvě dcery, ale ta mladší se utopila. Teta se z toho úplně zhroutila. Chtěla další dítě, ale doktoři jí řekli, že v jejím špatném psychickém stavu, není schopná donosit dítě a pokud ano, mohlo by být poškozené. Rozhodli se tedy, že nějaké dítě adoptují a tak si vybrali Susan. Strýc si myslel, že se to spraví a bude to jako dřív, jenže… teta se z toho sice dostala, ale upnula se svý dvě dcery a svého manžela už nepotřebovala a nechtěla ho. Došlo to tak daleko, že od nich odešel a už se neukázal. Jenže pak nastal zlom, protože Julie, její pravá dcera, ji už nechtěla slepě poslouchat a v 18 vzala roha. Teta se zhroutila po druhý a definitivně. "Co se jí stalo?" "Předávkovala se práškama." "A Susan to ví?" "Nee. A ty buď zticha Judith." "Víš, co by mě zajímalo? Jak je možný, že ona to neví, ale ty jo." "Mamka mě to řekla po tetině smrti, když se k nám měla Susan přestěhovat." Susan, která to celou dobu se slzami v očích poslouchala, najednou zprudka vstala a rozběhla se do obýváku. "Sue…" rychle jsem vstal a spěchal za ní. "Je to pravda?" rozkřikla se na Bosseho. "Vy jste doma?" překvapeně na nás zírala Judith. Susan si jí ale vůbec nevšímala. Její pohled byl zabodnutý v Bossovi. "Odpověz mi Bene. Je pravda to, co jsi tady právě řekl Judith?" křičela na něj. "Co jsi slyšela Susan?" zeptal se Boss. "Všechno, úplně všechno. Tak odpovíš mi konečně?" "Jo, to Judithino dítě je asi moje." řekl. Judith po mě střelila pohledem. "Moc dobře víš, že na tohle se tě teď neptám. Je pravda, že mě adoptovali, že vy nejste moje pravá rodina?" "Co je to tady za křik?" Susanina "teta" a moje mamka se objevily ve dveřích. "Mami, Susan už všechno ví." řekl Boss. "Co všechno?" nechápala Bossova matka. "O svým původu." "Ty jsi jí to řekl?" "To ne, ona mě slyšela, když jsem to říkal Judith." "Judith? A můžeš mi říct, proč jsi jí říkal takovou důvěrnou věc?" Boss trhnul rameny: "Prostě to ze mě nějak vypadlo." "No, já radši půjdu." začala couvat Judith. "Nashledanou." rozloučila se. Nikdo z nás jí neodpověděl. Pohledem jsem jí vyprovázel až ke dveřím. Tam se na mě otočila: "Miluju tě." zašeptala a vyšla ven z domu. "Susan, pojď do kuchyně, všechno ti vysvětlím." řekla Bossova matka. Susan se na mě podívala. Stisknul jsem jí povzbudivě ruku. Smutně se usmála a šla za svou tetou do kuchyně.

"Snaž se usnout, Sue." loučím se s ní před jejím pokojem stejně jako včera, akorát dnes se na mě nedívají usměvavé, veselé oči, ale uplakané a smutné. Je zvláštní, za jak krátkou dobu se může člověku obrátit život vzhůru nohama. Chytne mě za rukáv. "Nepůjdeš spát ke mně?" "Rád bych, ale myslel jsem, že chceš bejt sama." Zavrtí hlavou: "Chci být s tebou."

Jemně ji objímám a ona se ke mně tiskne. "Nikdo neví, kdo byli mý praví rodiče. Zahynuli při autonehodě. Já jsem v autě nebyla, hlídala mě chůva. Prý to byli velmi bohatí lidé a já byla jejich jediné dítě. Bylo mi půl roku, když zahynuli. Chůva, která se o mě starala, zmizela neznámo kam. Neměla jsem nikoho, kdo by se mě ujal, a tak jsem skončila v dětském domově. Jako roční miminko si mě odtud vzali lidé, kteří svou dceru ztratili. A ostatní už jsi slyšel sám." "Sue, neboj všechno se zase srovná, máš mě, já tě v tom nenechám." "Přijdu si strašně sama." "Nejsi a nebudeš sama." "Chtěla bych navštívit o svátkách jejich hrob." "To můžeš." Opře se o loket: "Pojedeš se mnou?" Přikývnu. "Díky." řekne a lehce mě políbí. Přikryju ji dekou: "A teď spi lásko, ať si odpočineš." Dám jí pusu do vlasů. "Chazy?" zašeptá ještě unaveně. "Hm?" "Nenechávej mě tady samotnou, prosím." "Toho se bát nemusíš. Zůstanu tady s tebou až do rána."

Tyhle Vánoce byly nejzvláštnější, jaké jsem kdy prožil, ale docela se mi líbily. Na Štědrý den po obědě jsme se Susan vzali auto a jeli do malého městečka kousek od Phoenixu, odkud měla pocházet a kde měli být pohřbeni její rodiče. Viděl jsem na ní, že je hodně nervózní. Celou cestu si pohrávala s kyticí, kterou vezla na hrob. Sníh nám křupal pod nohama, když jsme vystoupili a šli po cestě směrem k bráně hřbitova. Odhodlaně vešla dovnitř. Hrob jsme našli okamžitě. Byl ze všech největší a nejnoblesnější. "Susan a George Canetovi." Otočila se na mě: "Mám jméno po mamce. Zemřela ve 24 letech a tatínek v 25 letech. To je hrůza." Položila na hrob kytici a zapálila svíčku. Náhle se vedle hrobu objevila dívka s delšími blonďatými vlasy. "Bože Susan? Jsi to ty?" Sue se otočila a chvíli nebyla schopná slova. "Julie?" "Ano, jsem to já." "To snad není možný." Padly si do náruče a obě se rozplakaly. "Jsem tak ráda, že tě zase vidím." říkala ta blondýnka. "To já taky." plakala Sue. Potom se Susan otočila na mě. "Chestere, tohle je moje sestra Julie, jak jsem ti o ní vyprávěla. Juli, tohle je Chester, můj nejdražší poklad na tomhle prohnilým světě." "Takže tvůj kluk, rozumím-li správně." usmála se Julie. "Ahoj, já jsem Julie." podávala mi ruku. "Chester, těší mě." Julie se podívala na hrob. "Tak už to víš?" Susan přikývla. Pak se zarazila. "Počkej, ty jsi to věděla?" "Věděla, ale nemohla jsem ti to říct, máma mi to nikdy nedovolila a sama ti pravdu říct taky nechtěla." "Já jsem se to vlastně dozvěděla úplně omylem. Co tady vlastně děláš Juli?" "Byla jsem na hrobě mamky a pak jsem zajela na hrob ještě sem." "A jak žiješ?" "Hrozně. Mám výčitky vůči mamce, ale já prostě musela pryč, už jsem to nemohla vydržet." "Pro mě to bylo taky těžký, Julie. Kde teď vlastně bydlíš? Co děláš?" "No, dělám všechno, co se naskytne a za prachy se vždycky ubytuju v nějakým levným motelu a tak pořád dokola." "S kým budeš trávit Vánoce?" Julie pokrčila rameny: "Sama." "Tak to teda ne. Sbal si věci a pojedeš s námi k tetě." Julii se rozzářily oči: "Myslíš, že bych mohla?" "A proč ne?" "Ó Sue, i když náš vztah nebyl nikdy ideální, měla jsem tě vždycky moc ráda." řekla Julie a objala Susan. "Ten vztah se přeci ještě může změnit, i když jsme nevlastní sestry." Julie přikývla: "A změní se." A tak jsme společně dojeli pro Juliiny věci a namířili si to zpátky do Phoenixu.

Vzbudil mě nějakej hluk. Vyšel jsem ze Susanina pokoje ven na chodbu. "Dobrý ráno." zašklebil se na mě Boss. "Nechápu, proč ti máma přichystala pokoj, když stejně spíš se Susan a to doslova." "Copak? Vadí ti to?" rejpnul jsem si do něj. "Ne, jsem z toho štěstím bez sebe." "Co tady strašíš tak brzo ráno?" zívnul jsem. "Co ti je do toho." vyjel na mě. Pokrčil jsem rameny: "Když chceš bejt pořád na kordy, tak prosím." Chtěl jsem jí pryč, když mě zadržel. "Ty už se mě nebojíš, Benningtone?" "Ne. Protože jsem zjistil, že jsi úplně obyčejnej, neškodnej kluk, kterej se schovává za svý kumpány." Kupodivu nevylít. Místo toho si mě chvíli měřil pohledem a pak řekl: "No…máš vlastně pravdu, ale už mě to nebaví, chci bejt zase normální, jako dřív. Když ses mohl změnit ty, proč bych nemohl já." "To jo, ale musíš pro to taky něco udělat." "Právě dělám první krok." Rozevře pytel, který držel celou dobu v ruce. Je plnej marihuany, perníku, heroinu a kokainu. "Koukám, máš fakt hustý zásoby." "Mě se týká jen maruška a někdy péčko. Jinak to mám pro zákazníky." "Se divím, že ti na to ještě poldové nepřišli." "Mám pocit, že už něco tušej….a jedinej, kdo to ví odtud je tvoje Susan." zazubí se na mě. "Říkáš moje?" "No jo, už si pomalu začínám zvykat. Co jinýho mi taky zbejvá." "A Judith se ti nelíbí?" "Judith je pěkná holka, ale ta je tvrdá do tebe, brácho. A dost brutálně." "Ono to nebude tak žhavý." usměju se. "Něco ti řeknu, i když jsem byl na ní minule dost hnusnej, jsem rád, že se mnou čeká dítě." "Ty seš vůl, Bossi." "Já vím." sklopí hlavu. "Ale co mám podle tebe teď asi dělat?" " Prostě jí to řekni, ne?" "Tobě se to řekne, já na tohle nejsem zvyklej." "To já jsem nebyl taky, ale řeknu ti jedno, je to mnohem příjemnější, než se sebe dělal velkýho kápa, kterým člověk vůbec není." "Asi máš pravdu." Chvíli se ošívá, ale nakonec řekne: "Nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale…díky Chazzy." "Není za co." "Tak co? Pomůžeš mi se toho zbavit?" zeptá se po chvíli. "No tak jo." souhlasím nakonec. Vezmeme pytel a přemístíme se s ním do koupelny. Obsahy sáčků postupně nasypeme do záchodu a spláchneme. Boss přitáhne velkej hrnec, do kterýho nasypeme sušenou marihuanu. "Tý marušky je mi vážně líto." vzdychne, zapálí sirku a hodí ji do hrnce. Pěkně to tam začoudíme a pořádně se toho nafetujeme. Málem začínám litovat, že jsme ji spálili. Ach ta známá vůně marihuanových dýchánků. Když po ní zbyde jen černej bordel, nalije na ní Boss vodu a jde ji i s hrncem vyhodit do kontejneru. "Tak a je to." vrátí se spokojeně zpátky. "A teď honem vyvětrat, než vstanou ostatní." A tak jak šílenci běháme po domě a otevíráme všechny okna. Kdyby nás někdo viděl, musel by si myslet, že nám fakt hráblo, protože venku sněží a je tam asi pět stupňů pod nulou.

"Lidičky, už máte něco naplánovanýho na Silvestra?" zeptá se nás ráno u snídaně Julie. "No, my se Susan jo." řeknu. "Vážně?" podiví se Sue. "Jsme přece domluvený s klukama, ne?" "A kam půjdete?" zajímá se dál Julie. "Silvestr Phoenixu 2004." "Fakt, Chazzy? A já si naivně myslel, že máte namířeno do Perma." rejpne si do mě Boss. "Buď zticha, vole." zašklebím se na něj. Julie však zbystří: "Co je to Permo?" "Ale nic." odbydu ji. Boss se zubí a vysvětluje jí: "To je zkratka víš?" "Čeho?" "No, per-jako perník a ma-jako marihuana. Ale to není to jediný, co tam seženeš." tlemí se to tele. "Chazy, ty bereš drogy?" podívá se na mě Julie. "Ne…teda už ne." "Jo, naposledy dneska ráno." baví se dál Boss. "Počkej, jak ráno?" zajímá Susan. "Neposlouchej ho, mele z hladu. Jen jsem mu pomohl zbavit se toho svinstva, co měl v pokoji a když jsme pálili "trávu", tak jsme se toho slušně našlukovali, nic víc." "Bossi, ty seš taky narkoman?" podívá se na něj Julie. "Uklidni se Julie," řekne Sue. "Chester už drogy nebere, je na léčení a Ben už se toho svinstva taky zbavil." "Jasně sestřenko." zazubí se na ni Boss. "Pojď s námi Julie, přece nebudeš sedět doma." řekne Susan. "Tak jo, to bude bomba, roztočíme to, ať si užijeme poslední den v roce úplně maximálně." rozzáří se Julie. "Nechtěl bys jít s námi taky Bene?" zeptá se náhle Susan. Boss nejdřív neví, co na to má říct. Střílí pohledem na mě, zpátky na Susan a je vidět, že je tím dost překvapenej. "Moh bys pozvat Judith, taťko." dodám s úsměvem. Trochu mě pod stolem kopne. "Abys jím za chvíli nebyl taky." "Já si dávám pozor, na rozdíl od tebe." "No, nikdy neříkej nikdy." "Sue, já vůbec ničemu nerozumím." nechápe náš rozhovor Julie. "To je dlouhej příběh, až bude víc času, tak ti ho povím." slíbí jí Susan. Boss nakonec souhlasí a po chvíli váhání se zvedne a oznámí nám, že Judith nebude volat, ale že se s ní raději domluví osobně.

"Trochu jste to přetáhli ne?" zubím se vesele na Bosse, když se vrátí až pozdě večer. "Neříkej mi, že jsi ji tak dlouho přemlouval?" "Ne, dělal jsem s ní mnohem příjemnější věci, ale řeknu ti, dost dlouho trvalo, než mě vzala na milost a trochu se ke mně přitulila." "A co ten Silvestr, půjde?" "Nakonec jo, ale nebylo to vůbec lehký jí přemluvit." S úsměvem už chci zmizet k Susan do ložnice, když mě zadrží: "Jo a Chazzy?" "Hm?" "Už nevzdychala tvoje jméno, říkala mi Bene."

"To je fajn, že se Ben takhle změnil." řekne Susan, když se objevím v pokoji. "Všechno se konečně obrací k lepšímu." Lehnu si vedle ní. Hrozně moc bych jí chtěl, nemilovali jsme se od tý doby, co se dozvěděla, o svém původu, ale nechci aby si myslela, že mi jde jen o to jedno. "Neboj, všechno už teď bude v pořádku." řeknu a lehce jí políbím: "Dobrou noc." "Dobrou noc? My už jdeme spát?" zeptá se. "A co by jsi chtěla dělat?" usměju se. Lehne si na mě a zadívá se mi do očí: "Nic tě nenapadá?" "Chtěl bych spát…." Zarazí se a chce se ze mě zase slízt. Chytím jí za ruku. Otočí se na mě. "…ale s tebou, ne vedle tebe." dodám. A tak se krásně milujeme….ano opravdu všechno se vrací do starých kolejí…..

Poslední den v roce jsem se vzbudil až kolem dvanácti a z postele vylez až někdy v jednu. Všichni pobíhali po domě a chystali dobroty na dnešní večer. Mamka a Susanina teta totiž budou pořádat dámskou jízdu, jak jsem se dozvěděl. Myslel jsem si, že to budou jen ony dvě, ale o mé naivitě mě přesvědčil fakt, že už ve tři hodiny, začal barák praskat ve švech. Nahrnuly se tam mamky mých čtyř kámošů a ještě matka Judith. Už jsem si doufal, že je to všechno, ale za chvíli se přihrnuli kluci a v závěsu za nima těhotná Judith. Mumraj úplně strašnej, jeden přes druhýho jsme na sebe mluvili, volali a překřikovali se. Boss k Judith hned přišel a dal jí pusu na tvář. Pokud mi kluci doteď nemohli uvěřit Bossovu přeměnu, teď jim padaly překvapení čelisti. Stál jsem tam s rukou v kapse a s druhou v Susanině dlani. Judith si všimla mého pohledu, vyprostila se z Bossovy společnosti a šla k nám. "Ahoj." řekla. Pak se otočila na Susan. "Chtěla bych se ti omluvit, Sue. Chtěla bych se omluvit vám oběma. Záviděla jsem ti Chazzyho a chtěla ho jen pro sebe. To dítě je 100% Benovo neměj obavy, s Chesterem jsem nikdy nic neměla. Začínám se zamilovávat do skutečného otce svého dítěte, takže můžeš být naprosto klidná, už vám nebudu dělat žádný potíže. Jestli můžeš, tak bych byla moc ráda, kdybys mi to odpustila a ty taky Chazzy." "Taky bych se ti chtěl omluvit Judith, choval jsem se k tobě hnusně." Judith mávla rukou: "Smažme to a s novým rokem začněme od začátku, jako kamarádi. Co vy na to?" Susan se usmála: "Moc rádi Judith."

Silvestr Phoenixu 2004 se konal v otevřeném areálu hned za městem. Byl jsem tady poprvé, i když se to tu pořádá každý rok už hodně dlouho. Nedalo se to vůbec srovnat s těma hnusnejma pajzlama plnýma chlastu, drog a děvek, který jsme s klukama vždycky na Silvestra prolezli. Čerstvej, ledově jiskřivej vzduch, hvězdy na nebi, hudba, mí přátelé, moje láska a já byl strašně šťastnej. Celý večer jsme se Susan protancovali, pili obyčejnej džus nebo nanejvýš pivo a bylo nám fajn. Všem bylo fajn. Boss se věnoval jenom Judith. Julie se seznámila s klukama a celý večer s nima prokecala. Půl minuty před půlnocí hudba umlkla, chystal se ohňostroj, všem se nalilo šampáňo a pak už jsme jenom odpočítávali. "Teď!!" zakřičeli jsme, když se velká ručička dotkla dvanáctky. Připili jsme si a pak jsme se Susan ruku v ruce pozorovali barevně ozářenou noční oblohu. Objal jsem ji: "Ještě pořád si přijdeš tak hrozně sama?" Zavrtěla hlavou: "Ne, teď jsem moc šťastná." "Miluju tě." řekl jsem. "Já tě taky miluju." řekla Susan. A pak jsme to naše vyznání stvrdili prvním novoročním polibkem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář